Po 17. hodině dorazil Ital Imre a Mamka (tak se představili) a sdělili mi, že sumec měl úctyhodných 124 kg! Požádal jsem o zaslání fotografie na můj e-mail, ale bohužel do dnešního dne nic nedorazilo. Diskutovali jsme o všem možném a oni byli celkem překvapení mými úlovky, což nasvědčovalo tomu, že kapři nad 15 kg se tu nechytají jak na běžícím páse.
Na otázku mých uřezaných návazců měli vysvětlení – amur. Není prý až takový problém zde ulovit amura 30 – 40 kg. Toto vysvětlení mě celkem uspokojilo a zdálo se mi věrohodné. Podezříval jsem sumce, o to spíše, když tu takového kapitálního ulovili. Že by ale ani v jednom z těch případů nebyl sliz na olověnce, bylo téměř vyloučené.
28. srpna
Tento den probíhal v mnoha záběrech a několika dublech, ale pouze v té nižší váhové kategorii. To byla známka toho, že se tu proháněla hejna kapřích dorostenců. Průběžně jsem doplňoval cobrou podstatně větší množství boilie, než předchozí dny. V podvečer mě opět přiváděly k zoufalství dva záběry. Jeden na Biosquid, který skončil narovnaným háčkem a ani ne po hodině na Chilli fish při zdolávání z lodi zlomeným háčkem Fox.
Rozepsal jsem se o rybaření a úplně zapomněl na mé sousedky vosy. Bylo víc než jasné, že naše poklidné soužití nám nevydrželo a uviděly ve mně nepřítele. Jejich agresivita se stupňovala, a tak jsem se je rozhodl v noci zničit. Připravil jsem si bitevní strategii. Kýbl s vodou – tím jsem se je chystal spláchnout a utopit v hnízdě a druhý kbelík s lopatkou a jílovitým blátem na zaplácnutí jejich přístupové cesty do hnízda. Povedlo se a já usínal spokojeně, že zítra bude od těch prevítů pokoj. Jenže nebylo. Mé „kámošky“ byly dělnice a do rána díru vykousaly znovu. Nezbývalo, než postup v noci zopakovat s větším množství vody, protože žádný sprej jsem na ně neměl.
29. sprna
Těsně po půlnoci mi udělal radost kapřík blížící se 10 kg, a tak jsem doufal, že ti menší nájezdníci dají pokoj. Vyrazil jsem opět do boje s vosami. Tři kbelíky vody zmizely v zemi, zaplácl jsem díru a doufal, že jsem si s nimi konečně poradil. Kapři jako by mé přání vyslyšeli a já si konečně po několika dnech odpočinul. Z bivaku mě až po osmé hodině vytáhlo sluníčko, které se do toho pořádně opřelo… Zklamaně jsem sledoval, jak mé úsilí s vosami nevyšlo. Opět byly ve svém živlu. Prokousaly dvě nové díry a jejich agresivita stoupala o sto procent. Hned mi nadělily žahadla pěkně po ránu. Zvolil jsem proto ústup. Musel jsem je alespoň jednu noc nechat uklidnit a nedráždit. Do té doby snad něco vymyslím…
Zalil jsem si ranní kávu, přehodil pruty „v proudu“, protože reálného předpokladu záběru bylo možné dosáhnout maximálně dvě hodiny od nahození. Příliv s sebou z moře přinášel spoustu řas a při odlivu nachytané řasy táhly montáž ke břehu, a nebo kamsi, kde uvízly.
Popíjel jsem kávu a přemýšlel nad kontrolou montáží ve stromech. Z toho mě vytrhlo krátké píp… Bez meškání jsem vzal prut ze stojanu a plnou parou za kaprem. Z větví se mu tentokrát nechtělo. Po několika minutách jsem ho uvolnil a začala nádherná zdolávačka na volné vodě. Nebylo pochyb, že tento kapr byl dozajista tím největším a nejtěžším, kterého jsem tu dosud ulovil. Každý z vás jistě zná ten adrenalin, nevnímat, co se děje kolem. Vše se soustředí na šňůru vycházející z vody. Práce rukou je automatická. Povolování a utahování cívky jako by bylo předem naprogramováno. S nedočkavostí každý vyhlíží olověnku a nemůže se dočkat, až zahlédne alespoň ocasní ploutev, lépe to obrovské tělo kapřího zápasníka. Toto já prožívám pokaždé, když stojím v lodi. Ani tentokrát to nebylo jiné… Odehrával se jeden ze soubojů, který mi utkví v paměti. Kapr byl zdatný, plný síly, ale i já jsem odpočinutý, a to mě stavělo do výhody. Kapříkovi pomalu síly slábly. Dvakrát, třikrát si lokl vzduchu a krásně položeného jsem ho navedl do podběráku. Vítězství! Spokojeně jsem usedl v lodi a hořel nedočkavostí, jakou hmotnost ukáže váha. Digitální display ukázal 17,40 kg a v mé tváři byla dozajista vidět spokojenost. Nastalo fotografování a navrácení ryby do vodního živlu. Měl jsem opravdu radost, a tak jsem rychle zavezl montáž zpět do stromů. Pak jsem rozeslal SMS kamarádům.
