Počátky mé rybářské kariéry se datují na rok 2002. Tehdy jsem byl ve druhé třídě a rybařit jsem začal na 1 ha rybníku vedle našeho domu. Ke kaprařině jsem si poprvé „čuchnul“ až v roce 2009. Tehdy jsme náhodou s taťkou, pro kterého byla mimochodem kaprařina také velkou neznámou, objevili 7 ha svazový revír blízko našeho bydliště.
Když jsme poprvé přijeli k vodě, bylo na hladině vidět několik velkých kaprů a tehdy jsme si řekli, že je musíme chytit. Následovalo dlouhé zjišťování informací o lovu velkých kaprů. Na to navazovalo nakupování kaprařské výbavy. Dalším krokem bylo vymýšlení strategií a zdokonalování návazců. Nicméně díky naší rychlé adaptaci jsme ještě ten rok chytili několik velkých kaprů, přičemž největší měli 10,3kg a 9,9kg.
Zmíněný revír se stal mým „pokusným králíkem“ pro mé kaprařské začátky. V době, kdy o něm vědělo jen pár rybářů, vyskytovalo se zde několik desítek kaprů kolem 10kg. Trávil jsem zde mnoho času a ulovil pěkné ryby. Bohužel v roce 2010 došlo k „profláknutí“ revíru a hordy masařů či překupníků z celého kraje se sem po celý rok sjížděly a odvážely i trofejní kapry.
Jak je známo, každý správný masař má svítivý červený turistický stan, za stanem díru a sud se solí, do kterého hodí vše, co chytne – ať je to cejn 20cm nebo kapr přes 10kg. Pojem „masař“ je možno ze subjektivního hlediska chápat velmi rozdílně, a proto pokládám za důležité sdělit, jak ho chápu já osobně. Nejsem zastáncem toho, že vše co rybář chytne, je bezpodmínečně nutné vracet vodě jinak je vše špatně a rybář není „cool“. To vůbec ne. Problém vidím v tom, že je nutno vždy brát v úvahu míru vlastní potřeby v součinnosti s místními i lokálními podmínkami daného revíru. Jednoduše, pokud někdo má rád kapry na jídelníčku, proč si nevzít místo trofejního kapra nad 70cm k tomu určeného „násaďáka”, ale trofejního kapra před projetím udírnou chránit, i když toto rybářský řád umožňuje.
Pro příklad uvedu dva rybáře kolem šedesáti let: na revíru chytali 14 dní. Za tu dobu naplnili dva sudy rybami a po odjezdu po nich zbylo několik pytlů s odpadky a hromady šupin a vnitřností. A jako by toho nebylo málo, tak si tento revír „zamilovalo“ i několik part ukrajinské národnosti. S jednou takovou ukrajinskou partičkou jsme s taťkou zažili pernou noc – uznejte, že není moc příjemné, když 100m od vás je pět hlučných a sprostých ožralů, kteří ještě k tomu v alkoholovém deliriu začnou střílet z pistole. Asi je vám jasné, jak to dopadlo. Během dvou sezón se revír prakticky vybrakoval a zbylo zde jen několik posledních přeživších ryb. Vinu nemůžu svést jen na masaře, ale hlavně na místní rybářskou organizaci, protože právě jejich pasivita a lhostejnost zavinily, že si na revíru dělal každý, co chtěl.
Já osobně byl ze situace tak zklamaný, že jsem zde tři roky téměř nechytal. Až letos jsem se rozhodl vrátit na revír, který mě zatáhl do tajů kaprařiny a pokusit se nachytat velké kapry, co tu zbyli. Můj prvotní plán bylo zjistit co nejvíce informací o aktuálním stavu. U vody jsem se potkal se známými rybáři, kteří mně objasnili situaci na revíru. Prý se vše o mnoho zlepšilo – rybářská stráž začala fungovat poté, co si místní rybáři – sportovní kapraři – hromadně stěžovali na nezájem a ignoraci ze strany místní rybářské organizace. Velkých ryb zde prý zůstalo pomálu. Obsádka se však díky nově nasazovaným kaprům rozšířila. Avšak pro mě nejpozitivnější zpráva byla, že ustaly nájezdy masařů z celého kraje. Hlavním důvodem bylo pravidelné kontrolování rybářů a zavedení nových striktních pravidel – zákaz rozdělávání ohňů, stanování a používání lodi včetně zavážení. Je pravda, že pro mě jakožto pro kapraře jsou pravidla zakazující zavážení, bivakování a používání lodi velmi omezující a upřímně se snažím proti nim na všech frontách zbrojit. Sportovně však musím přiznat, že v tomto konkrétním případě tato opatření revíru velmi prospěla a odradila mnohé „nezvané rybáře“.
Po tříletém comebacku jsem měl velkou radost, že se situace na mém domovském revíru obecně zlepšila a já si zde můžu i přes omezující podmínky pro kapraře v klidu zachytat. Nicméně ještě větší radost jsem měl z toho, že hned první výpravu jsem chytil kapra 65cm a 4,5kg. Váhově sice na tomto revíru patřil do nižší kategorie, avšak ostatní rybáři kapry podobné váhy chytají maximálně párkrát do roka. Způsob a strategii lovu, jakou jsem zde aplikoval a díky tomu ulovil i na stále tak pochytávané vodě hned první výpravu kapra, vyžadovaly mnoho času na vymýšlení. Inspiraci jsem hledal jak ve vlastních zkušenostech, tak i na internetu.
