Jaký vliv má počasí na příjem potravy kaprů, o tom asi nemá cenu v tomto příspěvku polemizovat. Myslím si, že bych jen opakoval mnoho autorů přede mnou, konec konců i sám sebe. Tento příběh bude pojednávat spíše o samotném chování ryb při prudkých změnách počasí. Nechtěl bych se zde rozepisovat o nějakých nepodložených teoriích či se zamýšlet proč „to nebo ono“. Dovolte mi, abych svou úvahu uvedl na pravou míru konkrétním příběhem ze své rybářské praxe.
Loňské jarní i letní období mělo charakter ve znamení častých prudkých ochlazení, přeháněk a posléze i povodní na mnoha místech našeho území. České toky byly mnohdy jen těžce chytatelné a ze zpráv od mnoha kaprařů bylo zřejmé, že kapři na tyto klimatické změny reagovali spíše negativně.
Měl jsem naplánovanou týdenní výpravu na druhou polovinu července a velmi jsem toužil po kapraření na řece. Jak bývá mým „dobrým“ zvykem, samozřejmě jsem se trefil do období, kdy byly hladiny řek nad normálem, a vysoký průtok nedovoloval bezproblémové udržení montáží na dně toku. Hledal jsem tedy místa, kde by bylo možné aspoň lovit někde v blízkosti břehů nebo v úplavu za naplavenými překážkami. Pokud jsem však takové místo našel, nebylo možné na břehu rozložit svou výbavu. Břehy byly měkké a rozmáčené anebo jsem se nacházel na některém ze soukromých pozemků, které kolem Labe „vyrostly jako houby po dešti“. Zmocňovaly se mě beznaděj a zoufalství. Stojaté vody byly v obležení mnoha rybářů a já naproti tomu hledal klidné rybaření bez přítomnosti lidí.
Přesto jsem se zajel podívat na jednu malebnou pískovnu, kde jsem si skvěle zachytal brzy zjara. Snáze přístupná místa byla samozřejmě obsazená. Chvilku jsem se procházel po březích a byl téměř rozhodnut, že se vrátím domů. Pak mě však napadla myšlenka, která mi vlila do žil novou naději. Tato stará pískovna je totiž spojena úzkým průplavem z Labe! Bylo by přinejmenším logické, kdyby kapři opouštěli silný proud v řece a „stěhovali“ se do klidné vody jezera. Toto místo je však po břehu nedosažitelné a nezbývá vám nic jiného, než veškerou výbavu převozit na člunu. Když si představíte moje nevelké plavidélko v délce sotva 220 cm a připočítáte k tomu cestu od auta k vodě vzdálenou cca 300 metrů, tak je vám téměř do breku. Přesto jsem natahal veškeré krámy k vodě, poté naložil ¼ výbavy do člunu a vesloval k průplavu vzdálenému asi 400 metrů. Toto jsem potom opakoval ještě třikrát. Když jsem po této lopotě z posledních sil postavil bivak, měl jsem chuť jít si lehnout. Nadšení a přesvědčení z dobře vybraného místa však udělalo své, takže únava musela jít stranou. Znovu jsem skočil do člunu a rozjel se prozkoumat reliéf dna a hlavně hloubku v průplavu, který mě zajímal nejvíce. Přímo v průplavu se hloubka pohybovala od 70 do120 cm. Dno pokrývala silnější vrstva řídkého bahýnka, napadaných větviček a zbytků tlejících rostlin. Okolo břehů rostly metrové kopřivy a vysoké listnaté stromy, které nakláněly své větve daleko nad vodu. Některé z nich vlivem povětrnostních podmínek ležely ulomené ve vodě. V místech, kde průplav vyúsťuje do pískovny, dno pozvolna klesá až do hloubky 4 metrů. Potom se reliéf dna nemění a tvoří obyčejnou placku. Výraznější zlomy se nachází až zhruba 100 metrů od břehu.
Jelikož jsem byl na jakémsi výběžku, kdy jsem měl průplav po své pravé straně, rozhodl jsem se lovit jedním prutem přímo v průplavu a zkusit zde chytit nějaké migrující kapry. Druhý prut jsem umístil ve směru vyústění průplavu, na volnou vodu jezera. Předpokládal jsem, že by se zde kapři mohli držet v přikalené vodě. Také mi připadalo přirozené, že by se ryby nerozjížděly dále na jezero, kde byl ze strany rybářů vyvíjen značný tlak na velkou část jezera. Co mi však dělalo velké starosti, bylo mé stanoviště na břehu. Nacházel jsem se na poměrně vysokém břehu a měl jsem obavy, aby mě kapři neregistrovali jak ze samotného průplavu, tak i z volné vody. Pruty jsem proto umístil tak, aby z vody nebyly vidět. Prakticky celá jejich část spočívala na břehu velmi těsně u země a jen přední očka trochu přesahovala za břeh. Po nahození montáží jsem kmenový vlasec „přišpendlil“ odpadávajícími olůvky těsně pod břehem. Ještě jsem se rozhodl přemístit bivak dále od vody a umístil ho do jakéhosi důlku v zemi, což se mi později pořádně vymstilo.
