Cesta za poklady Váhu

Rádi bychom vám v následujícím článku podali čistou výpověď toho, co jsme zažili na přehradě zbudované na slovenské říční chloubě – řece Váh. Podělíme se s Vámi o naše pocity z okolí a lidí, kteří se o rybářské právo na Slovensku starají. V závěru se také pozastavíme nad tím, proč to u našich východních přátel již pochopili a u nás k tomu nedojde pravděpodobně nikdy.

Již v brzkém jaru jsme se s mými přáteli Daliborem a Jirkou rozhodli, že si zmapujeme jednu z krásných a rybářsky náročných slovenských řek – Váh. 10.3. tohoto roku jsme v ranních hodinách vyrazili směr Slovensko. Náš průzkum začal od Trenčína a skončil asi 15 km před Nitrou, kde jsme narazili na krásnou deltu, kterou tady řeka tvoří. Okamžitě jsme na vodu spustili člun s elektromotorem a echolotem a začali jsme velmi pečlivě prozkoumávat dno, okolní porosty, mostní pilíře a různé podvodní překážky, které by nám napověděli něco o možné přítomnosti velkých kaprů. Po asi tříhodinovém průzkumu delty, jsme byli pevně přesvědčeni o tom, že toto bude ono místo. Sem se vydáme na přelomu května a června. Původně jsme se chtěli vydat na tuto lokalitu dříve. Na Slovensku však platí doba hájení kapra, která končí přesně o půlnoci 31.5. Náš příjezd jsme tedy museli přizpůsobit této skutečnosti tak, abychom zde byli na zahájení lovu kapra ještě s předstihem.

Ve středu 30. května jsem ráno vyrazil pro své přátele do Opavy, kde jsme velmi slušně doložili již tak naložený Citroen Jumper a po krátkém dokoupení zásob jsme pokračovali na hranice směr Žilina.

Odtud jsme již po dálnici pádili dolů k Trnavě a na námi vytipované místo do delty Váhu. Po příjezdu na místo, které jsme si tady na jaře našli, jsme byli velmi mile překvapeni tím, že oproti obavám z plně obsazených míst byl břeh prázdný. Na nic jsme nečekali a začali s rychlým vybalováním věcí a stavěním bivaků. Po chvíli za námi k našemu milému překvapení dorazil k vodě sám předseda rybářské organizace Sereď – přesně tak, jak nám do telefonu slíbil a vypsal nám povolenky na místě a ještě nám s velkou ochotou sdělil několik dalších důležitých informací. Tímto nám ušetřil velké množství času, které jsme mohli věnovat přípravám lovných míst. S takovýmto přístupem jsem se já osobně za celou dobu, co jsem rybářem na našich vodách, nedočkal. Spíše naopak. Kde nás mohli předem zastrašovat a odrazovat od lovu na různých revírech, toto s neskrývanou radostí činili. Nakonec nemusíme chodit daleko. Novomlýnské nádrže v čele s nechvalně proslulým „ Renem – lovcem povolenek“, jsou více než důkazem. I u nás v ČR možná najdeme revíry a lidi, kteří jsou vstřícní a pro sportovní rybolov zapálení. Já ale takové – mimo soukromé revíry – neznám.

Ale zpět k naší výpravě. Po postavení bivaků a zabydlení se, jsme přistoupili k samotnému mapování dna a instalaci našich bójek. Již zjara jsme si dno podrobněji zmapovali a místa víceméně vytipovali již tehdy. V podstatě jsme se nyní jen ujišťovali v tom, jestli nedošlo k nějakým změnám charakteru dna vlivem vyšší jarní vody. Po umístění našich tyčovek jsme místa začali rozkrmovat zpočátku větším množstvím pelet (betain, halibut), rozumným množstvím půleného boilies a dostatečně namočenou řepkou. Jelikož jsme sem přijeli s dvoudenním předstihem před ukončením doby hájení kapra, krmili naše místa tímto způsobem vždy ráno, v poledne a večer. Při namátkových kontrolách krmných míst, kdy jsme byli až zaskočeni množstvím ryb, které se nám k bójkám podařilo stáhnout, jsme měli srdce až v krku a nemohli jsme se dočkat rána 1.6. Navíc když kluci při projíždění loďkou u protějšího břehu v půl metrové hloubce narazili na desítky krásných kaprů, jak se vyvalují v travinách a na nás ani neberou zřetel, jsem si vzpomněl na záběry kaprů z Francie, které natočil na svém novém DVD Milan Zelenka.

