Ebro na poslední chvíli

O Ebru toho bylo napsáno již tolik, že snad každý kaprař má o této řece a ještě známějších přehradách určitě nějaké informace. A ani pro mne nebylo Ebro zcela neznámé. Čím více jsem ale o něm slyšel, tím víc jsem toužil tam jet a uskutečnit si také ten svůj kaprařský sen… Náhoda tomu chtěla a zanedlouho jsem narazil na člověka, dnes již mého dobrého kamaráda Standu Kechnera, který už na Ebro podnikl desítky výprav. Slovo dalo slovo a za pár týdnů jsem již seděl na břehu přehrady Ryba Roja a vychutnával si tu úžasnou atmosféru.

Souboj s prvním kaprem se mi vryl hluboko do paměti a určitě mne motivoval k tomu, abych tuto vodu, resp. Ebro, navštívil ještě mnohokrát. Někdy s větším nebo menším úspěchem.

V loňském roce, na přelomu srpna a září, jsme opět vyrazili na španělské kapry, tentokrát na horní přehradu přezdívanou též Aragonské moře. Vzali jsme s sebou i naše přítelkyně, které zajímalo především španělské slunce a odpočinek u vody než souboje s kapřími velikány. Toho, že jsme byli u vody ve čtyřech, jsme se Standou museli využít a zakoupili jsme na úřadě v Caspe hned povolení i na naše „nerybářky“. Možnost lovit na více prutů než obvykle (na osobu dva pruty) v nás vyvolávala dojem, že tentokrát bychom mohli opravdu dobře zachytat. Po pár hodinách hledání volného místa k lovu jsme se konečně po dlouhé cestě začali připravovat na samotný lov. Místo jsme si vybrali nedaleko Chipriany, pár kilometrů proti proudu. Zběžně jsme projeli místo echolotem, ale protože jsme tu již dříve lovili, šlo spíš jen o to zmapovat prostor, jestli se na lovném místě neobjevily nějaké naplaveniny, které by mohly zkomplikovat případné zdolávání ryby. Lov kaprů na Ebru koncem srpna není zrovna příjemný kvůli slunci, které rozpaluje vzduch běžně nad pětatřicet stupňů. Ale kapři se dají nachytat prakticky po celý rok a i sumci, kterým jsme se chtěli okrajově také věnovat, bývají v tuto dobu velmi aktivní a hlavně bojovní. Jako nástrahy jsme použili již známé a zde velmi úspěšné halibut pelety.

O peletách a jejich používání na Ebru se toho myslím napsalo již mnoho. Na tuto nástrahu zde kapry, ale hlavně sumce s úspěchy chytá drtivá většina rybářů. Pelety jsou zde používány v tak velké míře (hlavně na horní přehradě), že si na ně zdejší sumci a kapři velice přivykli. Někdy mám ten pocit, že se tady jedná o rybí závislost … Ani my jsme, pokud jde o nástrahy, nechtěli nějak experimentovat, a tak jsme předem označené místo zakrmili několika kilogramy fish pelet. První záběr na peletu přišel po několika hodinách, vlastně až po desáté večer. Všichni už usínali po namáhavé cestě, když jsem si vychutnával po roce dalšího „španěláka“.

Vycházející měsíc svítil tak, že jsem nepotřeboval ani čelovku. Nevím, čím to je, ale když zdolávám rybu na Ebru, je to pro mne obzvlášť výjimečný pocit. Snad je to tím, že nikdy nevím, jestli se na tato krásná místa se spoustou urostlých kaprů ještě příště dostanu. První kapr je na podložce. Má rovných 98 cm a 15 kg. Jedná se o klasickou zdejší formu kapra. Nízké, ale velmi silné tělo, které pohání mohutný ocas. Opatrně ho pouštím zpět.

