Jaro už o sobě dává vědět nějaký ten pátek a teploty nad dvacet stupňů již nejsou žádnou výjimkou. Voda se už u hladiny krásně ohřála, bílá ryba je ve tření a já přemýšlím nad tím, kam vyrazit na prodloužený víkend. Jeden telefon a za deset minut už sedím s Honzou v autě a jedeme se podívat na místní pískovny. Jiný scénář jsme snad ani nečekali – všude auta až u vody, všude rádoby ploty s nápisem soukromý pozemek, všude karavany a před nimi nabité stojany na všechny strany a v povzdálí bavící se skupinka „kaprařů“… Člověk ani neví, jestli se tomu má smát, nebo brečet.
Takhle nějak vypadají v našem okolí svazové vody. Pro mě osobně je to taková malá tragédie. Vždy jsem se snažil tak nějak splynout u vody s přírodou, někdy i za cenu nepohodlí. O tom přecejen ta rybařina snad je. Přiznám se, že i já jsem poslední dobou tak trochu zpohodlněl, a proto jsem se zařekl, že se vrátím k začátkům své kaprařiny, kdy jsem jezdil jen na kole nebo šlapal s bagáží někdy i kilometry k těžko přístupným místům.
Druhá polovina týdne se překulila, já měl nachystané věci na kupě a nevěděl jsem, kam nakonec odjedu. Do poslední chvíle jsem váhal. Jedno jsem věděl určitě – chci někam, kde budu mít klid, kde nebude takový tlak na vodu i za cenu jen několika kontaktů s kapry. Pomalu jsem se začal přiklánět ke staré pískovně, kterou jsem si oblíbil již v dětských letech. Kapři jsou zde opravdu velcí, ale je jich také hodně málo. Odjezd zkomplikovalo počasí, kdy jsem půl dne sledoval radar a hledal díru v dešťových mracích, abych aspoň věci odnosil na místo v suchém stavu. Moje přání bylo vyslyšeno, počítač ukázal dvouhodinovou díru v oblacích a já mohl vyrazit. Když jsem přijížděl k vodě, déšť již úplně ustál a já mohl nanosit věci v několika etapách na místo, které se v žádném případě nemůže honosit přívlastkem „horké“.
Znal jsem toto místo dost podrobně na to, abych s sebou nemusel brát člun a sonar. Stačil pouze marker, který byl pro mě novinkou a já si aspoň zkusil, jak se s ním pracuje. Musím uznat, že je to velice šikovný pomocník při lovu ze břehu, který já osobně ve velké míře preferuji. Od tohoto okamžiku si myslím, že se stane nedílnou součástí mé výbavy. S jeho pomocí jsem si přesně určil lovné místo pod lavicí v hloubce 5 m ve vzdálenosti asi 60 m od břehu, kde jsem po pár hodech našel čisté místo bez trávy. Nechtěl jsem se pouštět do nějaké velké krmné kampaně, a tak jsem do místa nakobroval pro „rozjezd“ zhruba kilogram olihně zalité v CSL stejné příchutě. Navázal jsem tu nejjednodušší montáž, se kterou jsem kdysi začínal svou pouť mezi kapraři, přidal kuličku s příchutí oliheň-chobotnice a s PVA punčochou nabitou mikropeletkami nahodil do zakrmeného místa. Pro druhý prut jsem zvolil místo pod břehem, které jsem zasypal asi dvěma až třemi kily Halibut pelet. Opět ta nejjednodušší montáž s mini-pop a 8 mm halibutkou, a poté jsem si mohl již vychutnávat pohodičku u rozdělaného pivíčka.
Užíval jsem si konečně vytoužené samoty a pohody. Z letargie mě již po setmění vyrušil hlásič prutu umístěného pod břehem. Krásná pomalá a plynulá jízda, lehce přisekávám, a po chvilce se u břehu objeví tělo cejna, kterému do padesáti centimetrů moc nechybí. Rybu jsem vyháčkoval ve vodě a všimnl si ještě na hlavě vyrašené krupice ze tření. Do půlnoci chybělo ještě dlouho a montáž ve stejném složení opět dopadla na hladinu ke břehu. Malinko jsem si odpočinul v křesílku a probudil mě až telefon s budíkem. Já stáhl pruty, zalezl do spacáku a byl během chvilky v limbu.
