NGT Fish

Jak jsme neuspěli v Maďarsku

| 23.12.2009 | 4 777 x | 1 Komentář

Vážení přátelé cechu šupinatého. Tedy v tomto případě spíše konkrétně cechu kaprařského. Rád bych vás všechny potěšil příběhem plným vzrušujících okamžiků a skvělých soubojů s našimi šupinatými krasavci, kterým jsme my všichni podlehli celou svou duší. Ovšem v tomto případě vás asi zklamu, neboť naše poslední dvě výpravy za mými přáteli do Maďarska nám daly co proto.

Ovšem zase na druhou stranu nám to dalo spousty informací, jak o samotném jezeře, tak o nádherném okolí a skvělých lidech, kteří nám vždy rádi podali pomocnou ruku. Stále častěji, když navštěvuji tuto zemi a nakonec už i třeba Slovensko, se nemohu zbavit pocitu, který mám, když si vzpomenu a porovnám přístupy lidí ke sportovnímu rybolovu u nás a u našich sousedů. Přitom zrovna u našich východních přátel na tom byli mnohdy ještě hůře než u nás. Bohužel však pro naši zemi nám i zde a nejen v hokeji ujíždí vlak… Ale abych šel popořadě a neskákal k politice…

ČÁST PRVNÍ – JARO

S mým parťákem a kamarádem Daliborem jsme se docela dlouhou dobu chystali na návštěvu vody, kterou já osobně znám již několik let, a která mi opravdu učarovala. Učarovala mi svou čistotou, hloubkou a nakonec i okolní přírodou. Popravdě musím říct, že tak zbarvenou vodu jsem viděl jen jako dítě na Plitvických jezerech, kde se točil legendární Poklad na stříbrném jezeře. Nakonec i Dalibor jen nevěřícně kroutil hlavou a rukou si stále nabíral vodu do dlaní… Po příjezdu k tomuto klenotu, jsme zažili komediální domluvu s místním správcem, který jinak než maďarsky a trochu německy nevládnul. Přesto jsme i toto zvládnuli a rychle se nalodili na čluny a hurá na asi 300 metrů vzdálený ostrov, který jsem již z předešlých let dobře znal. Jednalo se o malý ostrůvek o rozloze cca 0,01 ha, který byl ze všech stran obklopen skvělým podvodním terénem.

3

Z Daliborovy strany bylo množství hran, které přecházely z hloubek okolo patnácti metrů na metry čtyři. Měl zde místo, kde dno tvořilo jakési pohoří, kdy rozdíl mezi vrcholy hran a dnem byly čtyři až dvacet metrů. Prostě dokonalost sama. Samotnou lokaci terénu jsme tedy i díky mým znalostem a také faktu, že hloubky do šesti metrů byly viditelné okem, zkrátili na minimum a spíše se soustředili na správný výběr místa a načasování, kdy a jak to či ono místo využít. Dalším nemalým problémem bylo samotné dno, které bylo z 80% pokryto travinami. Byl to tedy úkol opravdu nelehký, neboť tyto traviny sahaly až do výše několika metrů ode dna, takže položit správně montáž byl opravdu oříšek. Dalibor si nachystal a rozkrmil tři místa, které byly od sebe vzdáleny asi sto metrů. Jedno měl na krásné hraně (lavici), kde se dno zvedalo z neuvěřitelných dvaadvaceti metrů na metrů šest. Byla to lavice s absolutně rovným dnem plným štěrku velká asi jako parkovací místo pro náklaďák. Poté opět padala ze všech stran dolů. Tady Dalibor krmil první dva dny hlavně řepkou, až postupně přešel na pelety a boilie. Pelety jsme hlavně díky nižší teplotě vody používali hlavně pórovitější a na bázi kukuřičné – tedy CSL. Postupně jsme ale hlavně v menších hloubkách přidávali i HALIBUTY č. 15. V tuto roční dobu byl jejich rozpad sice trochu delší, ale to nám zase tolik nevadilo, neboť každým dnem se teplota vody zvyšovala a tudíž i jejich rozpad a účinnost co do pachové stopy byla teoreticky zaručená.

