Jak jsem již v předchozím článku vzpomínal, náš tým se chystal na jednu z největších kaprařských událostí v USA. Jednalo se o druhý šampionát tohoto druhu na stejném místě ve státě New York, na řece St. Lawrence, které hostí kapraře z celého světa na úseku dlouhém 56km. Řeka St. Lawrence vlastně spojuje velká jezera s Atlantským oceánem a využívá se jako dopravní cesta pro zaoceánské lodě směřující do vnitrozemí. Má úctyhodnou délku 1200 km, průměrnou šířku 3 km a její hloubka dosahuje až 70 m. Voda je známá svojí průzračností a čistotou, ale i osádkou kapitálních ryb. Množství kaprů v této řece je opravdu něčím nevídaným na celém světě. Hejna kaprů se pohybují v tisících kusech, a proto není problémem zkrmit za pár dní i přes tunu partiklů. V této řece se nenachází žádná jiná bílá ryba, takže jediné, co můžete chytit, je kapr. Jeho velikost se pohybuje v průměru 10kg a tuším největší neoficiální rekord má 22kg. Tato řeka má neskutečný potenciál a právě díky tomu je to pravé místo ke konání Carp Angeling World Championship.
Tip redakce: O řece St. Lawrence se tu nachází spousta videí, můžete si prohlédnout zde:
– Kaprařina na řece Svatého Vavřince (video)
– Kaprařský ráj na řece Svatého Vavřince 2 (video)
– Kaprařský ráj na řece Svatého Vavřince (video)
Příprava
Na tuto událost jsme se těšili již delší dobu. Protože danou lokalitu dobře známe a už jsme zde několikrát chytali, říkali jsme si, že bychom mohli mít šanci na úspěch. Přípravu jsme si rozdělili na dvě etapy. Návnady, nástrahy, náčiní a projetí si téměř všech 120 lovných stanovišť. Příprava nástrah nám samozřejmě dala pořádně zabrat. Není se ale čemu divit, pokud vezmeme v potaz množství, které jsme potřebovali použít na tento šampionát. Museli jsme z Čech letecky přepravit přes 350 kg nástrah, směsí a dalších ingrediencí (díky Jet Fish i Šunesovi), což samozřejmě obnášelo i řadu úřednického papírování. K tomu jsme si přichystali zhruba dalších 250 kg partiklů.
Tři týdny před samotným šampionátem jsme se vydali na týdenní výpravu s cílem zkontrolovat označená místa, kde jsme zkoušeli každou noc chytat v jiných sektorech. Musím přiznat, že projet všechna místa byla opravdu fuška. Každému místu jsme se snažili věnovat co nejvíce času potřebného ke zmapování dna echolotem a udicí s olovem. Téměř všude jsme se setkávali se značně zarostlou plochou v hloubce od 1,5 do 5 m, což věštilo problém při zdolávání. Všechny poznatky jsme si přesně zaznamenávali do námi připravené mapy. Jednalo se o údaje o hloubce v závislosti na vzdálenosti, kvalitě dna a obtížnosti zdolávání. Místa jsme označovali číslicemi od 1 do 3 anevhodná místa křížkem. Přiznám se, že na naší mapce to bylo plně křížků a čísel 3. Podstatou celé této peripetie bylo vlastně losování. Provádělo se způsobem losování dvou čísel, kdy tým měl možnost výběru. Na rozhodnutí bylo 20 sekund, což dávalo dostatek času na kontrolu naší mapy s poznámkami a vybrat to lepší z horšího. Ale nebudu předcházet události…
Na místech, která jsme si označili jako 1 a 2, jsme zkoušeli chytat v noci, tedy alespoň během několika hodin, abychom se utvrdili v jejich kvalitě. Každé místo, které jsme zkoušeli, bylo opravdu velmi dobře lovitelné i přes všudypřítomné řasy. Opravdu, někdy přicházely záběry i na dva pruty najednou, což na této řece není nic výjimečného. Jediné, v co nám zbývalo doufat, bylo, že si vytáhneme nějaké dobré místo, které nám přinese vysoké šance k umístění na předních příčkách.
Po návratu domů nás čekala nemilá skutečnost a to ta, že jsme museli začít rolovat boilie a připravovat partikly. Celkově jsme během týdne narolovali cca 130 kg boilie ve čtyřech příchutích, které jsme zamrazili. Přípravu partiklů jsme si nechali na konec, protože náš mrazák, který jsme mimochodem vezli s sebou, byl právě plný boilie a partikly jsme chtěli mít co nejčerstvější.