Vnadící strategie spočívala v jednoduchosti. Do průplavu jsem rozházel jen několik hrstí kvalitního boilies a okolo druhé montáže, na volné vodě, jsem vnadil jen cobrou po pár kuličkách. Po celou dobu mého počínání drobně pršelo, ale bylo poměrně teplo. Značně vyčerpaný jsem ulehl na lehátko a v mžiku usnul. Probudil jsem se až pozdě v noci. Chvíli jsem ještě ležel ve spacáku a poslouchal, jak mi déšť bubnuje do pláště bivaku. Sáhl jsem vedle lehátka, kam jsem odpoledne odložil láhev s pitím, ale nic jsem nenahmátl. Místo toho moje ruka spočinula ve značné louži, která se rozlévala po celé ploše bivaku. Boty mi odpluly kamsi do koutu přístřešku, takže mi nezbývalo než si šlápnout pěkně do mokrého. Nadával jsem jako špaček. Jen vůl jako já si může postavit přechodné obydlí do důlečku! Do rána jsem toho už moc nenaspal a přemýšlel, jak všechny ty mokré věci vysuším, když bude stále pršet. Záběr, který by mi zvedl náladu, nepřišel.
Brzy ráno jsem opět přemístil bivak, vyždímal boty a ostatní oblečení a začal konečně nasávat atmosféru probouzející se přírody. V korunách stromů okolo mě zpívali ptáci, mokrá tráva odrážela ve svých krůpějích vycházející slunce, lehký opar se vznášel nad klidnou hladinou jezera a já v této úžasné scenérii seděl se zapálenou cigaretou a hrnkem kávy. Nádhera! V těch chvílích jsem zapomněl na všechny předcházející strasti. Jen ten záběr mně k této idylce chyběl. Pozoroval jsem u břehu lovící okouny, kteří naháněli potěr až málem na břeh, občas hladinu rozčeřilo zalovení bolena. Kapři však o sobě nedávali nijak vědět.
Během dopoledne začalo opět silněji pršet a nepřestalo až do druhého dne. Voda v průplavu se začala hýbat. Pozoroval jsem, jak s sebou přináší i různé nečistoty, mezi nimiž se začaly objevovat vzduchové bublinky. Nejdříve jsem se domníval, že se jedná o samovolné uvolňování bahenního plynu, jenže bubliny tvořily různě dlouhé řetízky po celé ploše průplavu. Najednou se objevily v místě, kde jsem měl zakrmeno a kde spočívala moje montáž. Vypadalo to, jako by se snad voda vařila. Nic podobného jsem předtím neviděl. K hladině stoupaly obláčky kalu. Nemohl jsem ani dýchat! Nebylo pochyb, že se jedná o kapry. Následovala dvě krátká pípnutí hlásiče a poté ohnutý prut prudce doprava směrem do řeky. Vlasec mi v tu chvíli procházel přes větve sklánějících se stromů. Sjel jsem po zádech po rozmáčeném vysokém břehu a v tu chvíli stál po stehna ve vodě (nebo spíše v bahně). Nechtěl jsem kapra pouštět dál směrem do řeky, jelikož bych ho jistě ztratil. Měl jsem plné ruce práce. Průplav je dlouhý cca 50 metrů a široký místy 5 až 7 metrů. Bylo více než jasné, že ryba projede některou z potopených větví. V prutu jsem cítil silné drhnutí. Náhle tah povolil a bylo po všem. Sedl jsem si do bláta a nemohl vstřebat toto chvilkové dění. Měl jsem vztek sám na sebe. Vůbec mě předtím nenapadlo, že by se případně zaseknutá ryba rozjela směrem do řeky, i když je to vcelku logické. Vše, co mi zbylo, byl pohled na dokonale rozplašený průplav a oblaka kalu vznášející se ve sloupci. Vydrápal jsem se s obtížemi na břeh, převlékl se do polosuchého oblečení a šel nahodit novou montáž. Okolo ní jsem opět rozházel jen několik kuliček boilies. Mezitím jsem zase zmokl, ale to už nebylo do čeho se převléci. Docela se ochladilo, takže jsem zalezl do spacáku jen ve slipech a po nějaké době usnul.