1

Ovšem teorie bývá někdy s praxí dosti v rozporu, ale o tom až na konci. Druhé místo bylo v oblasti podvodních „Alp“, kde navazoval jeden kopec na druhý z hloubek až do relativních mělčin. No a třetí měl u protějšího břehu, kde se koruny stromů skláněly až nad vodu a tvořily jakousi příbřežní lagunu s hloubkou okolo čtyř metrů.

I na těchto dvou rozdílných místech se snažil zpočátku rybu upoutat. A to bez rozdílu druhu či velikosti a posléze selektovat a docílit toho, proč jsme na tuto kouzelnou vodu přijeli. To já měl úkol poměrně snazší, neboť jsem zde na tomto místě již jednou byl a měl jsem tedy jasný cíl, kam své montáže položím. Jednalo se také o neskutečnou podvodní scenérii, kdy se z hloubky pro našince málo časté, tedy asi dvaceti pěti metrů zvedal poměrně prudký svah až na čtyřmetrovou hloubku s pevným štěrkovým podkladem a mírně zvlněným terénem. Zde jsem i já umístil své dvě tyčovky, kde jsem dva pásy rozkrmoval podobným stylem jako Dalibor. Teď si asi mnozí z vás říkají, proč dávají tyčovky, když je tam tak čistá voda a dá se klást pouze na oči.

Ano, v podstatě to tak je, jenomže ti z vás, co někdy v Maďarsku chytali zajisté ví, že když tam fouká, tak to znamená, že fouká jako „kráva“ a navíc to mnohdy trvá i týden v kuse. Takže proto ony tyčovky, které i tak musí být velmi dobře zajištěny proti odplavení. Nebo je zde také další možnost, kterou zde praktikují všichni domácí rybáři, a to silná šňůra a pet láhev. A to jistě chápete, že není to pravé ořechové. No jasně, ještě GPS je možností, ale tou bohužel nevládnu, navíc si myslím, že při současných navigačních možnostech při přesnosti plus mínus pět metrů by vám v tomto brutálním terénu bylo k ničemu. Proto opakuji starou pravdu, že každá voda si žádá jinou cestu k jejímu poznání a pokoření.

Po těchto úkonech jsme konečně položili své montáže na naše „horká“ místa a počali vstřebávat samotnou krásu ostrovního žití a rybolovu. V prvních dvou dnech nás častovalo na tuto lokalitu nezvyklé bezvětří a docela teplé slunečné počasí. Proto jsme docela sázeli na lov v mělčinách, kde se teplota vody ustálila na cca 17 stupních přes den a 15 přes noc. Dalibor věřil spíše na své ručně koulené dobroty od Michala Kučery, a to brusinka černý pepř a Frankfurtská klobása. Kdežto já měl nachystáno několik desítek kilogramů mražených specialit od Mainlainu, a to ve dvou příchutích Pineapple a Aktiv Maple 8 v provedení 18 a 20, kterým jsem specielně na této vodě dost věřil. Nakonec co nám také zbývá, než-li plně důvěřovat „svým“ tajným zbraní, že? První dva dny jsme přesto oba prožili bez sebemenšího pípnutí našich hlásičů, tak jsme se s chlácholivým klidem, že není kam spěchat a že ryby potřebují klid a čas oddali hazardu a začali hrát karty. K tomu nám skvěle vyhrávalo naše malé rádio, kde jsme si i přes několik desítek kilometrů vzdálené slovenské území, dokázali naladit naše bývalé „bratry“ a nechali se unášet na vlnách Elánů, Teamu a jiných slovenských es a legend, které jen dokreslovali tuto ostrovní pohodičku. Třetí ráno nás z poklidného spánku vytrhl můj hlásič a mně by se krve nedořezal. Vystřelil jsem z bivaku následován „rozespaným“ a bosým Daliborem, se kterým jsme oba naskočili do člunu, protože jsme oba očekávali pěknou rybu.

2

Je zde totiž známo, že kaprů tady obecně mnoho není a už vůbec ne malých. Když vám tedy přijde záběr, tak lze očekávat rybu nejméně někde k deseti kilogramům a výše. Bohužel mě tady potkala ta nejnižší možná varianta, tedy krásných a rovných osm kilo živé váhy. Ovšem tak bojovnou a hlavně zdravou a nádherně do žluta zbarvenou rybu už jsem opravdu dlouho neviděl. Každopádně to byl dobrý začátek, tak teď ať se jen váha zvyšuje, pomysleli jsme si a šli udělat několik fotek a zapít úlovek dobrou domácí slivovicí. Bohužel o fotky, které jsme zde nafotili za celých deset dnů, jsme vinou virů v Daliborově PC přišli.