Na šampionát jsme se vydali o dva dny dříve, abychom stihli prozkoumat lokalitu, kterou jsme před tím nestihli. Jednalo se o kemp, kde se nacházelo 10 pozic. Cela sekce se nám už od začátku příliš nelíbila. Známku 3, tedy v našem žebříčku nejhorší, dostala pouze dvě místa a všechny ostatní jsme označili křížkem jako nechytatelné. Ještě v ten den jsme se šli zaregistrovat a vylosovat pořadí v hlavním losování. Poštěstilo se – vytáhli jsme číslo 12, což nám zvyšovalo šanci dobrého výběru u hlavního losování. Pak jsme už rychle spěchali uvařit ještě několik kbelíků čerstvých partiklů, abychom byli připraven na den „D“. Probudili jsme se do teplého rána, a jak bývá u nás zvykem, dorazili jsme k losování jako jedni z posledních… (z 59 týmů)
Vytáhli jsme čísla.12 a 48. Rychle jsme nahlédli do poznámek a s hrůzou zjistili, že se jedná o obě místa námi označená křížkem, tedy ta vyhodnocená jako nežádoucí… No nedalo se nic dělat, museli jsme se rozhodnout pro to menší zlo. Zvolili jsme tedy č. 48, místo na konci sekce. Nacházelo se u větší zátoky v kempu, kde jsme den před tím byli a kde se nám to nelíbilo… Zátoka měla pouze jednu dobrou stránku, a to, že tam nebyl žádný proud. Jednalo se tedy o stojatou vodu, což věštilo vcelku dobré podmínky na lov. Na první pohled vypadalo všechno v maximálním pořádku. Hlavní problém našeho místa spočíval v poměrně mělké vodě, přes kterou bylo téměř nemožné přitáhnout a zdolat rybu ze břehu. Mělčina byla dlouhá přibližně 30m a hloubka se pohybovala od 10 do 50cm! Lovné místo se nacházelo přibližně 70m od břehu, což bylo téměř nesmírně náročné na zakrmování, nahazování, ale i zdolávání. Proto jsme se rozhodli, že na tomto místě budeme chytat „z vody“. Vanja si postavil svoji základnu 30m od břehu v hloubce 30cm. To se však dalo pouze během dne, protože v noci a během bouří to zde bylo velmi nebezpečné.
Já jsem se usadil k hlavnímu toku řeky, kde Vanja našel zlom ze 2 m na 7 m. Nahazoval jsem přibližně 50 – 60 m, ale výhodou bylo, že jsem mohl v broďákách projít 20 m a zakrmovat lopatkou nebo katapultem a zbytek jsem musel pracně nahazovat raketou. Díky Bohu, že jsme měli největší verzi, takzvaný „dumpsterů“, což je asi dvojnásobek velikosti regulérní rakety. Již po první noci nám bylo jasné, že máme šanci zabodovat, ale problémem byla vysoká ztráta ryb. Přes 60% ryb jsme ztráceli v řasách, nebo při přeříznutí vlasců od místních „zebra mussels“, což je jakási odrůda škeblí, která dominuje téměř po celé délce řeky. Některá místa jsou jimi doslova osetá.
Během celých závodů jsme se drželi mezi 11. a 14. místem, ale i přes naší největší snahu jsme se nedokázali dostat výš. Vždyť pokud vezmu v potaz, že celý náš sektor měl deset míst a my jsme nachytali více ryb, než zbytek sektoru dohromady, tak si můžeme sami gratulovat. Místo po naší levé straně obsadili domácí, kteří celý sektor znají jako svoje boty a dokázali zdolat pouze jedinou rybu. Vedle nich měli místo Tim Paisley a Steve Briggs, kterým se podařilo zdolat pouze pár ryb (a tito chlapi opravdu ví, jak na to…). V žádném případě nechci stavět náš tým nad ostatní v našem sektoru, ale proč to nepřiznat, vedli jsme si zde, s ohledem na všechny podmínky, skvěle.
Musím se přiznat, že celý závod byl značně psychicky i fyzicky náročný a bez pomoci našeho „team runnera“ bychom to zvládali opravdu těžko. Proto patří dík našemu kamarádovi Frankovi, který se o nás staral doslova pohádkově a jeho obytný vůz nám usnadnil každodenní život. Frank dokázal sedět a připravovat krmení skoro cely den a vedle toho stihl navařit a spravit to, na co jsme my dva neměli čas. Ryba brala většinou v noci, což nás hodně vyčerpávalo. Hlavně poslední dny, kdy přišly deště a bouře. Byli jsme unavení, nevyspalí a co nás drtilo nejvíc – spousta ztracených ryb. Bohužel, naše místo nebylo tím nejlepším na zdolání velkého množství kaprů. Osobně si myslím, že i sám rybářský patron, svatý Peter, si všiml, že do šampionátu dáváme maximum a poslal nám odměnu v podobě lysce, který se stal největším celé soutěže. Zároveň nám přinesl cenu útěchy a čestné místo na pódiu vítězů, čímž jsme si splnili náš cíl.
Samozřejmě nesmím zapomenout na přátele Čechy, kteří zde startovali ve třech týmech. Nejlépe z nich si vedl Pavel Hastík a Petr Mikulička, kteří kromě největší ryby získali cenu za čtyři nejtěžší ryby. První místo patřilo anglickému týmu Ian Chillcott a Lee Jackson. Na konec musím zmínit samotného prezidenta závodů, Davida Moora, který odvedl opravdu dobrou práci i s celým svým kolektivem.
Co dodat na závěr? Snad jen, že mě mrzí, že se nenašel žádný slovensky tým, který by reprezentoval naši zemi. Naštěstí jsem tu byl alespoň já, jakožto „zástupce“ za Slovensko a dal více do povědomí už tak dost známý pojem, ve Spojených státech, Jet Fish. Jinak, cely závod probíhal v pořádku. Nemám pomalu co vytknout. Samozřejmě, že se tam vyskytly věci, které by se daly udělat lépe, ale berme to tak, že se jednalo o druhé klání tohoto druhu v USA. Věřím, že další pohár bude už jen lepší a doufám, že bude co nejdříve zde, na domácí půdě, ve světovém městě kaprů – Waddington, New York.
Vlasto Vrškový