Po slibném začátku se však se zdejšími kapry něco děje. Za další tři dny jsme úplně bez záběru. Máme však několik záběrů z druhého místa, které je o sedmdesát metrů výš, kde chytáme pěkné sumce také na pelety. Ale záběr od kapra i přes všechno snažení nepřichází. Nepomohlo ani rozmístění čtyř prutů do různých hloubek. Pelety jsem zkoušel dipovat, nadlehčit, ale kapři prostě přestali přijímat potravu. Večer se společně domlouváme, že pojedeme na pár dní zkusit candáty a podnikneme nějaký výlet po okolí. Je pravda, že pobyt na místě, kde do vás pere celý den slunce a nad sebou máte jen tenkou plachtu jako stínidlo, která se postupně roztéká, není nic příjemného. Ale taková rybařina holt je. Tentokrát jsme se ale dohodli, že toho smažení na slunci máme opravdu všichni dost a je třeba dobít si baterky v nějakém kempu. Je mi jasné, že na ulovení velkého kapra už nezbývá mnoho času. Snažím se rychle vyhodnotit situaci a přemýšlím, co by se ještě dalo podniknout, abych nějakého pěkného kapra ulovil.

Ráno za úsvitu mne probudil nějaký zvláštní zvuk. Nebyl to však signalizátor, jak byste možná čekali, ale bylo to jakési chroupání jen pár metrů od mého stojanu. První, co mne napadlo, bylo, že se jedná o nějakou vodní myš. Když jsem však spatřil to, co tento neobvyklý zvuk vydávalo, zůstal jsem stát v němém úžasu. Těsně u okraje břehu se na boku skaliska částečně vyčnívajícího z vody doslova pásl dobře metrový kapr. Pochutnával si na slávkách, které se zde tak hojně vyskytují a pro zdejší kapry jsou velmi oblíbeným zdrojem potravy. Ten zvuk, který vydával při jejich pojídání, a styl, jakým dobýval svoji vytouženou pochoutku, mne doslova fascinoval. Sledoval jsem kapřího velikána při jeho snídani ještě asi dvě minuty, než se s nacpaným břichem zanořil do hlubin přehrady. Tak pelety vám nechutnají! Řekl jsem si v duchu. Kapříci by si možná rádi zamlsali… Po pár minutách pozorování signalizátorů v naději, že se třeba nějaký z nich ještě rozezní a vše začne fungovat jako jindy, mne napadá myšlenka předložit kaprům prostě to, co v danou dobu ve svém jídelníčku preferují. Určitě už každý zažil situaci, kdy jste zaznamenali, že jsou kapři třeba i ve vašem lovném místě aktivní, ale přesto se vám nedařilo udělat záběr. Čas ubíhal a já měl před sebou posledních zhruba deset hodin lovu. Rychle prohledávám tašku, ve které si vozím standardně pár krabiček pop-upů a také hook boilies. Před odjezdem mi to nedalo a přihodil jsem si do ní ještě dvě kila hotovky od Tandemu. Ani nevím proč, ale vždycky i když jedu na Ebro, jedno nebo dvě kila boilies si s sebou vezmu. Tentokrát jsem ve své tašce naštěstí pro mne našel „Topku“ dvacetimilimetrové koule v příchuti Monstr mušle. Něco mi říkalo, že by to mohlo fungovat. Rychle stahuji dvě montáže. Na první nastražuji dvě dvacítky a na druhou montáž po dvou kusech Dumbell také v Monstr mušli. Dumbell nástrahy jsem si oblíbil velmi rychle, protože v situaci, jako byla třeba ta má, dokážou kapra hned zaujmout svojí extra vábící silou, která je oproti boilies zesílená zvýšenou dávkou atraktorů. Samozřejmě i já rád používám atraktory ve formě dipů, tekutých potrav apod., ale neměl jsem tolik času na to, abych své boilies mohl patřičně nadipovat. Také jsem vybral i trochu jiné místo pro umístění montáží. To jsem zvolil asi deset metrů od břehu, kde jsem věděl, že se nachází několik velkých balvanů hustě porostlých slávkami. Na těch si kapři tak pochutnávali. Bylo zde poměrně velké riziko ztráty ryby kvůli již zmiňovaným škebličkám, ale použití odpadávající zátěže a Shellshocku na 60 lbs mi dávalo naději na úspěšné zdolání. Během příprav se mi ještě několikrát ukázala velmi pěkná ryba v prostoru, kde jsem prokrmil jedním kilogramem boilies. Konečně mám nahozeno a čekám na zázrak. Mé 3,3lbs Invandery se tyčí k nebi a já jako bych se modlil s nimi za aspoň jednoho bojovného šupináče.