Kdyby ale bylo všechno tak lehké, jak to vypadalo, nebylo by to ono. Přesně po půlnoci, kdy nám zbývaly jen minuty do zahájení lovu se prudce změnilo počasí, kdy z příjemných 25 stupňů teploměr prudce klesl na slabých třináct. Navíc na řece, která ústila do přehrady, prudce klesla voda téměř o půl metru. A jelikož delta včetně přehrady měla něco kolem 1000 ha, je zřejmé, kolik vody zmizelo a jaký dopad to muselo mít na chování ryb. Od té doby po další čtyři dny, jsme u našich bójek včetně celé zátoky nenarazili na rybu. Po řadě telefonátů s několika slovenskými kapraři, kteří tuto lokalitu dobře znají, jsme se dozvěděli, že s klesáním a naopak přibýváním hladiny si až tak hlavu lámat nemáme, neboť to je zde na denním pořádku. To jsme ostatně během našeho pobytu zde sami rychle pochopili. Bylo to někdy až komické – večer jsme si stojany postavily metr od vody a ráno jsme je měli 15 cm pod vodou… Co nás ovšem trápilo nejvíce, byla ona změna počasí. Představte si zátoku o rozloze cca 15 ha, která byla plná ryb a najednou po rybě ani památky. Samozřejmě, že jsme neseděli s rukama v klíně a nenadávali na celý svět. Vydali jsme se rybu hledat. Projeli jsme na člunu s echolotem desítky hektarů až do samého koryta. Objeli jsme i ostrov, který jsme měli na řece před sebou, ale bez úspěchu. Prostě vymeteno. Můj parťák Dalibor se mě dokonce snažil přesvědčit, že by bylo možná dobré se přestěhovat na druhou stranu směrem ke korytu Váhu. Ne že bych byl lenoch stěhovat se za rybou. Vždyť i staré pořekadlo říká „změna místa ryba jistá“. Ovšem něco mi v nitru říkalo, že se to musí zlomit.

Když jsme dorazili ke břehu, všichni tři jsme se dohodli na tom, že tomu na tomto místě dáváme ještě dva dny. Hned druhý den se za námi zastavil můj bratranec Martin, který nám přinesl dobré zprávy ohledně změny počasí. A taky že ano – ještě ten večer se začalo oteplovat, ustaly přeháňky a vykouklo sluníčko. V dobré náladě a očekávání jsme šli tedy spát. Druhý den ráno nás probudila první nádherná jízda na Daliborův prut, který měl vyvezený u druhého břehu před travinami. Nebyl to sice žádný obr, ale i tak 71 cm dlouhý a 7 kg vážící šupináč, navíc v bojovné říční formě, stál za to. Ani si neumíte představit, jaká úleva a radost se nás zmocnily. Jak krásný a lahodný zvuk to je, když hrobové ticho protne zvuk ječícího hlásiče. Všichni, kteří propadli kouzlu tohoto překrásného sportu ví, o čem mluvím. Po prvním záběru, který nám dal jasný signál, kde se ryba nachází a tudíž i přijímá potravu, se Dalibor rozhodl pro riskantní, ale také nakonec i vítěznou myšlenku. Vozit a klást montáže přímo do travin. Při podrobnějším zkoumání travin, jsme zjistili, že uprostřed tohoto zarostlého labyrintu tyto oka tvoří propojené trasy a podle zakalení, jsme mohli jasně identifikovat, že to byly trasy rybí. Využili jsme tedy těchto cest a ok, které mezi trsy trav byly. Místy jsme je i vlastními silami zvětšili a vytrhali tak, abychom zde mohli bez problémů chytat. Poté jsme od základu změnili způsob zakrmování, kdy jsme ke každé montáži v těchto místech pohodili malou hrst pelet a pět, šest kuliček boilies, na které jsme chytali. I tak to bylo až až. Během dalších několika hodin, kdy Dalibor přímo z vytrhaných ok vylovil další čtyři ryby 6 kg, 8 kg, 12 kg a 14 kg bylo rozhodnuto o tom, že já s Jirkou začneme okamžitě vyvážet naše nástrahy do těchto horkých míst. Nakonec jsme tedy v tomto asi 200 metrovém zarostlém úseku chytali všichni tři. Jiří, který byl do toho času ještě bez záběru, se přesunul z místa u rákosí a s Daliborovou asistencí položil montáže přímo doprostřed jednoho z ok a vlasec vedl kolem hustých rostlin. Bál se tohoto kroku kvůli možné ztrátě ryby, ale Dalibor ho nakonec přesvědčil, že je to jediná možnost, jak dostat záběr. Já jsem jednu z montáží umístil do spleti rostlin před spadlý strom, kde byla asi 1,2 m hloubka. Druhou jsem položil do jedné z cest, která vytvářela skoro tvar ulice, tak jsem ji nazval příznačně ulicí Štefánikovou. Že to bylo správné rozhodnutí, jsme zjistili již během následující hodiny a půl, kdy se Jiřímu rozhrčel naviják a pípák ječel jako o život. Jiří vystřelil k prutu a mohutně zasekl. Okamžitě jsme věděli, že to nebude vůbec malá ryba. Kdo chytal někdy na řekách, dobře ví, jakou sílu a bojovnost v sobě skrývá říční kapr, zvláště pak, pokud je jeho hmotnost nad 10 kg.