Musíte se tedy spokojit jen s malou náplastí v podobě několika snímků focených na telefon. Den nám ale u vody začal hezky a my začali opět debatovat o tom, co děláme a neděláme dobře. Kolem poledne se ozval hlásič i u Dalibora a nálada rostla. Bohužel to byl jen planý poplach způsobený asi jen průjezdem ryby. Přesto nás hned další den ráno opět probudila jízda na mé asi 120 m vzdálené lavici a na stejnou příchuť tedy pineapple. Ovšem i tentokrát se jednalo o skoro totožnou rybu, jako předešlé ráno, takže tep šel opět mírně dolů. Přesto to byl opět krásný souboj, kdy jsem v prvním souvislém tahu kapra začal tajně doufat, že by to mohl být tentokrát malinko větší kousek. Dávalo nám to ale jasný signál, že ryba se krmí, tudíž je největší čas přizpůsobit tomu i vnadění.

Jenže to by nás nesmělo potkat to, o čem jsem mluvil na začátku. Ještě to stejné odpoledne se zvednul vítr, který postupně zesiloval až na hodnotu, kterou jsem zde už dvakrát zažil, a kterou znám velmi dobře z Novomlýnských nádrží. To by ještě nebyl ten největší problém, neboť s tím jsme počítali. Ovšem to, že přes noc klesne teplota o bezmála deset stupňů a do toho přijde studený déšť, to jsme vážně nečekali. To byla také rána, která náš docela slušně rozjetý lov nakonec odsoudila k neúspěchu. Další tři dny jsme jen přečkávali povětšinou v bivaku a věřili, že se počasí umoudří.

Přesto jsme se i tak snažili se silným větrem a deštěm bojovat, ale to nám nakonec nebylo moc platné, neboť pokládání montáží, které muselo být docela přesné kvůli rostlinám a navíc s kamenem, nevyznělo zrovna dobře, takže s konstatováním že tentokrát byla matka příroda nad naše síly, jsme se po dalších dvou dnech dohodnuli, že to vzdáme, ale na podzim se zde vrátíme a vše jí vrátíme.

ČÁST DRUHÁ – PODZIM

Tak se nakonec i stalo, ovšem s tím rozdílem, že můj parťák Dalibor byl natolik pracovně zaneprázdněn, že nedostal již další dovolenou. Jelikož jsem ale měl koupenou povolenku s platností do konce roku a přípravám jsem obětoval dost času, tak jsem se rozhodnul, že ono místo navštívím i sám. Nakonec jsem ale sám necestoval, ale připojila se ke mně má přítelkyně Štěpánka, pro kterou tato akce znamenala křest ohněm. Po příjezdu k vodě byla opět, tak jako všichni ostatní, překvapena barvou a čistotou vody. Navíc nás při příjezdu vítalo nádherné a na konec října poměrně teplé babí léto, kdy se teploty přes den šplhaly až k dvaceti stupňům. Ovšem se západem slunka už teplota nebyla nic moc. Přesto jsme na toto počasí byli dobře připraveni. Zimní oblečení, termoprádlo, topení do bivaku a slušnou zásoba slivovice k tomu všemu patří. Ovšem tak jako na jaře i nás nechalo počasí tři dny dýchat a krásně si to užívat a poté opět udeřilo. Noc, kdy nám skoro vichřice cloumala s bivakem jako šílená a popravdě, bylo jen otázkou, kolik kolíky ukotvené v ne zrovna dobrém kamenitém terénu udrží. V ten čas byla Štěpánka na pokraji psychického zhroucení, neboť v noci jen my dva na ostrově. Do toho šílená bouře, kolem studená a hluboká voda, auto 300 m daleko na břehu a k tomu všemu jsme měli oba skoro vybité telefony. Popravdě i mně při malé představě, kdyby nám to všechno ulítlo, nebylo zrovna nejlépe. Ovšem odkojen Novými Mlýny jsem se rozhodně snažil zachovat klid a alespoň umělým úsměvem Štěpánku uklidňovat. Kolem šesté ranní vítr trochu ustal a i Štěpánka usnula spánkem zaslouženým. Hned ráno jsem zkontroloval, zda bivak neutrpěl nějaké rány, ale vše bylo v naprostém pořádku.