Paprsky ranního slunce se začínají opět měnit ve žhnoucí výheň a já pomalu přestávám doufat. Nebyl bych ale správný kaprař, kdybych nedoufal do poslední chvíle! Doslova za pět minut dvanáct se roztáčí cívka „elcéčka“ na levém prutu a rychle začíná boj s neuvěřitelně silným protivníkem, o kterém si chvílemi začínám myslet, že jde o sumce. Po několika výpadech ryby se však ujišťuji, že se jedná o velkého kapra. Jako zázrakem se mi ho podařilo vyvést z dosahu nebezpečných kamenů a po patnácti minutách nádherného souboje podebírá můj parťák Standa krásného kapra.

Tak mušlička vám bude „šmakovat“, začínám si pobrukovat. Kapra rychle vážíme a měříme, aby na slunci zbytečně netrpěl. Rychlé nezbytné focení ve vodě (ryba méně trpí a i fotky vypadají lépe) a pak už se jen dívám, jak odplouvá krasavec s váhou 17 kg a 100 cm délky. Za další hodinu přichází záběr na druhý prut, tentokrát na Dumbell mušli. Zase to je pěkná ryba, říkám Standovi. Ve zdolávání ryb, ať už sumců nebo kaprů, jedeme jako jeden tým, a tak se vždycky střídáme. Standa je štěstím bez sebe a vyrovnává si dosavadní rekord na Ebru. Jelikož se na lov kaprů nespecializuje a jeho doménou je lov sumců, má z úlovku velkou radost. Kapr váží 14 kg a měří 96 cm.

V momentě, kdy pouštíme kapra zpět, dává se do pohybu znovu montáž nastražená na dvě dvacítky mušle. Jsem na řadě, a tak reaguji a snažím se rychlou akcí vymanévrovat kapra do bezpečí, kde bych ho mohl zdárně podebrat. Jenže tahle ryba se nechce jen tak vzdát a vydává ze sebe všechno. Já už mám po dvaceti minutách na čtyřicetistupňovém slunci taky dost. V jednu chvíli jsem rybu málem ztratil v nějaké vázce, ale po tom, co se jí podařilo zbavit zátěže, ji mohu znovu zdolávat. Nakonec jsem šťastně kapra podebral. „To jsou ty ryby, za kterými jsme přijeli!“, volám na Standu. Cítím obrovské zadostiučinění. Nádherně stavěný „šupík“ s váhou 19 kg a mírou 104 cm!

Mám obrovskou radost. Kaprů nad devadesát je v těchto vodách určitě mnoho, ale ryb nad metr a hlavně v této váhové kategorii se určitě tolik nechytá. Trochu lituji, že jsem se opět nedostal nad dvacet kg, protože podobných ryb atakujících tuto hranici mám z Ebra na svém kontě již několik.

Ale člověk by měl být šťastný za každého zástupce tohoto rybího druhu bez ohledu na to, jak je zrovna velký. Díky tomu, že jsem nezůstal u tradičních pelet a zkusil trošku zaexperimentovat, jsme mohli za poslední den zdolat celkem pět krásných kaprů a o další dvě pěkné ryby jsme přišli. Opět se mi potvrdilo to, že když se nedaří, může vám pomoci malá změna v použití nástrahy, v taktice nebo prostě jen vybočení ze zajetých kolejí. Pak můžete slavit úspěch, byť je to na poslední chvíli!

Pro úplnou objektivitu ještě musím dodat, že zároveň s nastraženým boilies jsme neustále zkoušeli i pelety, na které se do konce výpravy záběr už nedostavil…

Mnoho úspěchů na vašich výpravách za kapřími krasavci nejen na Ebro vám přeje
tester firmy Tandem Baits
Petr Kovárna