Poté přišel na řadu další taktický kousek, kdy jsme za každou cenu nesměli rybu zdolávat ze břehu. Vždy jsme museli okamžitě do člunu a co možná v nejkratším čase se dostat k rybě. Rybu bylo nutné držet jen v kontaktu a nepřitahovat ji. Pokud jsme tuto zásadu dodrželi, kapr nám vždycky zůstal stát v jednom místě a nehrozilo, že ho v rostlinách ztratíme. Jiří tedy udělal vše tak, jak měl a po zdolání se mohl pyšnit krásným šupinatým krasavcem o délce 91 cm a 17 kg těžkým.

Nakonec to byl také nejtěžší kousek, kterého se nám podařilo v těchto těžkých podmínkách zdolat. Měli jsme ale na prutech ryby, které nešlo ani otočit. Ovšem díky stromům, které jsem měl v blízkosti lovného místa a lovné vzdálenosti, to prostě nešlo. Dvakrát jsme se snažili jít pro ryby i do vody, kdy jsme se pro ně i potápěli, ale nakonec nám nezbylo než s pokorou uznat, že ryby byly lepší a porážely nás. Mě osobně se od těchto stromů podařilo zdolat jen tři ryby 6 kg, 8 kg a 10,5 kg. Ovšem nelituji toho. Je to sport a šance by měly být vyrovnané. Shrneme-li tedy fakta, tak z desetidenní výpravy jsme řádně zachytali pouze tři dny. Celkem se nám za tyto tři dny podařilo nachytat asi 13 ryb v rozmezí od 6 kg do 17 kg. Zkrmili jsme 80 kg halibut a betainových pelet a 30 kg řepky. Chytali jsme nakonec jen na boilies od Karla Nikla a Vision Baits. Nepodařilo se nám sice ve finále zdolat žádného kapra nad 20 kg, ale to nás rozhodně netrápí. Byli jsme zde poprvé a opravdu hodně jsme se naučili. Když navíc vezmeme v potaz fakt, že v dobu, kdy jsme zde byli se v naší deltě řeky ani na jezeře mimo pár malých kapříků, nechytilo vůbec nic, pokládáme naši výpravu za velmi úspěšnou. Vždyť o kolik krásných ryb jsme ještě přišli? To nakonec dokazuje i odezva, se kterou nám srdečně gratulovali i dva velmi dobří kapří specialisté Vlado Žubor a Fero Starý, kteří tento revír více než dobře znají. Zároveň bych jim chtěl touto cestou moc poděkovat, neboť jejich rady a názory nám byly opravdu velmi prospěšné, a bez nich bychom zde možná vyhořeli, jako mnozí jiní. Karlovi Niklovi děkujeme především za to, že nám dal základní impuls k tomu, abychom tuto krásnou a divokou řeku, kterou Váh bezesporu je, navštívili. A v neposlední řadě také místní rybářské organizaci v čele s jejím předsedou panem Alinou, který se o nás staral s takovým zájmem a respektem, že by se od něj mohl celý ČRS a MRS učit. Bohužel je smutné, že tak jako my, i spousta jiných sportovních rybářů utíkají za rybařinou do zahraničí (Maďarsko, Slovensko, Francie aj..), kde již dávno pochopili, že více smyslu než tolerovat masařinu a drancování vod má podpora sportovního rybolovu, tedy chyť a pusť… A dokud to u nás onen zkostnatělý orgán nepochopí, bude stále více přicházet jak o členy, kteří, stejně jako já, již odmítají podporovat jejich teplá místečka, tak i o hromadu peněz, kterou čeští rybáři každoročně utratí za rybařinu v zahraničí.

Aleš Vaculík, Dalibor Radošovský a Jiří Kaluža – Carp team „I.M.O.T.H.E.P.“