Hodina H
Jasný záblesk a prásk. To se v dáli ozývá blížící se jarní bouřka. Voda začíná ožívat a ve vzduchu je cítit elektrizující napětí. Po těch letech, co se věnuji rybaření, vím, že to je ten pravý čas, kdy je šance ulovit nějakého toho kapra. Beru do ruky kobru a jdu na věc. Nepouštím se do masivního krmení, ale naopak jen pár kuliček do krmného místa okolo montáže.
Neuplyne ani dvacet minut a je to tady. Cívka se točí a signalizátor vydává souvislý tón. Po záseku tuším, že na druhé straně prutu je jeden ze zdejších velikánů a po pár minutách končí v mém podběráku překrásný šupináč. Kapra uložím do podložky, poliji ho a prut rychle nahazuji do stejného místa. Následuje focení a pouštění s pusinkou na rozloučenou, kdy mu ještě vzkazuji, ať pošle dalšího.
Opět místo prokrmím pár kuličkami a světe div se, během pár minut opět ten sladký tón. A tak v podložce leží lysec stejné váhové kategorie, a aby toho nebylo málo, pár minut po náhozu se cívka roztáčí potřetí. Tentokrát to je šupík, který je váhově stejný jako předešlí ulovení kapři.
Kolikrát tady člověk neudělá za celý víkend kapra a já během hodiny mám z vody tři krasavce. Mám neskonalou radost, avšak následující bouře a prudké ochlazení mě brzo vrátilo do reality. Následkem tohoto ochlazení jsem za zbylé dva dny lovu zůstal téměř bez záběru, až na jednoho juniora. Přesto má dušička byla víc než spokojená.
Hon na Ponorku
Jako každý rok i letos jsem jednu akci věnoval lovu amurů. Z předešlých let, kdy jsem lovu těchto zdatných soupeřů věnoval poměrně dost času, jsem měl pár triků a vychytávek v rukávu jak přelstít ty větší z nich. Ovšem mé zkušenosti pocházely z řeky a ramen k nim přilehlých a nyní se má snaha přesunula na pískovnu, kde jsem věděl, že se také vyskytují.
Jedno měly tyto vody společné a sice že bylo potřeba najít, kudy jezdí a kde se rádi zdržují. K mé smůle místo, které bylo hot spot, už navštěvoval další amurolovec, a tak jsem mu nechtěl lézt do zelí a přesunul se jinam. Byl jsem si jistý, že tudy amuři projíždí, ale jestli je donutím ke kontaktu, to už je jiná otázka.
Vyrobil jsem si směs speciálně upraveného partiklu a nasadil silně dipované a slazené mini pop-ups a vše naházel do místa, kde jsem doufal v kontakt s amurem. S dobrým pocitem nad provedenou prací usedám do křesílka a pouštím se do klábosení s Petrem. Slunce praží jak na Sahaře, když se můj swinger zhoupne směrem k prutu. Jak typické pro amura. Signalizator pípá a swinger jen poskakuje nahoru a dolů. Čekám na ten pravý okamžik, kdy to pořádně podrží, a zasekávám.
Hurá, je to on. Rychlý úprk do strany, prut ohnutý jako luk a cívka se točí zběsilým tempem. Prostě to, co na jejich lovu miluji. Čistý výbuch energie až do konce. Následuje pár minut souboje a jeden výskok z podběráku, než si můžu prohlédnout svého zdatného soupeře. Dlouhé a tmavé tělo, svalovec k pohledaní, no prostě krasavec, kterého jsem si přál.
Den, kdy se země zastavila
“Tak co, jak vypadá? Panáčku, ten není špatnej. Hochu, joooo. Je to tam!“ Nohy se mi klepou, jak když Elvis tančí a adrenalin mi pulzuje tělem. Majestátný šupináč leží na podložce a já tuším, že to je on. Kapr, kterého jsem si tolik let přál a navíc v tento den. Ale abych vám to vysvětlil pěkně od začátku.
