Je to čtrnáct dní od poslední výpravy, na které jsem dostal svou první dvacítku – nemám na mysli slečnu po dvacátých narozeninách, ale to je asi každému rybáři jasné, že? Myslím tím svého prvního a doufám, že ne posledního kapra nad dvacet kilo. No a najednou je před námi další týden u vody.
Přípravy byly opět hektické, skloubit směny v zaměstnání s domácím rolováním kuliček a přípravou partiklu, byl téměř nadlidský výkon a do posledního okamžiku se nám nedařilo doplnit zásoby kamenů na montáže. Naštěstí si parťák těsně před odjezdem našel chvilku a zásoby doplnil, ačkoliv koryta potoků, říček i řek byla plná po předchozích deštích. Tímto mu za to děkuji.
K vodě se vydáváme já s parťákem v neděli hned těsně před polednem, přeci jen chvíli potrvá, než naskládáme veškerou výbavu do aut a vyrazíme k rodičům pro mnou připravený partikl, pitnou vodu, bójky a další výbavu včetně člunu, který zde máme uschován nafouknutý. Slunce pěkně pálí, pot z nás jen leje, ale k vodě se pochopitelně strašně těšíme, ostatně jako vždy. Každý máme v koutku duše svá přání, nebo chcete-li sny, které by se mohly naplnit právě na této nadcházející výpravě. Ale to zná asi většina rybářů… A je to tak dobře, je to motor, který nás neustále žene vpřed, dává motivaci studovat dostupné časopisy, brouzdat po kaprařských stránkách na internetu a získávat i tímto způsobem nové poznatky a některé z nich poté zkoušet v praxi… Byla by to vlastně nuda, kdybychom nachytali pokaždé pěkné ryby a občas neseděli na břehu nad jakoby němými hlásiči s myšlenkami proč neberou, kde je chyba…
Od konce zimy jsme dohodnutí s Drahošem, že bychom mohli chytat někde poblíž sebe, neboť aniž bychom se nějak dopředu detailně bavili o volbě termínu, tak jsme zvolili ten samý. Asi náhoda, možná něco víc. Jak se později ukázalo, všichni byli v závěru týdne rádi, že jsme jej prožili spolu. Drahoš asi možná trošku víc, protože mu na tři dny dělala společnost jeho lepší polovička Radka.
Ale to už jsem odbočil a předběhl sled událostí. Po příjezdu k vodě jsme s parťákem Pepou zjistili, že Drahoš už má téměř připraveno veškeré zázemí, tedy v tomto případě karavan vzhledem k Radčině plánovanému pobytu. Musím uznat, že párkrát jsme během výpravy za deště ocenili předstan karavanu a mohli jsme tak sedět všichni spolu a vést debaty, jak jinak než o našich milovaných kaprech. Po jeho levé straně ovšem vidím další karavan, a tak Drahoš hned reaguje na můj nechápavý obličej a říká, že chlapi to navečer sbalí a odjíždí. „Aha, tak takhle je to vymyšlené“, říkám si a jdu se podívat, kde budeme trávit týden. Na tomto místě jsme ještě nechytali, a tak jsem plný očekávání, co nás tady čeká a hlavně, jaký bude reliéf dna před námi. Na břehu se mi líbí, ale vím, že zrovna tohle není podstatné, důležitější je to, co bude před námi ve vodě. Zdravíme se s rybáři co mají končit a ptáme se, co to dělá. Podle výrazů jejich tváří asi nic moc. No nevadí, je to výzva. Poté, co jsme se ujistili, že chlapům nebude vadit, když se rozbalíme a začneme chytat vedle nich, se pouštíme do stavby bivaků, vybalování křesílek, lehátek, spacáků a v neposlední řadě navazování prutů. Jde nám to vcelku od ruky, snažím se vše dělat sice poctivě, ale v rychlosti, neboť mi za chvíli k vodě dovezou přítelkyni-parťačku Gabču, a poté bude třeba vše připravit i pro ni. Stihneme ještě spustit člun na vodu, připravit motor s baterií a vyjet na vodu vybrat lovná místa. Pro tentokrát tak nějak porušuji svou tradici a pro sebe si chci osadit pouze jednu tyčovou bójku s tím, že k ní, příp. do její blízkosti budu vozit jeden prut a druhým prutem budu „ blindovat“, tedy zkoušet jej dávat pokaždé jinam. Ještě před příjezdem k vodě jsem přemýšlel nad tím, že se tentokrát vzdám jedné bójky na krátké vzdálenosti a chlapi, kteří tady byli na prodloužený víkend nad aktivitou ryb rozhodně nejásají, a tím mě v této myšlence nevědomky utvrzují. Dalším důvodem, který mne vedl k tomuto rozhodnutí, byla úvaha, že nás tentokrát jede víc a pokud nebudu sedět na forhondu, nemá to cenu, protože bych si přejížděním člunem toto místo stejně sám plašil. Levý forhond mám v úmyslu ponechat Gabči, která jela s námi letos poprvé, tak aby si zachytala… :).
