Ano, titulek je bezpochyby tak trochu poťouchlý, vyvolán převládajícím názorem, že Welly (Wellington Country Park v hrabství Berkshire *) je snadný cíl. Obvyklé žertování a reptání, že „ryby z Welly se nepočítají“ apod., jsou založené na nedostatku porozumění. Zkuste to říci těm kaprařům, kteří zde rybařili celé jaro a léto (je právě polovina června, když píši tyto řádky) a chytili jednu nebo dvě ryby navzdory tomu, že se vytrvale snažili a trčeli tam, ať pršelo, nebo bylo hezky…
Možná, že by pomohlo, kdybych zde trochu nastínil situaci pro nezasvěcené. Stejně jako všude, se i tady za ty roky počty ryb přirozeně ztenčily a navíc léta neustálého tlaku způsobila, že ryby moc dobře vědí, co to znamená být loven. Jako na většině vodních ploch v parcích jsou ryby šťastné, když se mohou ve dne vtěsnat do koutů plných větví, neboť blízké cesty jsou přeplněné maminami, výskajícími dětmi a znuděnými manželi, na jejichž tvářích se při pohledu na nás rybáře jasně zračí: „Kéž bych mohl taky…“.
Jezero samotné je relativně mělké, v průměru má kolem 1,5 metru, a co se týče rozlohy, blíží se asi 35 akrům. Dobrá velikost je podpořená vhodným výběrem plácků (swims), které založili první rybáři (chlapi jako třeba Nat a Laurie). Některé z těch původních jsou už dnes hodně zarostlé.
Co se týče množství ryb, možná vás překvapí, že tu nejsou stovky (natož tisíce) hladových kaprů, kteří plavou kolem a skočí po každém boilies, jako by měla být jejich poslední. Dokonce i vážený pan editor, který je velmi dobře obeznámen s kaprařskou problematikou, nabyl nějak dojmu, že tam bude okolo pěti nebo šesti stovek kousků – ohoho – NE! Zkuste spíš hádat něco kolem 100 až 140. Některé ryby se jen zřídka přiblíží ke břehu, jiné nejsou tak plaché, ale všechny jsou ceněné jako nesmírně vzácné. Podle mého názoru takový počet ryb rozprostřený po ploše 35 akrů je ve výsledku dost nízká hustota.
Teď před třením je jisté, že jsou tam čtyři šupináči přes dvacet kilo. Ano, čtyři v jednom jezeře! To je opravdu překvapivá statistika pro britský revír. Přidejte ještě dalších deset lysců stejné velikosti a začnete chápat, proč je mezi rybáři tak běžný syndrom, kvůli němuž mnoho z nás trpí na břehu nespavostí. Je to prostě tak hrozně vzrušující. Když víte, že jsou tak blízko, a každý napnutý vlasec a každé pípnutí hlásiče vám úplně rozbuší srdce.
A pak tu jsou ještě další ryby těsně pod dvacet kilo! Je tu taky velký hybrid „Ghostie“ s několika dalšími dvacetikiláky, co plavou kolem. Jezero jako tohle – to je nebe na zemi…
Mé vlastní dobrodružství s Welly začalo před více než rokem, přesně 1. června 2014, kdy jsem získal členství a začal ve stejný čas jako několik dalších přátel (nových i starých). Nevěděli jsme, co očekávat, navzdory článkům a videím, které jsem posbíral v období přípravy před novou sezonou.
Sezona začala s průzračnou vodou a trávou. Ryby se vytřely v květnu, ale když pak měly další pokračování, udělali správci správnou věc a zavřeli revír na několik dalších týdnů, aby se mohly ryby nerušeně oddávat svým orgiím. Naštěstí se mi ještě předtím podařilo několikrát skórovat. Na břeh jsem dostal například lysce s malým ocasem, který měl skoro 19 kg, šupináče o váze 13,6 kg a pěkného kaštanového lysce s okrouhlým ocasem, co vážil téměř 16 kg (a pravděpodobně je to jedna z nejhezčích ryb v jezeře). A už bylo jasné, že jsem byl chycen i já…
Jako narkoman zoufale toužící po dalším šlehu nemohl jsem přestat myslet na Welly a jeho obyvatele. A od té doby je to ještě horší! Naneštěstí několik týdnů před začátkem června zasáhla matka příroda. Stejně jako mnoho dalších britských jezer, i Welly trpělo rozmnožením řas takových rozměrů, že muselo být uzavřeno. Rozsáhlé plochy (o velikosti několika akrů) pluly jako vory směrem od návětrných břehů, a tuny a tuny shnilé trávy se zvedaly ze dna hnány tam, kam zrovna vál vítr.
