Ne, milí kolegové, nebojte, nebudu vám vykládat složité postupy o výrobě boilie a přípravě směsí, které zruinují vaši peněženku. Chci se s vámi podělit o zážitky průměrného kapraře z Čech. A jak to všechno začalo? Snad jen: ,,Kam čert nemůže, tam nastrčí ženu!“ Psal se rok 2000. Můj velký životní zlom a rozchod s dlouholetou přítelkyní. Tak co s volným časem? Jdu, přemýšlím a v tu chvíli mě poplácá po zádech pomyslná ruka svatého Petra. Dlouho neváhám a na světě je půjčka na zakoupení nového rybářského arzenálu, neboť jak všichni víme, za průměrný měsíční příjem u nás v republice se dá leda tak koukat do výlohy.
Ani se nenaději a odjíždím s kamarády na svou první výpravu za velkými kapry. Co následovalo, se asi nemělo stát. Můj první záběr a hned velice solidní 9kg a 82cm dlouhý kapr. Jsem nadšený a zažívám pocit gemblera, na kterého svítí hrací automat. Ano, od té chvíle jsem totálně propadl kouzlu kaprařiny a chci stále víc a víc. Všichni, co se lovu kaprů věnujete, se mnou jistě souhlasíte. A vy ostatní? Až jednou nasajete atmosféru opravdového ječení hlásiče tak, že bude vynechávat a roztočení cívky navijáku razancí startu F1, nebudete chtít nikdy zažít nic jiného. To mi věřte a dopadnete jako já.
Nepatřím do žádného z carp teamů, ale i jejich členové a prostě všichni, kdo se zabýváte lovem kaprů, až se vás nováček, který by to chtěl zkusit, zeptá, jak a co má dělat, dejte si ruku na srdce a nevyprávějte mu jen o šupinatých monstrech, ale zkusme se sami nad sebou zamyslet, co to obnáší. Řekněme si upřímně, je pro ostatní lidi normální, že táboří v mrazu? Že veškerý svůj volný čas a dovolenou, místo toho abychom se věnovali rodině, trávíme někde v křoví u vody? Že veškeré peníze investujeme do tohoto zájmu? Že je většina z nás kvůli tomu už rozvedená a z některých jsou alkoholici? A to je jen část záporů, které náš koníček ,,nabízí“. Stojí nám to vůbec za to?
Ano, stojí! Toto všechno nám stojí za to, že svedeme boj s kaprem svých snů, kterého když při focení položíme na své ruce a s grimasou v obličeji, která značí tisíce odsezených hodin v horkách plných komárů, v deštích, kdy jsme promočeni na kost a v zimě takové, že i dvě zimní bundy jsou málo, v tu chvíli je všechno zapomenuto.
A poté, co svému šupinatému snu darujeme život a máme na chvíli pocit zadostiučinění, bychom si měli uvědomit, že jsme vlastně nic tak světoborného nedokázali, život jde dál a my třeba hned zítra musíme do práce mezi ,,normální“ lidi, které náš koníček, jemuž přizpůsobujeme většinu svého života, zas až tolik nezajímá.
Děkuji Vám všem za přečtení tohoto článku a pravděpodobnému zamyšlení nad sebou samými. Třeba se někdy setkáme na břehu u vody nebo na stránkách rybářského časopisu s fotografií, na kterou jsme právem pyšní a s příběhy, které pro nás znamenají životní štěstí, ale o tom zas někdy příště…
Za CT RITCHI
Vlasta Fleňko