Ještě než stihneme vyvézt naše udice, tak už vidím Gabču, jak se šourá směrem k bivaku a dopředu je mi jasné, že se jí ta naše volba místa asi moc nelíbí… Nechávám ji v klidu rozkoukat, věnuji se těm, kteří ji dovezli – její sestra s přítelem a Gabčiným synovcem, kterému říkáme „chytráček“. Je sice teprve předškolák, ale občas žasneme, co za hlášky z něj vypadnou. A taky že jo… Projevuje přání svézt se na člunu s motorem, a tak spojujeme příjemné s užitečným a hned zavážíme další z udic. Před tyčovkou ještě pro jistotu zapínám echolot a pokládám montáž podle echolotu. „ Strejdo, musíme chytit toho kapra, co plave z dvojky“, nese se nad hladinou jezera. Nechápavě se dívám na toho klučinu, pak na display echolotu a vzápětí pochopím a musím se tomu smát. Díval se totiž na obrazovku echolotu a upoutal ho symbol jedné z ryb, které se ukazovaly ve sloupci, v hloubce 2 metry. Odtud tedy ono „ plave ze dvojky“. Pokládáme montáž s odpadávacím kamenem, vracíme se ke břehu a já přiměřeně věku zkouším vysvětlit, jak to všechno funguje, protože zvídavé dotazy neberou konce. Ještě než se vydá směrem k domovu, projevuje přání řídit loď. Plním mu i toto přání a cestou k bójce se z něj stává kapitán. Hlásím mu jen „vpravo, rovně nebo vlevo“ a dohlížím na plnění pokynů. Napoprvé mu to šlo přímo skvěle. Po jejich odjezdu ještě téměř do tmy zavážíme zbývající montáže, ale nelituji toho, třeba jsme dali základy pro dalšího mladého rybáře, kdo ví…
Při stmívání sedíme na břehu před karavanem a všichni společně probíráme spoustu věcí – vzpomínáme na historky od vody, vyměňujeme si zkušenosti s nejrůznějšími produkty, a tak nějak podvědomě každý čeká, co přinesou nastávající hodiny… Nejvíc asi parťák Pepa, který za posledních x výprav založil svou tradici, a to v tom smyslu, že dostal vždycky první záběr, po krátké chvíli další 2-3, a tím si přízeň Svatého Petra vždy minimálně na 24-48 hodin vyčerpal a jeho hlásiče mlčely. Už při nakládání věcí několikrát opakoval, že první záběr tentokrát nechce, že si raději počká. “Dobrá“, říkám si v duchu, já bych se za rychlý záběr na potvrzení zvoleného místa a hloubky vůbec nezlobil. Je sice pravdou, že od poslední výpravy, kdy se mi nadmíru zadařilo, jsem získal zase svůj vnitřní klid, mé rybářské sebevědomí po vcelku neúspěšném jaru narostlo, a tak pár desítek hodin bez záběru mne nechává v klidu. Dříve mi hlavou začal vrtat červíček pochybností – mám to ve správné hloubce? Není zamotaný návazec? Nebyl by lepší fluorocarbon místo šňůrky? Neměl jsem to dát na panáčka, příp. na dno? Nepřehnal jsem to s krmením nebo naopak, nechtělo zakrmit víc? Pokud záběr delší dobu nepřicházel, byly tyto „vnitřní hlasy“ čím dál častější a hlasitější. Někdy není na škodu udělat nějakou změnu, aby člověk záběr udělal, ale ve většině případů to chce tyto pochyby zatlačit někam zpátky hluboko do hlavy a věřit tomu, co člověk udělal.