Během dne byl kyslíku dostatek, protože řasy fotosyntetizovaly, ale v noci hladina kyslíku klesla a musely nastoupit provzdušňovače, aby zachránily nenahraditelný inventář. Mezitím jeden ze správců, Pete Rossario, neúnavně dřel den za dnem, aby dostal ven co nejvíce trávy. Pete a několik svazových členů s trochou pomoci od zaměstnanců parku vytahovali ven doslova tuny a tuny zapáchající hnijící trávy ve snaze přerušit cyklus, neboť rozkládající se tráva vyživovala řasy. Dostat trávu ven a vyhladovět řasy, to byl recept na to, aby tato neblahá událost netrvala příliš dlouho…
Jezero patrně balancovalo na hraně zničení, tak zlé to bylo! Pumpy byly v pohotovosti každou noc, což zachránilo většinu vzácných kaprů, a následně byly přijaty kroky, které měly problém zvládnout – ale k tomu se ještě vrátíme trochu později…
Trvalo šest nebo sedm týdnů, než bylo možné opět rybařit, a tou dobou už jsme byli všichni velmi nedočkaví. Je to možná trochu hloupé přiznat (nicméně upřímnost se prý cení), ale když člověk zaplatí tolik za lístek, tak to opravdu bolí jen sedět a čekat. A nejde jen o peníze – zkrátka tam chcete být. Naštěstí jsem pořád měl svůj lístek na Roach Pit, což mě rozptýlilo aspoň o víkendech.
Když se Welly znovu otevřelo, bylo dno pokryté řasami a zahlédnout rybu bylo mnohem jednodušší. Dokonce, i když se zrovna nepředváděly, bublinky je prozradily. Zvolil jsem postup s použitím nástrahy Nut Mix na návazci Clone. Aby moje prezentace nástrahy odpovídala situaci, použil jsem velmi ostré háčky Incizor a vlasec Tricklink a brzy jsem najel na systém jedna noc uprostřed týdne a několik dalších o víkendu.
Kombinace boilies Nut Mix od Carp Company a slazeného partiklu se ukázala být velmi efektivní a kapři si na nich pochutnávali. Jenže jak léto pokročilo, byly ryby stále méně tolerantní vůči zátěžím. V zátokách jsem nacházel vymyté nástrahy s malými sáčky drobenky a lehkých olůvek. Nejprve jsem vyvázl s dobře ochmýřeným plopem malých Bolt Bombs. Ale v srpnu se to změnilo. Nedostatek trávy způsobil, že ryby byly přelétavé a stále častěji prchaly do klidnějších částí rybníka, daleko od obtěžování.
Štěstěna se na mě usmála, když se mi podařilo připravit si pár dobrých příležitostí – měl jsem celkem pravidelné záběry z vnaděných míst, než se na mě nalepili další členové toužící po úspěchu. V takhle rušném revíru nebyl žádný plácek vyloženě můj, takže nějaká nevraživost byla zcela zbytečná. Ostatní si zkrátka všimli mých úspěchů a zareagovali na to. Jenže to nevyhnutelně vedlo ke snížení aktivity v těchto místech – nejsem si jist, zda to bylo kvůli zvýšenému tlaku nebo kontaminaci. Každopádně pro mě to znamenalo jediné – vydat se hledat nové klidné místo a začít opět od začátku. No tak dobře… Jsem snad jediný, komu není umožněno chytat stále na stejném místě? Prokristapána, to je ale nuda…
Nádherným zpestřením léta byla nepochybně jedna sobotní noční výprava, na niž mě doprovodila má dcera. Byl to parádně strávený čas otce s dcerou včetně vydařeného opékání. Že jsem měl při sobě svou šťastnou hvězdičku (a navíc chytal docela dobře) vedlo k tomu, že jsem tu noc chytil 3 ryby a prožil momenty, které mě rozesmávají ještě teď. Vlastně je to má nejcennější vzpomínka na léto ve Wellingtonském parku. Navíc dcera odvedla skvělou práci s fotoaparátem. Dobrá práce, Sophie!
