Skončeme se sakováním

Již samotný název článku napovídá, čeho se bude můj příspěvek týkat. Ano, jde výhradně jen a jen o sakovaní ulovených kaprů za účelem focení za světla na svazových vodách. Soukromé vody rozebírat nechci a ani mi to nepřísluší, ale podle zpráv co mám, je na většině těchto vod sakování zakázáno. Proč asi? Stejně tak mi vůbec nejde o rybáře, kteří se v souladu s rybářským řádem rozhodnou uloveného kapra si ponechat pro kuchyňskou úpravu. Jde mi jen a pouze o kolegy kapraře, kteří toho „svého“ uloveného kapra po vyfocení vrátí zpět do jeho rodného živlu. Chtěl bych, aby se nad svým konáním každý zamyslel a přehodnotil svůj postoj k našemu společnému koníčku, ale hlavně svůj postoj, jak se chovat k ulovené rybě. Když pominu některé rybáře, kteří se bohužel také mezi námi vyskytují a loví kapry i za účelem jejich dalšího prodeje, což by asi vydalo na samostatný článek, budu se zabývat jen kapraři, kteří své úlovky pouští.

Tyto kolegy lze asi rozdělit do dvou skupin. První je skupina, která podle mého názoru stále převládá, běžně uloveného kapra v noční době sakuje a tento způsob „uchování“ kapra pro ranní focení považují za úplnou samozřejmost. Druhou skupinu tvoří kolegové, kteří kapra vyfotí ihned po ulovení a sakování jako takové odsuzují a zavrhují. Sak na uchování kapra pro fotku „za světla“ tudíž vůbec nepotřebují. Ano jsou i tací, ale je jich bohužel málo a jsem moc rád, že několik takových osobně znám a mohu se řadit mezi ně.

Nyní k první skupině. Budu ji nazývat řekněme „sakující“. Je moc dobře, že přibývá rybářů – kaprařů, kteří po vyfocení svého úlovku trofejního kapra vrátí do jeho rodného živlu, protože trofejních kaprů v našich svazových vodách neustále ubývá… Jenže… Proč to jenže? Protože bych byl moc rád, kdyby si tato „sakující“ skupina uvědomila důsledky svého počínání. I tato skupina se může rozdělit do několika podskupin. První budou ti, co jsou nejvíce vidět na stránkách našich časopisů a různých rybářských webech, a to kapraři-testeři a spolupracovníci firem na výrobu rybářských návnad a nástrah, kteří spolupracují s firmami a chtějí se zavděčit pěknými fotkami za světla. Druhá – kapraři, kteří se domnívají, že fotka za světla je tou nejkrásnější a nic ji nevynahradí. Třetí a zřejmě asi nejpočetnější skupina „sakujících“ je ovlivněna těmi všemi známými i neznámými kapraři ze stránek našich časopisů, kteří se fotí s rybami převážně za světla, a když to dělají oni, tak je to přeci správné a není na tom nic špatného…

Bohužel je zde i čtvrtá a jsem rád, že snad nejméně početná, a to jsou někteří, kteří si libují ve skupinovém vyřádkování nachytaných kaprů. Ano i takovéto fotky se bohužel objevují veřejně na Internetu na rybářských serverech a občas i v časopisech. Nějaké fotky jsem z nejmenovaných webových stránek stáhl a přikládám je v malé úpravě – tedy bez lovce. Jsou na posouzení každého, mně se ale rozhodně nelíbí. Je pochopitelné, že se každý chce vyfotografovat se svým úlovkem, tím spíš, když dosahuje větší hmotnosti, takže mnozí z nás podobně poškozenou rybu vlastně „zdědí“. Jde mi o ty, kteří ji sakováním přímo poškodí.