První záběr výpravy tedy parťák předem odmítl, Gabča se nevyjadřovala, a tak došel v pondělí brzo ráno mně. Musím předeslat, že kdyby všichni věděli, o co půjde, tak bychom se o něj obrazně poprali. Ale tak už to bývá, měl jsem prostě montáž ve správný čas na správném místě, alespoň pro tuto chvíli. Po pár pípnutích hlásiče se rychlost odvíjející se šňůry zrychluje a hlásič vydává ten nejkrásnější tón, co znám. Sice ještě netuším, co mě čeká na druhém konci, ale srdce mi buší, adrenalin se vyplavuje do žil, a tak s parťákem vlítneme do člunu, na to šup a valíme za kaprem. Stejně jako vždy nechávám úplně volnou šňůru a nesnažím se kapra zdolávat, pouze domotávám ty metry, které jsme nadjeli člunem. Kapr se vydal vpravo, směrem k Pepovým a Drahošovým prutům, a tak doufám, že backleady odvedly svou práci dobře a nikoho nesmotá. Štěstěna stojí při mě a v prvním očku svého nového 2,5lb Vectora slyším cvrnknout uzlík spojující šňůru se šokovým vlascem. Po chvíli protivník zjišťuje, že se něco děje a začíná tuhý a poměrně dlouhý souboj, kdo z koho. Nejsem příznivcem příliš tvrdého zdolávání, ale toto ani zbytečně dlouho neprotahuji. Užívám si první zdolávačku na nových prutech a jsem šťastný. Brzda navijáku jen přede, sluníčko se za chvíli začne pomaličku drát na obzor, vlnky šplouchají u boku člunu a od břehů sem doléhá kvákání žab… “To je ono, tohle mám tolik rád“, šeptám si pro sebe a protivníka stále ještě nevidím pod hladinou. Zkusím se trochu víc opřít do prutu, a tím vybudím kapra k dalšímu výpadu směrem ke dnu. Prut naštěstí svírám pevně v dlaních, a tak s úžasem v očích sleduji tu úžasnou akci – blank se uctivě sklonil a pak prudce ohnul směrem pod člun, a to až po první očko od navijáku! „Ty kráávo, to je mazééc“, vypadne ze mě směrem k parťákovi. Ten ani nedutá a čeká, jak souboj dopadne. Do posledního okamžiku se pádly snaží manévrovat se člunem tak, abych kapra měl po pravoboku. Až po pár hodinách mi sděluje, že kdyby na blanku nebylo sedlo navijáku, tak se snad ohnul až ke koncovce. Najednou silný tah pomalu slábne a velké, široké tělo krásného kapra začíná být vidět pod hladinou. V okamžiku, kdy se natočil bokem ke mně si stačím uvědomit, že nemá příliš šupin. Je to lysec a hned jeden z kategorie parádních… Ten, pro kterého jsem si sem v duchu a v zimě ve snech několikrát přijel. Nohy mi začínají přenášet „vibruňk“ do podlahy člunu a v duchu se modlím, aby návazec vydržel, háček nevypadl a nestala se žádná nepředvídatelná nešťastná náhoda, která by mě připravila o tuto rybu. Pepi naštěstí s výrazem hráče pokeru kapra hned napoprvé podebral a v tom okamžiku mě zaplavuje vlna radosti a silných emocí. Odplácneme si s parťákem a smějeme se na sebe jak dva blázni. Při pohledu do rozevřeného podběráku mi dochází, že tohle bude paní kaprová a její váha bude zajímavá. Chce se mi zakřičet na celou vodu „Jóóó“, ale nechci rušit ranní idylku, a tak tento pokřik pronáším polohlasně a doprovázím sevřením pravé ruky v pěst a vítězným gestem.
Teď je důležité postarat se o zdraví a bezpečnost svého úlovku, takže kapra zbavujeme piercingu ve spodním pysku a už ve sklopených ramenech podběráku umisťujeme do bazénkové podložky, kam přidáváme ještě kbelík vody. Podložku pak vezeme vedle člunu po hladině až ke břehu. Chlubím se s úlovkem Gabči i Drahošovi a v rychlosti pořizujeme pár fotek na břehu a pak i ve vodě. Je mi jedno, že asi jen tak neoschnu než vyjde slunce, ale brodím se téměř po pás do vody a fotíme i ve vodě. Mně osobně se fotky z vody líbí daleko víc… Tentokrát v záplavě euforie nezapomenu, a tak žádám Pepu, aby mi natočil i vzpomínkové video. Kapra ale nijak netrápím, po focení jej pokládám v rukou na hladinu a po chvilce odpočinku jej pouze zvednu a pak pomaličku vypouštím. Chvíli trvá, než chce sám z rukou odplout, a tak jej přidržuji v jeho přirozené poloze. Odplouvá, dívám se za ním a všímám si, že se „parkuje“ do jednoho z chomáčů řasy na dně. Viditelně je vyčerpán soubojem, takže mu sportovně opět podávám ruce a otáčím ho na volnou vodu. Možná někoho tento popis bude nudit, ale na videu to vypadá moc pěkně a už teď vím, že si ho budu v zimě, v době rybářského „absťáku“, zhusta pouštět na počítači.