Dny utíkaly jako voda, zmíním jen dva úlovky menších, zato pěkných kapříků řádkáče a lysce. Samozřejmě, že kapři byli celou dobu při chuti, ale není důvod zde popisovat každého jedince. Byly i úlovky sumců okolo 10 kg a také mé nástrahy objevili boleni. Nebyli však tak aktivní jako před dvěma léty.
Vosy se trochu zklidnily, a tak jsem po dvou dnech pokračoval v naší bitvě. Tentokrát odhodlán za každou cenu vyhrát. Celý oblečený, kanady, rukavice, moskytiéru a vyrazil do boje. 700ml sprej proti komárům, klíšťatům a mouchám jsem celý nastříkal do podzemí a zalil otvory třemi kbelíky rozdělaného řídkého bahna. I třetí kbelík se ztratil v zemi, a tak jsem oběma nohama skočil na hlavní tunel do země. Přitažlivost zemská působila a já se propadl o dobrého tři čtvrtě metru. Kolem mě byl kráter o metrovém průměru. S nevídanou intenzitou jsem zběsile zadupával zmatené vosy po spreji a dokončil rozdupání hnízda pro 100% jistotu usmrcením jejich královny. Poté jsem celý kráter zaplnil bahnem. Vosy byly zničeny.
1. září
Zmíním, že jsem také přišel o několik celých montáží, ale 90 % z nich se mi podařilo vytáhnout tím, že jsem pro jinou uvízlou montáž dojel a s ní vytáhl jednu nebo i dvě utržené montáže. Kapří aktivita umírňovala, a tak jsem vyrazil lodí po proudu zjistit, zda je někdo na místě, kde lovili Italové. Celkem náhodou jsem si všiml monofilu visícího ze stromu do vody. Po chvilce jsem vytáhl z vody montáž a jen zíral. Tak tohle byl ten správný kalibr háčku… Vrátil jsem se na své lovné místo a přehodil pruty. Další nástraha této řeky je tu. Co to je? Raci? Škeble? Nechtěl jsem zbytečně přehánět, ale pokud zmíním, že takto dopadlo nejméně dvacet návazců, nebudu od pravdy daleko. Hlásiče mlčely a při vytažení z vody se to neustále opakovalo.
2. září
Z nekonečného vyrábění návazců mě až v odpoledních hodinách vytrhl záběr z naplaveniny. Tohoto 15 kg kapra jsem si opravdu užil při zdolávání. V první chvíli mi nepřipadal tak velký. Sice jsem stál v lodi, ale nerozjel se. Když jsem cítil, že zas tak malý nebude a chtěl vyrazit na vodu. Jenže to nešlo. Čtyřmetrové lano bylo napnuté a na karabinu u lodi jsem nedostal. Vypadalo to komicky. Sice jsem na vodě byl, ale nebylo mi to k ničemu. Nakonec se mi však kapra přece jen podařilo zdolat.