Nezbývá než opravdu smeknout před výrobky fa. Starbaits, protože to, co bivak zvládnul, bylo opravdu na hranici bytí. Nechci, aby to zde znělo, jako placená reklama, ale popravdě materiál, ze kterého se jejich bivaky bez rozdílu dělají, nejsou sice zrovna levné, ale rozhodně je doceníte při takovém extrému, jako jsme zažili my.

Ale abych dopověděl příběh do konce, tak nás hned druhý den na ostrově navštívili místní rybáři, kteří zde měli postavenou svoji chatu, a kolem které jsem zde chodil již před dvěma lety a jen se domníval, jestli tam někdo vůbec chodí. Tato schůzka pro nás byla nakonec docela osudová, neboť mi v mnohém otevřela oči. Nejen, že jsem se dozvěděl přesnější informace o terénu, místech, stavu ryb a ročních dobách, kdy má význam tuto lokalitu navštívit. Ale ukázali i způsoby lovu, montáže, velikosti háčků a velikosti boilí, které zde fungují. Byl jsem jako opařený, když mi ukazovali, že používat kámen místo olova je špatné. Každého by přeci napadlo, že v tak čisté vodě plné kamenů a štěrku toto musí být ten nejlepší možný způsob maskování montáže. Ovšem vysvětlovali to tím, že kámen ze břehu je příliš čistý a hladký proti těm, které leží na dně. Dále použití fluokarbonové šňůrky bylo dle jejich výkladu naprosto zbytečné. Chvílemi jsem si myslel, že se mě snaží schválně dezinformovat s cílem neulovit zde nic a s pocitem těžkého a špatně zarybněného revíru odjet a už se sem raději nevracet. V zápětí mě ale vyvedli z omylu, neboť dva z domácích měli zavezeno snad dvě hodiny, když jim přišli dva záběry a dvě ryby. Jeden asi desetikilový šupináč a druhý bezmála šestnáctikilový lysec, který byl žlutý, jako by ho někdo vyloupnul z kukuřičného klasu. Prostě nádherná a zdravá ryba, kterou navíc tento hoch ulovil na obyčejnou kukuřici. Nedalo mi to, a rychle jsem si tohoto krasavce zvěčnil. Zkrátka to, co jsem prožil a dozvěděl se za zbylé tři dny říjnové výpravy, považuji za dar trpělivosti, kterou jsem tomuto jezeru za své všechny minulé návštěvy dal. Závěrem bych moc rád poděkoval novým Maďarským kamarádům, kteří nás do jisté míry i zachránili, neboť při odjezdu jsme měli problém s člunem a oni nám opět moc ochotně pomohli a svou lodí a svými silami vše odvezli na břeh k autu.

Doufám, že se sem opět brzy vrátím, tentokrát v plné týmové síle i s Daliborem a Jirkou a vše budeme našim kolegům moci oplatit. To mě opět přivádí k myšlence, že se u nás máme opravdu čemu učit. Nedávno jsem totiž navštívil jednu svazovou vodu v Dolním Benešově a byl jsem opravdu znechucen přístupem a závistí některých místních „rybářů“, kteří by pro ulovení těch „svých“ dvou denních kaprů udělali snad cokoliv…

4

Všem opravdovým kaprařům, ale i poctivým a slušným rybářům, kterým není lhostejné, co se děje na našich vodách a ve vedeních našich organizací, přeji co nejkrásnější prožití času u vody a spousty kapitalních úlovků, které samozřejmě vrátí zpět pro nás ostatní… „Petru Zdar“

Za Carp team I.M.O.T.H.E.P.
Aleš Vaculík a Dalibor Radošovský

Vyhodnykup.cz - Rybářské potřeby
HODNOCENÍ: 1 Hvězdička2 Hvězdičky3 Hvězdičky4 Hvězdičky5 Hvězdiček (5 hlasů, průměr: 2,60 z maxima 5 hvězdiček)
Loading...Loading...

Štítky:

Rubriky: Články

Komentáře (1)

Trackback URL | RSS kanál komentářů

  1. wolf napsal:

    hegyeshalom hodne tezke

Chcete-li, můžete přidat komentář:

Rybolov Příseka