Proč tedy vlastně brojím tolik proti sakování, když mnoho kaprařů to považuje za úplně normální, zcela běžně sakují a po vyfocení své úlovky vrací zpět? Protože si stejně tak jako několik mých přátel, kteří jsou zásadě proti sakování, myslím, že pobyt kapra v saku, není pro něho nic dobrého a může mu to nevratně ublížit. Ano i já jsem si prošel obdobím, kdy jsem patřil k „sakující“ skupině a jsem velmi rád za to, že jsem dospěl k tomu, že sak už po několik let vůbec nepotřebuji. Stejně tak i já spolupracuji s jednou firmou, která se zabývá výrobou nástrah a návnad pro kapry, ale rozhodně nemám zapotřebí kapra trápit v saku a čekat na světlo, aby fotka byla IN. Jsem skálopevně přesvědčen, že dobrá fotka se dá udělat i za zhoršených světelných podmínek či v noci. Jasně, každý bychom chtěli mít krásnu fotku ozářenou sluncem a pozadím s kvetoucím keřem či stromem hrajícím barvami podzimu, ale to se prostě vždy zařídit nedá. A pokud se nám nepoštěstí ulovit kapra v podmínkách, které jsem popsal, měli by jsme se zařídit či podřídit podmínkám, které v době ulovení panují. Nachytal jsem mnoho krásných kaprů za světla, ale i spoustu dalších za tmy. Jsem vděčný za všechny, tak jaké pak rozdíly. Myslím, že mé fotky, které již byly publikovány, nejsou až tak špatné a přitom nevlastním foťák za x desítek tisíc. Stejně tak si myslím, že když už se specializujeme na lov trofejních kaprů a do výbavy a krmení investujeme desetitisíce, tak nikoho z nás nevytrhne, když si pořídíme foťák s kvalitním bleskem a nemusí to být ten ze všech nej. Osobně se mi libí i ta noční tmavá atmosféra, která je na snímku vystižena ihned po ulovení. Lovec je zpravidla po úspěšném zdolání ještě šťastný a i trocha té únavy z boje s kapřím mohykánem fotka rozhodně zachytí. Ano je znát rozdíl mezi kompaktem a profesionální zrcadlovkou. Důkazem toho jsou snímky mého nedávného úlovku, kdy jedna je focená kompaktem a druhá kvalitní zrcadlovkou s pořádným bleskem. Ale i tak se domnívám, že obě fotky jsou velmi kvalitní.

Kapři poškození sakováním:

Dalším pádným důvodem, proč odmítám sakování je fakt, že při sakování velmi často dochází k poškození ocasní ploutve kapra a takováto fotka není rozhodně ta, kterou bych chtěl mít ve svém albu! Jak máte možnost vidět, není to hezký pohled… Jak jsem se zmínil výše, nemohu tvrdit, že právě ti rybáři, kteří jsou na snímku s poškozenou rybou, ji sami poškodili. Mohlo se to stát při předchozím ulovení, stejně tak, jako mému kamarádovi. Jedná se o kapra chyceného a Pálavských jezerech, který byl fotografován hned po ulovení.

Dalším pádným důvodem je ten fakt, že nás stále přibývá. Nic proti tomu, ale už dnes se na některých úsecích řeky, kterou navštěvuji, chytají někteří kapři i vícekrát za rok, a pokud je budeme sakovat a tím poškozovat, dlouhého věku se pravděpodobně nedožijí. Dříve tomu tak rozhodně nebylo, a proto se opravdu zamysleme nad tím, co chceme. Zdali zdravého kapra, a nebo fotku s poškozeným kaprem za světla. Co mě však nejvíc zaráží, je to, že většina kaprařů volá po větší ochraně trofejních kaprů a s tím spojeném zavádění horní míry kapra tzv. K70. Je samozřejmě dobře, že se kaprům dostává této ochrany a rovněž je pozitivní, že počet revírů s K70 každým rokem přibývá, ale s touto ochranou jde ruku v ruce i následné opatření, a to zákaz sakování kapra nad 70 cm. Na jednu stranu chceme K70, ale na druhou poté na těchto revírech někteří z nás ukládají kapry do saku, čímž se dopouští přestupku proti rybářskému řádu (protože kapr nad 70cm uložený v saku je brán za rybu ponechanou). Pak se někteří diví, že přijdou o povolenku, když jim rybářská stráž najde takového kapra v saku. I u nás jsme se s tímto setkali a věřte, že místní RS toto kontroluje a nekompromisně postihuje všechny kapraře bez rozdílu.

