O tom, že je v kaprařině nutnost se pořád něčemu novému učit, a dělat to jinak než ostatní, jsem se přesvědčil na mé letošní letní výpravě do Maďarska. Tato výprava byla zvláštní jíž v tom, že jsme měli s kamarádem chytat původně na české svazovce, ale jelikož se tam nedá dojet autem a přístupové cesty byly podmáčené, vyrážíme k našim jižním sousedům na jednu svazovou přehradu.
Odjezd tedy kvůli tomu odkládáme o jeden den, protože bylo potřeba doplnit zásoby a vše potřebné pro lov v zahraničí. Vyjíždíme v sobotu ráno, já z jihu Moravy a kolega z Čech. Z mé strany proběhla cesta naprosto v pohodě a kolem oběda zastavuji u břehu jezera. Zato kamarád Martin s manželkou uvíznul v dlouhé koloně na naší úžasné dálnici D1 a přijíždí až těsně před setměním.
Místa, kde jsme chtěli chytat, jsou bohužel obsazená, tak jdu na kus řeči za klukama ze Slovenska, co zde loví. Dozvídám se, tak jak už to bývá, dvě zprávy: jednu dobrou a druhou špatnou. Tou dobrou je, že ryby celkem jdou a oni chytili nej šupíka 26 kilogramů, a že zítra balí a jedou domů. Ta špatná zpráva je, že dvě nejlepší místa před námi obsadili Madaři a na místo po nich se stěhuje jejich kolega Peťo ze Slovenska, který zatím chytá na vedlejším místě. Vydávám se tedy na kus řeči za ním, domlouváme se na tom že až se přesune, tak obsadím jeho flek a Martin se zabivakuje napravo od nás.
V neděli jen zbývalo zakoupit povolenky a hurá na vodu. S hledáním lovných míst nemám žádný problém, protože na tomto fleku jsem chytal již loni. Jednu bójku umisťuji asi 200 metrů od břehu a krmím asi jedním kilogramem Vulkánu plus konopné pelety. Druhou bojku pokládám asi 350 metrů od břehu, krmím opět asi jeden kilogram boilies, tentokrát Golem-S rovněž s peletami. Při pokládání montáže u bližší bójky mi proběhla hlavou vzpomínka na to, jak jsem loni z tohoto místa zdolal rekordního sumce o váze 94 kilogramů a délce 222 centimetrů. To ale byla náhoda a velké štěstí, které přijde jen jednou za život, pomyslím si! O tom, jak moc jsem se ve svých úvahách zmýlil, se přesvědčuji hned první noc! Jako první mi přichází záběr ze zadní bójky a já ještě na vodě zdolávám a také pouštím asi desetikilogramového lysce a znovu ulehám do svého brollýčka.
Asi kolem třetí hodiny ráno mě budí šílený řev mého Delkimu. Beru prut do rukou, nasedám do člunu a vyrážím na vodu, v duchu se již vidím, jak se na břehu pyšním s nějakým tím kapřím velikánem. V tom mne utvrzuje otáčející se cívka, ze které si ryba silou bere metry šnůry. Že je něco opět špatně zjištuji, až když se domotávám na šokovou šnůru a začínám rybu zdolávat prutem. Né, tohle nejsou typické výpady velkého kapra, ale neznámá síla mi rve prut z rukou! Již z loňska známé vlnité pohyby a kopance do šokovky mne utvrzují v tom, že mám opět tu čest s vládcem hlubin – obrovským sumcem. Začíná opravdový masakr, kdy mne ta příšera tahala dvě a půl hodiny tam a zpět po přehradě, a já několikrát již zvažoval, že silon přeříznu, protože jsem toho začínal mít již dost. Naštěstí i sumci docházely síly a já ho poprvé vypumpoval k hladině. To, co se vynořilo vedle mého člunu, mi doslova vyrazilo dech – bože, ten je ještě mohutnější než ten loňský! Jak ho jen dostanu do člunu? Na první pokus to nevyšlo a sumec mi svými kartáči doslova skalpoval kůži z palce, ten druhý pokus již vyšel a sumec končí na dně mého člunu. Na můj příjezd ke břehu již netrpělivě čekají Peťo s Martinem a ptají se mne, co že to vezu, já ale nejsem schopen slova a jen ukazuji na dno člunu. Společně vytahujeme sumce na břeh a Peťo mi sděluje, že má s sebou velkou váhu a podložku, takže můžeme rybu zvážit a změřit. Váha se zastavuje po odečtení podložky na 102 kilogramech při délce 222 centimetrů. Ještě v noci uděláme pár snímků a obr je navrácen do svého živlu, poté již pomalu svítá a tak zavážím, a spát již nejdu, stejně bych již neusnul!
