Téměř každá voda obsahuje překážky, které nám rybářům do určité míry znesnadňují lov. Tyto překážky mohou být viditelné pouhým okem nebo jsou dobře skryty pod hladinou revíru. Nejčastějšími jsou potopené stromy, stavby, husté porosty travin, lavice obsypané mušlemi a nejrůznější nepotřebné předměty, které člověk z nepochopitelných důvodů namísto do sběrného dvoru, vhodil do vody.
Každopádně překážky jsou místa, kde se ryby cítí bezpečně a často zde mají dostatek přirozené potravy. Takže logicky je výhodné lovit v jejich blízkosti.
Lov v překážkách má svá specifika a je potřeba z nich vycházet, pokud chcete být úspěšní v lovu na těchto vodách. Důležité je zvolit správnou taktiku a koncovou udici podle toho, jaký typ a četnost překážek se nachází na dané lokalitě.
Aby toho nebylo málo, tak svou taktiku a montáže musíte ještě skloubit s pravidly, které některé zajímavější svazové vody mají. V 90% případů, tam kde chodím, mi nezbývá nic jiného, než lovit z odhozu. Ke zmapování dna používám vyměřovací tyče, marker a sem tam i poměrně přesných informací od místních lovců.
Sérii článků, které bych chtěl zaměřit právě na toto téma a podrobněji v nich rozebrat různé taktiky a montáže podle konkrétní situace, bych rád odstartoval Mahinovým uzlem, který se používá pro spojení šokového a kmenového vlasce.
Jsem si vědom, že nepřicházím s ničím převratným, ale překvapilo mě, že tento uzel nikdo v mém okolí neznal a přitom je to podle mě tím nejlepším pro tento účel. Uzel jsem malinko upravil v posledním kroku. Chtěl bych ještě upozornit, že je žádoucí na uzel nespěchat. Pořádně naslinit a zlehka jej dotahovat, aby nedošlo k nežádoucímu kroucení a poškození vlasce.
Největší výhody tohoto spoje jsou, že díky jeho kónickému tvaru hladce prochází očky. Oba konce spojovaných vlasců vycházejí z jednoho bodu a kopírují kmenový vlasec směrem k navijáku, což je žádoucí. U spoje není potřeba stříhat oba konce těsně u uzlu. Když je necháte malinko delší, vůbec nijak to neovlivní délku hodu a díky této rezervě nemusíte mít obavy, že by při silovém zdolávání došlo k proklouznutí zkráceného konce a uvolnění smyčky.
Na odhoz, kdy se potřebuju dostat na malinko delší vzdálenost, používám šokové vlasce v průměru 0.40 – 0.50mm a kmenový 0.30 – 0.35 mm. Někomu se to může zdát dost, ale tato předimenzovaná sestava se mi mnohokrát vyplatila. Když je potřeba, tak nemám strach se do toho pořádně opřít a rybu otočit od kritického místa.
Spousta rybářů si myslí, že většina šokových vlasců si je velice podobná a od určitého průměru již nemá smysl řešit jejich vlastnosti, poněvadž se všechny chovají stejně. Opak je pravdou, některé vlasce mají jinou povrchovou úpravu, kdy krásně prokluzují očky prutu a významně prodlužují odhozovou vzdálenost, nekroutí se, lépe se s nimi pracuje a nepraskají při dotahování.
Na poslední výpravě mě tento spoj přesvědčil o svých vlastnostech. Dostal jsem záběr od krásného šupináče, který svou kůži nedal zadarmo. Byl to nádherný souboj plný zvratů, kdy jsem si v jednom okamžiku myslel, že o něj přijdu. Díky dobře sestavené koncové udici a šokovému vlasci o průměru 0.50mm s vysokou odolností proti oděru se mi podařilo štěstěnu naklonit na svou stranu.
Kapr se mi asi 30metrů před břehem zamotal do větví potopeného stromu, o kterém jsem nevěděl. Odklopil jsem cívku navijáku a doufal, že kapr z vázky vyjede. Kapr začal odvíjet vlasec, cítil jsem, že se přetahujeme přes větev. Bylo mi jasné, že pokud větev neurvu, tak rybu ztratím. Dotáhl jsem brzdu na krev a pořádně se opřel do prutu. Písklavý zvuk, který vydával napnutý vlasec v doprovodu s větrem, podtrhnul napjatou atmosféru.
Nad hladinou jsem viděl zmiňovaný uzel a doufal, že vydrží ten silný tah. Šponoval jsem vlasec, co to šlo a najednou to povolilo. Větev to nevydržela a praskla. Kapr byl z vázky venku. Zajásal jsem a užíval si poslední výpady bojovného šupináče. Kapr skončil v síti a já si oddechnul. Nádherný zážitek, na který si jistě rád vzpomenu při dlouhých zimních večerech.
Jiří Valeš