Posledním a velmi pádným důvodem, proč odmítnout sakování, je možnost nevratného ublížení kaprovi při jeho focení po vyndání ze saku. Nehledě na to, že to považuji za dvojí stresování ryby. Je opravdu velké riziko, že může dojít k velkému poškození kapra. Ryba po zdolání se opravdu fotí mnohem lépe, než ryba vyndaná ze saku a to potvrdí každý, kdo sakování zkusil. Pokud někdo tvrdí, že to není pravda, tak lže. Za tím si stojím. Po zdolání je kapr unavený a vystresovaný (ve svalovině má vyplavenou kyselinu mléčnou). Dle mých zkušeností, ale i mých kolegů, kteří nesakují, je právě toto nejvhodnější doba na focení ryby. Kapr krásně drží, protože nemá zdaleka tolik energie, jako po odpočinutí v saku. Pokud kapr v saku stráví jen pár minut, po vyndání je téměř nemožné provést bezpečné focení, aniž by nehrozilo, že nám vyklouzne mimo podložku, ať už do písku nebo na kameny atd. Stejně tak hrozí, že kapr při svých, někdy až akrobatických výkonech, může nešťastně dopadnout (a to jak na podložku nebo mimo ní), že si zlomí ploutev, žebra, a nebo ztratí šupiny. I sebemenší poranění může mít za následek po puštění kapra do vody, že poškozená místa zaplísní, což vede často k úhynu. To přece nikdo z nás nechce. Takže následuje tzv. vydýchání, při kterém je kapr v podložce uložený zpravidla v saku, je poléván a čeká se, až se opět unaví, což má za následek další stresování. Někdy se stane, že tato doba, než se kapr vydýchá, trvá i více jak deset minut. Stojí nám to opravdu za to? Jde nám opravdu o zdraví našich kaprů? Pokud ano, měli by jste se nad svým počínáním zamyslet a přehodnotit svůj postoj k sakování.

Je mi jasné, že někteří „zkušení“ kapraři namítnou, že se jim nic takového nestalo a vždy kapra bezpečně vyfotili a nepoškozeného vrátili zpět. Jenže nechci vůbec domyslet, co se děje, když k focení po vyndání ze saku přistoupí začínající kolega kaprař. Ať už je to „mládě“ nebo „starý pařez“ a neví, že má kapra nechat vydýchat, nebo to provede nedostatečnou dobu. Stejně tak všichni známe pořekadlo, že i mistr tesař se někdy utne. Bohužel to platí i pro tento případ. To jsou pak okamžiky, kdy se rozhoduje o dalším osudu a životě kapra! Nehledě na to, že už jsem slyšel i o několika případech, kdy si kaprař špatně zajistil sak a kapr zmizel přes noc i s ním. Zdlouhavé umírání v saku je snad to nejhorší, nemyslíte?

Závěrem bych chtěl uvést, že jsem nechtěl nikoho osobně napadnout či osočit, ale spíše přesvědčit ty, kteří sakují bez rozdílu, jestli je to známá či neznámá osobnost. Mým cílem je zamyšlení a přehodnocení postoje k sakování, s uvědoměním si všech možných následků. Zda je to opravdu zdraví a ochrana kapra, po které všichni tak voláme…

Osobně si myslím, že zkušení a uznávaní kapraři by měli jít široké kaprařské veřejnosti příkladem, odmítnout sakování a bojovat proti němu. Držme se, prosím, hesla, že pěkná fotka se dá udělat i za tmy a může se objevit na titulní straně časopisu. Pevně věřím, že se naše druhá skupina po přečtení tohoto článku rozroste a sakování bude postupně všemi kapraři zavrhnuto.

Vláďa Krpeš