Přijímám gratulace od všech z teamu a je mi fajn. Je vidět, že mi tohohle krasavce všichni přáli, hlavně Pepča má stejnou radost, jako by ho chytl sám. A tohle se mi na něm moc líbí. I když se relativně jemu nedaří, chytá „jen“ menší ryby, raduje se z mého úlovku, a tak to má být! Chytáme v teamu, na produkty stejné značky, poblíž sebe, a tak je snad jen dílem náhody či kapky štěstí, komu se rozezní hlásič s velkým úlovkem. Musím ale podotknout, že se v žádném případě nijak nehoníme jen za centimetry a kilogramy, ale bereme to tak, že každý záběr je ve své podstatě úspěch, protože se nám podařilo rybu oklamat precizní prezentací nástrahy, krmením a správně fungující montáží. A i z té malé ryby jednou může vyrůst trofejní a podle toho je třeba se k těmto menším rybám chovat a šetrně je vracet zpět do rodného živlu..
Patřím mezi kapraře, tedy pokud se mohu takto vyhranit, kteří si z převážné většiny rolují boilies doma sami, byť z komerčních směsí. O to víc mne potěšilo, že tohoto přes 15 kg vážícího lysce se mi podařilo ulovit na hotové boilies, takové, jaké je běžně na pultech prodejen. Pokud chcete znát podrobnosti, šlo o boilies Rapid Champion 007+Robin Red o průměru 23mm, ke kterému jsem přidal ještě zrnko umělé plovoucí kukuřice oranžové barvy. Letos mám s používám plovoucí kukuřice tu nejlepší zkušenost.
To jsem ale odbočil, takže zpět na naši výpravu. Během dopoledne dostává záběr Gabča na vyvezený prut na dvě kuličkové pelety Rapid s příchutí cherry a svou první letošní výpravu tak zahajuje lysečkem, odhadem kolem 60ti cm. Nechce ho brát ani na břeh na fotku, a tak jej pouštíme hned od lodi po vyháčkování. Prý čeká na ty větší, pronáší, a mě to nutí k úsměvu. Je vidět, že je správně nastartovaná a bude se snažit o co nejlepší výsledek. Parťák Pepča kolem poledne v krátkém sledu dostává na domácí boilies brusinka menšího šupíka a menšího lysce, což komentuje slovy, že to tentokrát s tím odmítnutým prvním záběrem slušně řečeno prokoučoval. Odpoledne se rychle zatáhlo a přišla průtrž mračen a jednu chvíli pozorujeme z předstanu karavanu i krupobití. Podvečer před převezením Gabčiných prutů dostávám slibnou jízdu opět na stejný prut, tedy na 007 s Robin Redem, ale bohužel kapra ztrácím v nějaké vázce, aniž bych ho zahlédl.
Během druhého dne výpravy boduje Pepča opět kolem poledne dvojicí šupík a lysec, tentokrát přes 60cm a do večera přidává ještě jednoho kapřího dorostence. Gabča se rozhodla jeden svůj prut házet do mělčí partie, resp. na svah blízké lavice, kde jsme si všimli výskoku dvou slušných ryb. A opravdu to nebylo špatné rozhodnutí, protože na feederovou peletku s malou plovkou obalenou v pastě, jak jinak než 007+Robin RedJ, dostává necelého devítikiláče při 80 cm délky. Při večerním slábnoucím sluníčku se mi opět rozjíždí prut od bójky s výsledkem šupík 7,9 kg při 80 cm, znovu na 007 s Robin Redem a plovoucí kukuřicí.
Třetí den si přes veškerou snahu tahám já Černého Petra a jsem bez záběru. Gabča zvládla čtyři ryby, z toho nej měl 65 cm a 007 s Robinem začíná z balení pěkně rychle mizet :). Pepa na svůj oblíbený doma rolovaný kapří guláš boduje šupíkem 83 cm při 9,5 kg a přidává další dvě menší ryby na gulášek a brusinku. Je zajímavé, že dosud téměř všechny záběry byly na sladké boilies, ačkoliv obvykle zde máme větší úspěchy spíše se „smrady“.