Po této příhodě bohužel marně čekám na záběr od nějakého většího kapra. Každý den sice zdolám pár kaprů kolem deseti kilogramů, ale s tím se nehodlám smířit, zvlášt když Peťo chytající nalevo ode mne chytil již pár ryb nad patnáct kilogramů. V noci jsem z těch míst slyšel vyskočít pár slušných ryb, proto ráno přemýšlím, zda vydržet či změnit místo na ty poslední dvě noci. Moc se mi nechce, na druhé straně nejsou žádné stromy a předpověď hlásí tropická vedra.
Pak mě ale nahlodal článek, který jsem nedávno četl a já se rozhoduji, né, nebudu pasivně čekat a pojedu štěstěně vstříc! Sbaleno mám za chvilku, tak jen požádám kluky, ať mi převezou automobil na druhou stranu, nasedám do člunu a za chvíli již stavím bivak na druhé straně jezera, hned vedle přístaviště. Při zavážení prutů zjištuji, že se musím vypořádat nejen s vedrem, ale i s všudepřítomnými člunkářemi, kteří již většinou bohužel vlastní lodní elektromotory. To však řeším za použití back leadů, kterých jsem naštěstí pár s sebou měl, i když je nepoužívám moc často. Na první záběr jsem nemusel čekat dlouho a já kolem poledne zdolávám asi jedenáctikilového šupíka, do večera jsem pořád po krk ve vodě, páč je strašné vedro, a já v duchu děkuji kamarádovi, že mi půjčil plynovou lednici, a tak si můžu dát studené pivko.
Přiblížilo se setmění, měsíc šel do úplňku a já provedl nad stojanem tajný rituál se zaříkáváním a šel spát s přáním, ať to dnes přijde. Mé přání se mi splnilo a kolem jedenácté hodiny vyrážím na vodu za kaprem, který zobl Golem-S s bílou plovkou. To, že to bude slušná ryba jsem poznal hned, když kapr ujel asi padesát metrů doleva a pak se snažil ustavičně zajíždět pod člun. To jsem mu však nehodlal povolit a po krásnem souboji končí v síti mého podběráku mohutný šupík. Po příjezdu na břeh volám Martinovi a prosím ho, ať mne přijede vyfotit. Kapra vážím a má 21.4 kilogramů, a já jsem strašně šťastný, že to stěhování a vedro stály za to. Pořizujeme pár snímků a kapra pouštíme, Martin odjíždí na druhou stranu a já zase k bójce znovu položit montáž. Poté usínám, ale za chvíli mne budí další jízda na ten samý prut. Rybu bohužel ztrácím, hned to tam pokládám a hurá na břeh do spacáku.
Moc jsem toho však nenaspal, přichází další záběr, tentokrát na Vulkána a já fotím dalšího šupíka, tentokrát měl při 102 centimetrech 18.4 kilogramů. A tak to jezdí až do rána. Z této mojí noci jsem ještě vytěžil jednu osmnáctku a další čtyři ryby od třinácti do šestnácti kilogramů. Nadešel poslední horký den, který bylo potřeba nějak přežít, což bylo o to horší, že jsem toho moc nenaspal. Nakonec mé utrpení v té výhni ukončil poslední večer a já okamžitě usínám. Kolem púlnoci vytahuji čtrnáctikilogramového lysce a sleduji na noční obloze scenérii jako z válečného filmu. To jeden blesk za druhým křižují oblohu přede mnou, až z toho jde strach. Pak již mne budí jen jeden šupík, odhadem něco kolem dvanácti kilogramů.
A ráno, když se probudím, samozřejmě lije jako z konve. Ach jo, zase budu vše balit mokré! Nedá se nic dělat, a tak i v tom dešti balím a po rozloučení s místním hospodářem a předsedou rybářského spolku vyrážím spokojený k domovu. Vždyť chytit kapitálního sumce, kapra nad dvacet kilogramů a ještě spoustu dalších slušných ryb, se nepodaří každou výpravu. A tak jsem moc šťastný, zvláště, když je na ryby čím dál tím méně času. Na této výpravě mi štěstěna opravdu přála, i když jsem jí musel jít naproti.
Za Orthodoxcarp team.cz
Petr Paseka
dokážete ty kapry taky vytáhnout bez pomocí člunu ? je heký závést nástrahu na 300m ale vytáhnout si ho na břeh bez pomocí člunu že si pro tu rybu jedete…. U sumce to chápu
Láďa: Ahoj, je to nesmysl tahat z takové dálky rybu na břeh. Pokud se jedná o velkou rybu, tak je šance na vytáhnutí minimální. Navíc pokud jde o vodu s četnými vázkami, tak je takové zdolávání v podstatě nereálné. A hlavně, už vůbec to není šetrné k rybě. Takže zdolávání z lodě je v takovém případě úplně normální a dá se říci, že i nutné.