Druhý den byla voda jako bez života – ani pípnutí, ani jeden výskok od ryby, nemělo cenu nějak krmit. Zkoušel jsem i jiné příchutě kuliček a pelet, ale vše bylo marné. Po očku jsem sledoval ostatní rybáře, nikde žádná aktivita od ryb. Ani mně to nějak nevadilo, pomalu jsem si už sumíroval v hlavě plán na další den.
Třetí den jsem malinko změnil taktiku a na krmné místo dál od břehu jsem přihodil asi kilogram kuliček příchutě játra a poslal tam i druhý prut, přímo na hranu mělčiny do čistého místa. Kolem jedenácté hodiny dopoledne přišel padák, na jehož konci byl první kapr, kterému zachutnalo boilies oliheň-chobotnice. Krásné jikrnačce do 10 kil nechybělo mnoho. Pár foteček, pusinku a vzkaz „pošli dědka“. Dokrmil jsem asi dvaceti kuličkami a za půl hodiny se ozval pravý hlásič, na jehož konci jsem měl kuličku přírodní játra a popku oliheň. Pomalá jízda, žádný spěch, přisekl jsem, ale ryba jako by to ani nepostřehla. Brala si dobrých dvacet sekund metry vlasce z navijáku, jak chtěla. Nemělo cenu rybu brzdit, na otevřené vodě není důvod. Jen mně malinko dělal problém výběžek břehu, za který si to namířila. Lopotně jsem se nasoukal do prsaček a doslova běžel ve vodě dobrých dvacet metrů až na špičku výběžku, abych měl nad ní lepší kontrolu. Krásných dvacet minut souboje, na které nezapomenu, skončilo v podběráku, a já si mohl opravdu radostně zakřičet. V tu chvíli jsem si teprve uvědomil studenou vodu v prsačkách – asi pozůstatek z pstruhařiny.
Přesně o tomhle jsem kdysi na téhle staré pískovně snil, říkal jsem si při pohledu na jikrnačku v plné síle na podložce. Odhadoval jsem váhu na dobrých 15 kg a zároveň jsem si v duchu říkal, že nový osobák je na spadnutí. Odvážil jsem sak a opatrně do něj naložil „kapřici“. Váha se zastavila na čísle 18,03 kg. Nějak jsem tomu nemohl uvěřit, a proto jsem vážení opakoval, ale se stejným výsledkem. Pár fotek, na konci pusa na rozloučenou a poděkování. Její návrat do vodního živlu jsem si ještě natočil pro vzpomínku. Už jsem snad ani nemusel dál pokračovat v chytání, byl jsem šťastný jako blecha. Z opojení mě dostal druhý prut a já zdolal ještě krásného mlíčáka kolem 7 kg, kterému zachutnala kombinace halibutky s mini-pop dead. Poté jsem již byl zbylé dva dny bez kontaktu od ryby, ale ty tři hodiny z celé výpravy stály opravdu za to.
Za pár dní jsem měl slavit narozeniny a svatý Petr si tak asi pro mě přichystal touto rybí kráskou ten nejhezčí dárek, jaký jsem mohl dostat. Když tak nad tím přemýšlím, dělal jsem vše jako v letech, kdy jsem začínal. Bez vyvážení, bez sonaru, žádné odhozové šnůry, fluorocarbony, kombinované návazce… Prostě jednoduchá montáž, žádné složité věci. Štěstí, super nástraha, jednoduchost, to vše stojí za mou životní rybou.
Za Carp Servis Team
Jan Vala
PS: Díky tati, že jsi mi ukázal tak krásný revír a naučil mě chytat ryby.
Díky za článek, koukám že přesné místo, kde to bylo nezaznělo:)