Celý lov kaprů je pro mě jeden velký příběh, který začal v létě roku 1997 po velkých povodních, které byly takřka na celé Moravě. Právě tento rok se dostali do vod v mém okolí kapři, pro mě tehdy obřích velikostí. Chytaly se ryby i přes 70 cm délky a natolik mě okouzlil pohled z mostu na kapry, kteří se ukrývali ve všudypřítomných naplavených stromech, že jsem se začal pokoušet cíleně lovit větší jedince. Tímto to celé začalo, nasedl jsem do vlaku jménem kaprařina a dosud z něj nevystoupil…
Jsem nesmírně rád, že jsem se na tuto kratochvíli dal. Prošel si všemi těmi útrapami, které v začátcích byly z důvodu nedostatku informací, materiálu atd. Když si tak zavzpomínám, jak jsem začínal, bylo by to v dnešní době až úsměvné. Dnešní doba je zcela jiná, všichni se honí za co největšími kusy kapra i za cenu, že si ten lov moc neužijí. Loví se na nejrůznějších lokalitách, mnohdy komerčních jen pro dosažení co největšího úlovku, přičemž samotný požitek z lovu jde stranou.
Některé zážitky mně zůstaly v paměti zafixovány zcela živě a dopodrobna si vybavuji třeba i záběr a průběh zdolávání kapra, zatímco některé ryby si vybavuji až při prohlížení fotek v albu. Určitě to znáte taky. Ulovení nějakého nevšedního úlovku nebo prožití jedinečné chvíle se dokáže nesmazatelně vrýt do paměti.
V paměti mám uchováno opravdu mnoho chvil a příhod od vody a mohl bych je dopodrobna popsat, i když už se odehrály více jak 10 let zpět. Ty nejkrásnější vzpomínky nemám s největšími kapry, které se mi povedlo ulovit, ale právě hodně je jich ze začátků, kdy se ryba nad 10 kilo považovala za zázrak. Například tajemné lovy na tehdy svazových Tovačovských jezerech. Psal se tuším rok 1998, když jsem spolu s několika lidmi začal pokoušet štěstí zde. Nikdo netušil, co je zde možné ulovit. Videokazety Milana Zelenky a první kaprařské články v časopisech nás držely stále v nadějích, že to jednou přijde. Ano, ulovil jsem zde své první ryby přes 10 kg. S odstupem času vím, že tyto ryby byly v té době pravděpodobně jedny z největších, co zde plavaly. Bohužel, v roce 2001 jsem byl donucen tohle nedaleké loviště opustit.
Tehdejší zápal pro lov byl až neuvěřitelný. Při pohledu na staré fotky nevalné kvality, které mám uschovány v šuplíku, mně běhá mráz po zádech. Vzpomínám si, jak jsem absolvoval misi na horní tok Labe nad Pardubicemi na přelomu ledna a února. Termín byl jasný, jarní prázdniny. Někdo jel na hory, někdo k řece. Kolega, který byl znalý terénu, určil místo u teplejšího výtoku do řeky a jako dnes vidím, jak na nás divně civí ti dobrodruzi, co si vyšli zkusit, jestli nezabere na červíka nějaká parma. Řeka zde byla mělká a proudná, jen u toho vtoku byl vracák. Zkráceně mimo pár maličkých kapříků se mi povedl jeden 7 kg a bezmála 10 kg kapr. Když si vzpomenu na těch 16 pod nulou a číhání u prutů, kroutím hlavou. Dnes už bych asi nic takového pravděpodobně nepodnikl.
Krásně se vzpomíná také na pobyt ve škole v Třeboni. Netrvalo dlouho a na internátu v koutě u skříně byl opřený futrál s pruty. Školní rybník neposkytoval vyžití, jaké bych si představoval a tak začal průzkum. Nález malebné pískovničky vytrhl nejen mně trn z paty. Nádherná křišťálově čistá voda dávala možnost zkoumat obsádku i vizuelně. Kaprů zde bylo nemnoho, většinou kolem 50 cm, ale jeden se vymykal normálu. Po několika nocích, které jsme spolu s dalšími lovci trávili zde, místo na intru, se mi ho podařilo ulovit. Něměl ani 10 kg, ale opravdu si jej vážím. Veškeré další snažení o jeho znovuulovení bylo marné, i když zde byl nadále viděn, jak proplouvá po mělčinách. Před pár lety jsem se dozvěděl, že se o pískovničku hlásí nějaký majitel, tak doufám, že se z této “ničí“ úžasné vody nestane nějaký kaprodrom.
Po kaprařském maratonu na Liptovské Maře, který jsem ze zdravotních důvodů nedokončil, končím ve fakultní nemocnici. Je mi opravdu nanic a to ne z důvodu, že je sezona v plném proudu a já ležím na oddělení j.i.p. Děkuji všem, kteří mě zde navštívili a klábosením o kaprech drželi mou mysl v kladných hodnotách po celé týdny. Tři dny po propuštění, kdy jsem měl ležet doma, jedu na ně. Díky Danovi, který mně odnesl celou bagáž k vodě a lovil se mnou. Povedl se mi 16 kg šupík, což byl asi největší kapr vody. Sice jsem ho nemohl ani vynést z vody, ani pořádně chytit na vyfocení, ale vlil mně novou krev do žil. Svatý Petr stál tehdá při mně.