Podle vytištěné předpovědi počasí mělo tento den v noci pršet, a tak jsem se na to připravil, mimo jiné i tím, že jsem si oblékl nepromokavé kalhoty. Ze spánku mě probralo krátké pípnutí příposlechu. Z bivaku se odrážely kapky poměrně hustého deště. Oblékl jsem bundu, vzal boty a vyběhl k prutům. Bylo pár minut po třetí hodině ranní a já usoudil, že je nutné vyjet za kaprem. V tom okamžiku si svým způsobem má hloupost vybrala svou daň. Má loď ležela na bahně, motor nezvednutý. Byl právě odliv. Marně jsem se snažil vší silou dostat loď na vodu, avšak bezúspěšně. Naštěstí kapr dostal rozum. Opustil strom a vyjel po proudu směrem ke mně. Po kolena v bahně, hladinu vody po pás, jsem se snažil zdolat kapra. Vím, že zhruba metr přede mnou se nacházel prudký sráz na sedm metrů, a tak jsem opatrně našlapoval, abych zůstal na mělčině. Pode mnou se do vody nakláněl veliký keř a jeho větve zasahovaly pod hladinu. Bylo jasné, že tam rybu pustit nesmím, ale v zápalu souboje jsem zapomněl na prudký sráz ve vodě a propadal se o půl metru hlouběji. V tom okamžiku se mi nalila do kalhot voda a já cítil, jak mě to táhlo hlouběji a propadal se víc a víc. V tu chvíli jsem si ještě nepřipouštěl, že za pár minut mi půjde doslova o život a stále jsem myslel na zdolání kapra. Hladina vody se až příliš rychle přibližovala k hlavě a každý můj pohyb, ve snaze vytáhnout jednu nohu z bahna, tu druhou posouvalo po srázu do větší hloubky. Snažil jsem si pomoci větvemi z keře, ty byly však příliš tenké na to, aby vydržely mou hmotnost vylepšenou o dalších nejméně 30 l vody v nepromokavých kalhotách. Ve chvíli, kdy jsem musel zaklánět hlavu a stále se snažil najít to stéblo, kterého se tonoucí chytá, mi proběhl celý život před očima. Usoudil jsem, že nezbývá nic jiného, než kapra nechat odjet na monofil, překousnout ho, rozdělit prut a za naviják se pokusit zaseknout za nějakou silnější větev v keři. Najednou, jako zázrakem jsem držel v levé ruce větévku, která se zdála pevnější. Centimetr po centimetru jsem se dostával výš a výš, a to už jsem se chytil silné větve a věděl, že můj život ještě nekončí. Z posledních sil jsem vzal z lodi podběrák. Podebral jsem 12 kg kapra, který musel cítit, že boj je u konce. Celou dobu byl jako beránek a dával mi prostor k mé záchraně. Když jsem se svlečený vrátil do bivaku, bylo půl sedmé ráno. Nechávám na každém z vás představu o třech hodinách, které jsem prožil…
3. září
Díky dešti se začala rapidně ochlazovat voda a ubylo i záběrů. Bylo by přirozené, že tzv. kapří počasí přinese větší aktivitu kaprů, ale tady to zřejmě neplatilo. Dočkal jsem se tří záběrů za den, ale je pravdou, že se jednalo o kapry do 14 kg.
Bylo půl druhé odpoledne, hustě pršelo a po 22 hodinách od doby, kdy jsem položil více jak 30mm Biosquid do stromu, se konečně ozval hlásič. Díky poučení z předešlého dne jsem neměl oblečené nepromokavé kalhoty. Jen v kraťasech a na boso jsem zvedl hlásič ze stojanu a v tom se začala odvíjet cívka. Ryba vyrazila proti proudu. Bez otálení jsem skočil do lodi. Cívka vrčela jako šílená. Jedna, dvě, čtyři, pět… proč ten motor nemá sakra další! Jednalo se ale jen o pár vteřin, než se můj NORTÍK rozhýbal proti proudu. Vyvedl jsem kapra co nejdál od břehu a od překážek v pobřežních partiích. Vůbec jsem nevnímal hustý déšť. Vše jsem soustředil na souboj s kaprem. Několikrát se vynořila olověnka z vody a opět zmizela. Po několika minutách jsem konečně kapra zahlédl. Tak to je on, pro toho jsem sem přijel. Ten jistě pokoří hranici 20 kg. Souboj jsem si užíval se vším všudy, děkuji svatý Petře! Otočil jsem loď a vyrazil zpět k lovnému místu. Byl jsem nejméně 200 m po proudu. Vynesl jsem kapra na podložku, vyndal z tlamky háček a zjistil, že rozhodně nemá standardní tvar a jak málo stačilo, abych ho ztratil… Přichystal jsem váhu a provedl tři vážení. Byl jsem tak trochu zklamaný. Vážil 19 kg. Dvacet neprolomil, ale byl jsem za něj moc šťastný. Výprava přece nekončila a vše stále nasvědčovalo tomu, že je reálné toho italského dinosaura ulovit.