Zásadní volbou pro úspěšný lov pro mě je místo. Snažil jsem se najít „flek“, kde nikdo nechytá. Nakonec se mi podařilo jedno takové místo najít – strmý břeh skoro nedovoloval najít místo pro křeslo a větve nad vodou téměř znemožňovaly nához. Takové podmínky vyžadovaly, abych vyndal ze skříně a oprášil své staré dobré „teleskopáky“, o kterých jsem byl skálopevně přesvědčen, že je již nikdy nepoužiji. Od auta jsem k místu musel chodit 400m a přitom překonat několik trnitých porostů. S sebou jsem si tedy mohl vzít jen to nejnutnější.
Další důležitou záležitostí bylo vybrání správné sestavy a způsobu předkládání koncové montáže – 15m šokovky, 1m fluorocarbonu a kombinovaný návazec z pletenky a FC. Samozřejmostí bylo používání backleadů a vlasec jsem ještě více „uzemnil“ tím, že jsem ho úplně povolil.
Co se týká nástrahy, tak jsem chytal na masové boilies vlastní výroby s příchutí Oliheň, které jsem předem nechal několik hodin ve vodě vymáčet. PVA jsem nepoužíval, pouze jsem vždy nakobroval pár dalších vymáčených koulí.
I přesto, že jsem zvyklý krmit pouze boiliesem, tak jsem musel používat i řepku, protože ji zde rybáři příliš nepoužívají. Před každým chytáním jsem naházel do vody 12 litrů řepky vylepšené o dochucovadla. Vzhledem k tomu, že je zde zakázané používání člunů, tak k vnazení jsem využíval buď SPOMB raketu, případně když bylo horko, tak jsem na lovné místo doplaval a zakrmil během chvíle.
Rozhodně jsem před sebou měl nelehký úkol. Během dvanácti výprav, přičemž všechny byly maximálně osmi hodinové, se mi podařilo chytit osm kaprů. Díky dobré strategii jsem eliminoval záběry od kaprů do 50cm, a nástraha proto ve vodě vždy v klidu čekala na velkého kapra. Pět chycených ryb mělo kolem 5kg, což byli kapři nasazení před pár lety. Nebyly to ale ryby, o které jsem usiloval. Prvního většího kapra jsem dostal na podložku šestou výpravu – byl to lysec 70cm a 6,6kg. Dále následoval krásně zbarvený šupináč 77cm 6,5kg. Nutno podotknout, že už i tito ulovení kapři byly na revíru velkým úspěchem. Měl jsem velkou radost, ale na druhou stranu jsem to bral tak, že kapra přes 10kg už nejspíš nepřelstím. Neumíte si představit, jak moc jsem byl nadšený, když jsem během jedenácté výpravy po půlhodinovém nervy drásajícím souboji, podebral šupinatého domorodce 92 cm a 11,5 kg. Po zdokumentování jsem kaprovi popřál mnoho štěstí do následujících let a vrátil ho zpět tam, kam patří.
V ČR lze na mnoha svazových revírech nachytat velké kapry. Příkladem jsou určitě velké přehrady a nádrže jako je Vltavská kaskáda či nádrže na Dyji. Samozřejmě také velké řeky, kterým vévodí naše největší řeka Labe. Je však velmi důležité si uvědomit, že velkou část revírů tvoří menší vodní útvary, ale bohužel na většině z nich je výskyt velkých kaprů téměř nulový. ČRS si je této situace vědom, avšak namísto snahy zabránit dalšímu úbytku trofejních ryb, staví se k celé situaci zády. Vše řeší tím, že se na pár revírech zavede ex-post K-70 , nebo vybité trofejní ryby nahradí „násaďákama“ tak, aby alespoň určitá část rybářské základny byla spokojena. Konkrétním příkladem je můj zmiňovaný domovský svazový revír – 7ha rybník. Ještě v roce 2009 zde žilo několik desítek kaprů kolem 10kg. A dnes? Během několika let se revír téměř vydrancoval. Místní rybářská organizace zasáhla až v době, kdy už bylo skoro dokonáno. Důsledkem toho zde vznikly na dlouhou dobu nenapravitelné škody, protože MO nikdy nenasadí kapry 10kg+, ale pouze „násaďáky“, kteří když přežijí nápor masařů, počkají si na svou trofejní váhu minimálně 7 let. Když si však představím, že z nově nasazených ryb budu mít šanci 10kg kapra chytit až za sedm let, je to pro mě i tak dost k naštvání. Myslím, že by bylo spravedlivé, aby v mé MO, která obhospodařuje celkem 565ha, byl alespoň jeden jediný revír, kde by byl trofejní kapr chráněn a k tomu přizpůsobena i pravidla pro nás sportovní kapraře. Vzhledem k poměru obhospodařovaných revírů chci skutečně tak moc? Doufám, že jednou se dočkám toho, že ČRS se nebude zajímat jen o peníze vybrané za povolenky, ale i o spokojenost nás sportovních rybářů, kteří nevidí v rybě jen kus masa, loví se zásadou “Chyť a pusť” a záleží jim na osudu revíru…
Radim Houška
Carp Team 2010
http://carpteam2010.webnode.cz/
Tento článek byl publikován také v časopisu KaproMánie