Ze spánku mě probudil řvoucí příposlech někdy v odpoledních hodinách. Vyletěl jsem ze spacáku a uchopil ohnutý prut z průplavu. Ryba mířila tam, kam ta předchozí. Držel jsem ji „zuby – nehty“ z dosahu napadaných větví a šel jí naproti přes džungli kopřiv. Nic jsem v té chvíli necítil a soustředil se jen na zdárné zdolání ryby. Jestli mě někdo pozoroval dalekohledem z druhé strany jezera, musel si přirozeně říct – co to je za magora, který v tomto počasí běhá po břehu jen ve slipech a ještě se jde proběhnout přes kopřivy. Přes všechno vynaložené úsilí mně kapr stejně zajel pod jednu z větví. Vzdát jsem se však nechtěl za žádnou cenu. Neúprosně jsem se brodil studenou vodou a šel si pro svou kořist jako rozzuřený medvěd. Větev jsem nahmátl pod vodou a vyprostil z ní procházející vlasec. Kapr už byl také evidentně unavený, takže na konci montáže vydržel a následně se nechal bez větších problémů podebrat. Připadal jsem si jako olympijský vítěz v maratonském běhu. Až tehdy jsem si všiml, že vysvitlo slunce a přestalo pršet. To mému vítězství dodávalo ještě silnější atmosféru. Jako kdyby se nade mnou nebe slitovalo a odměnilo mě za vynaložené úsilí a útrapy na této výpravě. Kapr stál za to. Jeho hmotnost se blížila k 15 kilogramům. Opatrně jsem ho pouštěl do rozbouřené vody a přitom ho přemlouval, aby ještě dnes poslal jednoho z větších kámošů, které jistě zná ze své domoviny. Asi mně nerozuměl, protože do dalšího rána záběr z průplavu nepřišel. K mému překvapení se však dopoledne ozval levý prut, který byl po celou dobu nahozen na volnou vodu. Po mírném záseku jsem opět skočil do vody s obavami, aby se zaseknutá ryba nerozhodla vjet do průplavu. Můj úsudek byl chybný, jelikož kapr od začátku bojoval na volné vodě. Musel jsem si později přiznat, že pokud bych tuto rybu chytil z průplavu, neměl bych pravděpodobně žádnou šanci ji úspěšně navést do podběráku. Byl to neuvěřitelně bojovný kapr v plné síle. Na břehu v podložce jsem si všiml jeho ohromné ocasní ploutve a celkově silné stavby těla. Bylo mi jasné, že toto je také typická ryba žijící po většinu roku v řece.
Do konce výpravy mně zbývaly 2 dny. Za tuto dobu jsem již záběr z průplavu nedostal. Kapři zřejmě přestali migrovat z důvodu další změny počasí. Udělalo se teplo, přestalo pršet a začal kralovat prut nahozený do jezera. Překvapilo mě však, že jsem musel postupně posouvat montáž čím dál více od břehu (lépe řečeno od průplavu). K tomu mně vlastně dopomohla náhoda. Když jsem po delší době nezaznamenal záběr, rozhodl jsem se montáž přehodit. Bál jsem se, jestli třeba není zamotaná. Při novém nahazování mi to trochu ulítlo a montáž dopadla tak o 5 metrů dále, než tomu bylo v předchozích případech. Ponechal jsem ji na místě, jelikož jsem nechtěl kapry plašit dalším dopadem olova na hladinu. Po 30 minutách se tento prut rozjel. Šupinatého krasavce jsem úspěšně zdolal, ošetřil a co nejrychleji pustil zpět do jeho domova. Montáž jsem nahodil do stejných míst, kde před chvilkou zabral zmíněný šupináč. To byla však poslední akce tohoto dne. Další jízda se již nekonala. Poslední ráno mé výpravy jsem se ještě rozhodl prut přehodit a opět posunout montáž o nějaký ten metr dále. Vyplatilo se. Za několik okamžiků jsem svíral ve své náruči dalšího překrásného kapra.
Dodnes přemýšlím, čím to bylo způsobeno. Domnívám se, že předešlá změna počasí opět zapůsobila na chování ryb. Sluneční paprsky se začaly opírat do hladiny, a kapři tak pravděpodobně vyhledávali teplejší vodu dále od přítoku z řeky. Přece jen byla voda v toku o poznání chladnější než v jezeře. Další ověřovací experimenty jsem již nestačil provést, protože se má dovolená neúprosně blížila ke svému konci.
Moje veliké přání tkvělo v tom, abych na tomto místě mohl spočinout v době, kdy se hladina řeky bude vracet do normálu a kapři se začnou „stěhovat“ zpět do toku. To se ale samozřejmě zrealizovat nedalo. I tak jsem nadmíru šťasten, že jsem zde mohl být přítomen aspoň ve výše uvedeném případě.
S pozdravem
Zdeněk Ipser
SBS team
Tento článek byl publikován v časopisu Kaprománie