Čtvrtek je smolným dnem už od rána, a to hned několikrát za sebou – Gabča neproměnila fantastickou jízdu na odhozovém prutu s feeder peletkami oliheň v pastě sea a kapra po chvíli vypnula. Následoval dvojitý záběr u mě a Pepina současně, a tak jsme opět ocenili přítomnost Drahoše a druhý člun. Já zdolávám kapřího dorostence a Pepča se snaží navést Drahošovi k podběráku pěkného šupináče dle odhadu obou aktérů určitě 85cm+, nicméně kapří mamina velmi dobře věděla co dělá a v závěrečné fázi zdolávání se opakovaně přetočila přes hlavu a vypnula se metr od podběráku… Mrzí to o to víc, že oba kapra viděli… Na parťákově tváři se zrcadlí zoufalství, takovou radost měl z pěkného záběru i kapra, bohužel ale předčasně… I taková ale kaprařina je. Nádherná, ale umí i bolet. Po pár desítkách minut alespoň navenek Pepův smutek mizí a už vymýšlí, jak se dostat větším rybám na kobylku. Záběru se nakonec dočkám i já a to šupíkem z kategorie „důchodcův sen“ na boilies Sea a pak přidávám ještě jednoho, na zbytky téměř rozpuštěného hotového boilies Oliheň, které ve vodě leželo dosti dlouhou dobu bez povšimnutí.
Pátek zapisuje do pomyslné úlovkové listiny jako první Gabča, a to opět krásnou rybou z odhozové vzdálenosti a opět na sladkou kombinaci – panáčka Cherry obalenou ještě v gelovém atraktoru. Poté si svou chvíli užívá i Kikina, která zdolává z odhozu na peletu Red halibut šupíka kolem 50 cm a do večera přidává ještě jednoho, o kousek většího… Večer po setmění si svou porci smůly vybrala Gabča, když se jí velkou rychlostí roztočila při záběru cívka navijáku na vyvezeném prutu, což vypadalo velmi slušně. Ryba však využívá našeho menšího „zdržení na startu“, způsobeného přioblékáním a zhruba na polovině vzdálenosti mezi vidličkami a bójkou najednou vázneme. Zkouším vzít prut do ruky a s citem zabrat. Cítím, že vlasec se pomaličku uvolňuje, ale drhne. Nechci nic riskovat, a tak se s Pepou za použití druhého člunu a kotvičky snažíme vlasec uvolnit nebo vytáhnout onu vázku. To se sice po delší době podaří a zjišťujeme, že se silon dostal do karabinky pod utopenou tyčovou bójkou se závažím. Proto ono drhnutí. Bohužel zde ryba už není, ale jsme rádi, že jsme vázku vytáhli z vody. Jako by toho nebylo dost, tak se v době, kdy jsme byli na vodě a vyprošťovali onu vázku, několikrát ozval Kikinin hlásič několikerým pípaním. Ta zareagovala a po chvíli jsme ji slyšeli volat na jak dlouho že to máme, že by potřebovala vyjet na vodu. Následně se dozvídáme, že rybu sice po záběru na prutu cítila, tuto i chvíli zdolávala poměrně bez odporu a s blížícím se břehem najednou ryba změnila směr i sílu pohybu směrem od břehu a Kikina ji ztrácí. Bohužel, mrzí nás to všechny a o to víc, že záběr jí přišel od bójky, kde Pepa dopoledne zakrmil poměrně velkým množstvím kukuřice a pod háčkem byl řetízek z pár zrnek kukuřice, ukončený zrnkem kukuřice plovoucí. Podle záběru i nástrahy a průběhu zdolávání je téměř jisté, že to byl amur.
V neděli, v poslední den naší výpravy je jedinou akcí balení lehátek, spacáků, bivaku a vůbec veškeré výbavy. Gabča prvně v životě zkouší vláčet a pokouší se o štiku. Po pár hodech skutečně od štiky záběr přichází, na woblera a těsně u břehu. Siluety štiky na lovu se sama lekla, a tak nepřisekla a štika wobler pouští a vrací se do travního porostu… Pepa poslední den asistuje svému známému při lovu na rybku a za krátkou dobu podebírají tři menší kudličky. Závěrem jen dodám, že Drahoš se do tempa, co se záběrů týče, dostával pozvolněji, ale záběry mu chodily i v době, kdy my na ně marně čekali. Snad se na mne nebude zlobit, když napíšu, že se mu povedly dvě ryby nad 10 kg a jeden nádherný, divoce šupinatý lysec.
Na úplný závěr bych sám za sebe chtěl poděkovat všem, co se mnou tuhle výpravu absolvovali, byl to úžasný týden plný relaxu a pohody… “Díky!“ Všem slušným rybářům pak přeji spoustu krásných zážitků v druhé polovině sezony!
David „DejvL“ Lužný
Tento článek byl publikován také v časopisu KaproMánie