Další příběh, na který se nedá zapomenout, je zase lov s kolegou Danem. Intenzivně jsme si připravovali místo a průběžně na něm lovili. Výsledky byly více než dobré, ale jeden den byl opravdu vyjímečný. Nějak tak už balíme, otáčí se vítr, moc to nebere. Každý už jen jeden prut ve vodě a mám záběr, zdolávám kapra a vím, že nebude malý. Když je kapr v blízkosti břehu, rozjíždí se prut i Danovi. Stalo se téměř nemožné, dva velcí šupináči a pro oba to znamenalo osobák v té době, prostě na to se nezapomíná! Bohužel víme, že už ani jeden z těchto kaprů zde neplave, i takoví rybáři jsou…
Jako dnes si vybavuji chytání na jedné slovenské lokalitě. Snad 3 dny bez kloudné ryby, opravdu neúnosné množství krvežíznivých komárů a stále stoupající hladina. Na řece, která tu vodu napájela spodní vodou, byl vyhlášený už druhý povodňový stupeň. Podruhé stěhuji přístřeší dál od vody a přepichuji vidličky, jak stoupá voda. Sedám na člun a jedu na obhlídku, kam by se to dalo položit, když má místa mlčí. Zajíždím k už zatopenému ostrovu a tiše se pakuju do rákosí, kde hodlám chvíli sledovat dění v průzračné vodě. Po chvíli partička urostlých cejnů, nějaký okounek společně se slunečnicí. V tom vidím 2 kapry, jak se pomaličku vynořují z hustých travin a přijíždí téměř až pod člun. „Pod člunem mám asi 2 metry vody a za normálních okolností je zde sucho.“ Ani se nehnu a pozoruji, jak se větší lysec s menším, téměř dokonalým plnošupináčem pomalu vracejí odkud se zjevili. Vracím se na břeh, neváhám ani minutu a zavážím to na místo, kde jsem ono divadlo viděl. Pamatuju si, že nám zplesnivělo skoro všechno krmení, protože jsme měli jen wizárda v podobě mraženky a nebylo možno jej nikde vyndat ven. Vyndávám pár nejschopnějších kuliček z pytle, omyju je a jedu ještě přikmit. Pomalinku se přibližuji k místu a vidím, jak lín vyzobává pva punčošku u nástrahy. Po vhození první kuličky nad montáž mizí v travinách. Asi hodinu po návratu na břeh záběr. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem viděl plnošupináče, jak zápasí pod člunem. Z tohoto místa zabral ještě jeden kapr, nebyl to ten lysec, co ho doprovázel, ale tmavý válcovitý kapr připomínající původní formu kapra. Ten se pral opravdu statečně.
Poslední vzpomínka je z hluboké přehrady ve Francii. Dva nebo tři dny jsem úplně plonkový, nemám záběr od kapra a nástrahy mě ničí všudypřítomní raci. Daří se mi najít místo, odkud dostávám záběry. Pruty ukládám na svah do hloubek 15, 17 a 19 m na šikmý val, který mám po pravici. Za ním to jde docela prudce na nějakých 35 metrů. Nějaké kapry jsem už chytil, jsou krásní, zdraví a jsem spokojen, největší má 15 kg. Jeden den začíná hodně foukat, jsem rád, že umístím 2 pruty na svá místa. Další nezavážím, na tak malý prostor bych je nebyl schopen v takovém větru umístit tak dobře vedle sebe, jako jsem to měl při bezvětří. Odpoledne nabírá vítr ještě větší sílu, vytahuji člun pro jistotu o kousek výš a pozoruji směr vlasců, jestli se mi některá z montáží neskutálela pryč. V tom se jeden vlasec připne. Neváhám sekám a snažím se korigovat rybu. Bohužel, vidím, jak se H bojka asi 60 metrů daleko na krajíčku valu pootáčí a ryba si vzala z brzdy a jede za val. Jet-nejet. Jedu, sedám na člun a vyrážím. K bójce na motor, odstřihuji a pokračuji za rybou, která si udělala nějaký náskok na vodu v mezičase. Motor naplno a nestíhá, připádlovávám a dostávám se do nějaké pozice, kdy vlasec vede téměř kolmo dolů. 25 metrů silného vlasce na konci a uzlík po cca 10ti minutách nad vodou nebyl. Baterka je zcela KO, na pádla a s prutem to zvládám velice těžko, poryvy jsou moc silné. Nese mě to někam pryč a směrem k hrázi a protějšímu břehu. Dávám prut mezi kolena, mírně povoluji brzdu a jedu ke skále, kde jednou nohou vylézám na šikmou římsu. Snažím se tahat kapra, ale postoj jedna noha na skále a druhá ve člunu, do kterého tlačí vichr, nebude to pravé. Málem tam padám po hlavě. Prut zahazuji do člunu a drápu se oběma nohama i rukama na skálu. Daří se, provázek od člunu v zubech a kapr na prutu vydržel i po takové prodlevě, uff. Uzlík už v navijáku, vyndávám podběrák ze člunu, ale prostě mi ho síla větru nedovolila natáhnout, tak jej musím držet až téměř u kříže. Stojím na kraji skály, v zubech provaz od člunu, který opravdu hodně táhne, v jedné ruce podběrák, který držím blíž ke kříži, než k ručce a druhou rukou mávám prutem až za sebou, jak se snažím kapra dovést až ke kolenům. Kdyby to někdo natočil, myslím, že by to mohla být veleúspěšná groteska. Návrat na loviště byl také zajímavý, ale zdařilo se. Kdyby mně spadl u podběráku a někomu to líčit, jak jsem přišel o dvacku, tak nikdo neuvěří. Tento zážitek je pro mě opravdu silný.
Závěrem bych chtěl říct, že lov kaprů není jen o trofejích a fotkách velkých ryb, ale především o zážitcích, které vám zůstanou a rádi na ně budete vzpomínat.
Za Sportcarp team
Miroslav Ešpandr