Někdy je rybaření o něčem víc než jen rybaření… Někdy…
V září jsem se zaměřil na mělkou zátoku zvanou Bramble. Pěknou zátoku lemovanou stromy s hlubokou vodou kolem okrajů a rozsáhlou štěrkovou plošinou uprostřed. Chytal jsem a vnadil a vnadil a chytal a byl jsem za to odměněn úlovkem velkého kapřího exempláře přezdívaného „Little Big Head“. Svými 22 kily a 300 gramy mě udivil a poprvé v životě jsem byl svědkem toho, jak brutální odpor mohou tyto ryby vyvinout na rybářské náčiní. Neskutečně ostrý vzorek jednoho z našich nově testovaných Chod háčků se chopil rybího pysku a ryba se zuřivě mrskala a polykala vzduch, zatímco jsem ji táhl na břeh. Byl jsem šokován rozměry tohoto zvířete.
Zase jednou návazec Clone rig a vyvážená nástraha v kombinaci s rozhozeným boilies Nut Mix dostaly pořádný kus. Jamie Lord zaskočil, aby pomohl se snímky, a oba jsme se tetelili a žertovali, když jsme opatrně vážili, fotili a nakonec vrátili vodě tuto nezapomenutelnou krasavici. Krátce nato vydala zátoka párek ještě větších kousků. Nesmírně přátelský Martin Pick a velký Ian Hayden chytili čínského šupináče („Chinese Common“), respektive velkého šupináče („The Big Common“). Cítil jsem, že jsem byl blízko a jen špatné načasování mě připravilo o kapra mých snů…
Na počátku zimy chytil můj kámoš ‘Jabba the Hut’ Richardson několik nádherných ryb přes 20 kg a vyhlídky na zimu byly slibné. I já jsem se šťastně shledal s úžasným exemplářem kapra zvaným „Shoulders“ (Ramenáč)! Zlepšil jsem si osobák, a i když to zní trochu nudně, pilně jsem se připravoval na zimní sezonu s cílem chytit další rybu. Jsem si jistý, že mezi rybáři je mnoho těch, kteří si rádi vychutnají pauzu a odpočinou si od rybaření – ale já rybaření v zimě prostě miluju.
Mysleli jsme, že máme metodu zvládnutou, ale namísto zimy s vyhlídkou občasné aktivity se na nás jezero vykašlalo! Nebyla zas až taková zima, ale byla dost zima na to, aby bylo jisté, že se nic nechytí. O jednom víkendu (19. ledna) ryby okusovaly nástrahu, ale jinak byla aktivita jakéhokoliv typu velmi ojedinělá.
Zdálo se, že se ryby nikdy nekrmí dostatečně tak, aby se je podařilo zaseknout. A ačkoliv oddaní stoupenci zimy stále uvažovali, jak docílit záběru, výsledkem byla ubohá zima s nespočtem plonkových nocí na břehu.
Situace se výrazně nezlepšila ani po jaru. Ryby, které byly přistiženy, byly ohromné – obří váhy – téměř všechny vypadaly větší než kdy předtím, ale rozhození návnady se zdálo být polibkem smrti. Ronny nám ukázal cestu, jeho vytrvalý přístup byl obdivuhodný, zatímco my ostatní jsme se pekelně trápili. Zasloužil si to a sklízel ovoce své úžasné práce.
Pár z nás si uvědomilo, jaké je skóre (díky Ronny), a to vedlo k několika šťastným událostem. Zahlédl jsem několik ryb, které se ukázaly v zátoce mezi Boathouse Point a zvířecí farmou. Nastražil jsem úplně jednoduchou past. Na místa, kde se pohybovaly, mezi velkou bahnitou plochu a štěrk, jsem nastražil téměř pouze stringery. Několik přepůlených a celých boilies jsem opatrně umístil přes nástrahu pomocí krmící rakety, takže ve výsledku nějakých 20 kousků celkem. Jako nástrahu jsem použil opět mé oblíbené vyvážené boilies Nut Meal, tentokrát v kombinaci s háčky Mugga o velikosti 4 a návazcovým materiálem Tricklink combo.
Několik hodin poté, co parkem dozněl Ronnyho vítězný křik („Turtle“ s neuvěřitelnými 27 kg), jsem už měl také plné ruce práce. Tentokrát to byla ryba zvaná „Ulcer“, která statečně bojovala za svou svobodu. Konečně jsem si mohl vydechnout, když jsem držel rybu v síti, již zcela zaplnila svým objemem.
Byl jsem naprosto ohromen!