Už nejsem nejmladší a neustále jsem poslouchal: „Tak co, kdy se oženíš a co děti?“ Jak říkávala moje mamka: „To snad bude muset být nějaká mořská panna.“ Na to jsem já v klidu argumentoval, že až vytáhnu na svazovce kapra svých snů, tak zplodím syna. Jenže jsem dostal rychlou odpověď, jestli to nechci udělat naopak? Tak jsem si něco zažbrblal pod nos a jel radši na ryby.
A teď, když tu koukám na tohohle krasavce, derou se mi do očí slzy, protože jen před pár hodinami mi má milovaná přítelkyně (a mimochodem není to mořská panna) oznámila, že čekáme miminko. Dnes, když píši tyto řádky, stále mám ten připitomělý úsměv ve tváři. Mimochodem, bude to syn a já doufám, že když ho to bude bavit, tak i další člen rybářské rodiny.
Poprvé v zahraničí
Ani nevím, jak se to rychle seběhlo, ale když se mi naskytla možnost, jet konečně lovit kapry, také mimo naši milovanou zemičku, neváhal jsem ani chvíli. Sice se jednalo jen o tři dny čistého lovu, což není zrovna mnoho, ale doufali jsme, že se něco aspoň povede. No po pravdě jsem musel ještě hodit smutné oči na svou těhotnou přítelkyni, ale naštěstí mám kliku a doma mně to prošlo.
Den před odjezdem musím volat svému otci, aby mně aspoň nakoupil, jelikož absolutně nestíhám nic. A když večer kolem 22 hodiny přijíždím z práce, jdu si teprve připravovat věci. Ten večer jsem toho ani moc nenaspal a nemohl se dočkat rána. Cesta proběhla bez problémů a za pár hodin jízdy stojíme před soustavou několika jezer. Nejprve se dáváme do řeči z místními kapraři, který nás moc nepotěšili a poté kupujeme povolení k lovu.
Tou dobou, zde panovala tropické vedra a hladina vody byla hodně pod úrovní normálního stavu. To člověku zrovna nepřidá, ale kdo ví. Alespoň na místo máme štěstí a poslední flek na konci pískovny, je volný. Zde se nachází klidová zóna, kde se nechytá. Jenže nic není zadarmo, a tak musíme věci navozit pěkně ručně na vozíku, přes celou pískovnu. Nedočkavě hned mapuji podvodní terén okolo ostrůvků, před výjezdem z klidové zóny. Rozhodujeme se pro plošné krmení a nakrmíme 5-ti kilogramy boilies přírodní játra zalité marmeládou stejné příchutě a jdeme na věc.
Z předešlé akce jsem měl na jednom prutu navázaný metrový návazec, a tak jsi říkám, proč ho tam nezkusit na chvíli, než si připravím zbytek věcí. Sáhnu pro řádně nadipovanou popku příchutě oliheň a šup tam s ní. Mám dojem, že jsem zrovna stavěl bivak, když se mně rozjel právě tento prut, ale nemělo to dlouhé trvání a kapr se mně vyhákl. Škoda, ale i to se občas stane.
Vše konečně připravené, proto usedám do křesílka a jdu něco sníst k jídlu. Bylo zajímavé sledovat místní rybáře, kteří neustále bombardují vodu „spombama“ a hrnou do vody partikl ve velkém. Nebudu popisovat podrobně následující dny, ale naše místa se rozjela pekelným způsobem a za tři dny se na břeh podívalo přes sto kaprů a několik z nich atakovalo i dvaceti kilogramovou hranici.
Pamatuji si poslední noc, kdy jsem už doslova padal na hubu a při úsvitu jsem usnul v sedě na lehátku, ale jen na pár minut, protože místním kaprům játra opravdu šmakovala. Nakonec čas na spánek mám po cestě domů, jelikož řídil Aleš. Byl to pro mě opravdu výjimečný rok, jak po rybářské stránce, tak i životní a já se jen můžu těšit, co mi přinese další rok.
Zdarec
Jan Slanina