Nemohl jsem tomu uvěřit a požádal jsem Chrise, aby za mnou zaskočil a nafotil mi to. Ukázalo se, že ryba má 23,6 kg, a já byl absolutně šťastný. Tolik nocí, tolik chození, dívání se a vnadění, toho času, kdy jsem nebyl doma… To vše vyústilo v gigantického lysce, který mě úplně odrovnal! Nástraha byla přemístěna a nedlouho poté se chytil velký krásný sedmnácti kilový hybrid ghost koi („Ghostie“).
Po dlouhé vyčerpávající zimě jsem právě takovouhle vzpruhu potřeboval. Několik dalších ryb jsem chytil během pětidenní výpravy, na kterou se pravidelně vydávám jednou za rok. A musím říct, že jsem si užil každou vteřinu. Šupináči okolo 15 kg mi byli odměnou za tvrdou dřinu.
Poslední ráno bylo ale pěkně dramatické! Těsně předtím, než jsem opustil plácek, na který už si brousil zuby milý Hugh, se objevilo několik obřích šupináčů a nato se roztančil jeden z prutů. Běžel jsem jako o život, pak bum prásk a sen se rozplynul… Odjížděl jsem odtud jako zpráskaný pes. Byl to týden plný podobných emotivních okamžiků – chvíli nahoře, chvíli dole. A každý moment byl nádherný!
Má velmi chápající (a dlouho trpící) žena se slitovala, nechala mě jít tu noc znovu na ryby a já chytil nádherného starého kapra. To trochu otupilo vzpomínky na předešlou ztrátu. Shodou okolností Hugh, který se usadil na plácku po mně, zdolal o hodinu a půl později velkého šupináče zvaného „The Big Common“ (Velký šupináč), o hmotnosti 24,5 kg. A mě i nadále pronásledovala myšlenka na to hejno parádních obřích kaprů…
Poslední záběr roku přišel během jedné všední noci – a byl to shodou okolností můj jediný záběr za celý rok na legendárním místě zvaném „Hole in the Bush“. Předešlou noc jsem chytal ve vázkách, a když jsem byl na odchodu, zmínil se mi „Big“ Ian o místě, kde zahlédl nějaké ryby… Ian byl nyní na stejné návnadě, takže mi přišlo logické zastavit se tam, když jsem opět večer dorazil. Pár prutů jsem rozmístil napravo běžným způsobem a jeden se stringerem jsem nahodil na mělčí tvrdší dno tak daleko, jak mi to jen dovolily fluorokarbon Mirage a olovo Bolt Bomb vážící 3,5 unce. Bylo to někde ve vzdálenosti 80 metrů.
Před rozbřeskem právě tento prut signalizoval záběr. Po chvíli zápolení se mi podařilo dovléci blíž ke břehu velkého starého kapra. Když už byl skoro na dosah, prudce vyrazil do křoví po mé pravé ruce a hlučný zápas začal nanovo. Přetahovali jsme se jako dva zápasníci, prut byl pod maximálním tlakem a špička ryla pod povrchem. Bylo to absolutně brutální a trvalo to nejméně 10 minut!
Když byla ryba poražena a v síti, koukl jsem dovnitř a v ranním šeru vypadala jako obrovský světlý hybrid/ghostie/ghost koi. Jenže jak se ukázalo, to byl klam. Když jsem si na něj posvítil znovu baterkou… Cože?
To není Ghost koi! Byl to regulérní parádní šupináč a rozpoznal jsem jeho velká hranatá ramena. Zvedl jsem ho, abych prohlédl horní lalok ocasní ploutve, a už jsem to věděl. „The Big Common“ byl můj, měl 24,5 kg a já myslel, že se snad radostí zblázním! Richie Rich mi pomohl s fotografováním a ONA byla prostě úchvatná. Jako šupináč – jenom větší. To byla ryba! A ten revír!
Když jsem s rybařením začal, opravdu upřímně jsem si myslel, že chci lístek jen na dvě sezony. Druhý rok právě začal a já si neumím představit, že s tím kdy praštím. Každá minuta na břehu je vzrušující a čas strávený ve společnosti přátelských kolegů je opravdovým potěšením. Bože jak já miluju rybaření!
Lewis Read
* Poznámka redaktora:
Jezero ve Wellington Country Park v hrabství Berkshire ve Velké Británii je známé tím, že zde byl uloven jeden z britských největších kaprů. Na rybářský lístek se čeká více než 1 rok a stojí 1 500 liber.
Tento článek byl publikován v časopisu KaproMánie