Den se přehoupl do večera a již při západu slunce se ozývala z dálky bouřka. Nebyla ovšem jedna, ale dvě. Jedna přicházela od jihu, druhá od severozápadu a já ani nepomýšlel na to, že by se tu mohly setkat. Krajinu pohltila tma. V dálce se občas zablýsklo, spirála odpuzující hmyz se míjela účinkem. Že by předzvěst nějaké číny? Blesky a burácení hromů přicházelo čím dál častěji. Zvedl se vítr, a tak jsem se snažil vše poklidit. Do toho se přidal déšť a s jeho intenzitou sílil i vítr. Rychle jsem uřezal bambusové tyče, rozpírám deštník na pěti místech o středovou tyč a provazem ho pořádně přikotvil k zemi.
Ve 23:00 se ozval hlásič a já přemýšlel, zda pro rybu jít, nebo ne. Zdolal jsem 11 kg kapříka a byl moc rád, že nemusím na vodu.
4. září
Přehoupla se půlnoc a tady vypuklo peklo na zemi. Obě bouřky se sešly nade mnou a obloha tu vypadala jako při silvestrovském mega ohňostroji. Blesky sjížděly po nedalekých stožárech vysokého napětí, hromy burácely a země rezonovala jako při zemětřesení. Seděl jsem v tureckém sedu na křesílku pod deštníkem a přál si hlavně aby nepřišel záběr. Nejspíš ani kaprům ta situace nebyla příjemná a byli v klidu. Hlásiče sice blikaly a pípaly, ale to nejspíš způsobilo nějaké elektromagnetické pole vzniklé součinností bouřek a drátů vysokého napětí. To, co se tu v tuto noc odehrávalo, bylo něco strašného. Za svůj život jsem zažil, nejen na rybách, spoustu bouřek, ale tahle byla opravdu excelentní a já si říkal, že jestli tohle přežiji, tak už všechno.
Bouřky se vybouřily a já se odebral nad ránem do spacáku. Díky vydatnému dešti se zvedl průtok, a tak mé pruty „v proudu“ skončily někde pod břehem. Každou půl hodinu bylo nutné přehodit. Ani 350 g olova neudržela montáže na místě. Přesto po 13. hodině přišel záběr od 13,10 kg šupináče téměř v identickém čase jako minulý den. Tak jsem si řekl, že když včera dvanáctka, v podvečer devatenáctka, dnes třináctka, tak k večeru třeba konečně… Ale bohužel. Teplota vody prudce klesla o deset stupňů a v kalné vodě o sobě, hlavně ve večerních hodinách, dávali vědět sumci.
5. září
Záběru od kapra jsem se dočkal až následující den v 7:30 opět ze stromu v podobě 14 kg šupináče. Půl druhá odpolední bych řekl, že byla ke konci výpravy magická. Snad nebyl den, aby nepřišla jízda. Tento den konečně po třech dnech ryba „z proudu“ a hned v podobě double 14,60 kg a 15,30 kg. Byl to úžasný pocit, pustit si dva patnáctikilové kapry najednou. Byl podvečer a já seděl na břehu jako hromádka neštěstí. Měl jsem záběr ze stromu od italského dinosaura. Já v lodi, odhodlaný svést souboj se soupeřem dosud nepoznaným. Chvílemi měl navrch on, chvíli já. Ještě teď, když píšu tyto řádky, jako bych měl ten souboj před očima, a pak se to stalo. Proč? Lankový návazec, několik ocelových drátků potažených umělou hmotou prostě povolil. Jako jedno lousknutí prstem a možná životní úlovek nenávratně zmizel v hlubinách tohoto italského veletoku. To je ta situace, kdy se chce brečet. Správné místo, výborná nástraha, správný kapr, háček sedí dobře v tlamce, zdolávání z lodi a nevydrží jeden z komponentů, ze kterých je montáž sestavená…
6. září
Kapři jakoby někam zmizeli a stále častěji bylo slyšet pukání sumců. Všiml jsem si nějakého pohybu na mém prvním místě, kde jsem měl auto, a tak jsem nasedl do lodi a vyrazil na obhlídku. Byl jsem příjemně překvapený. „Zdravím chlapi!“, jednalo se Brňáky v čele s Radimem, se kterým jsem se tu před dvěma roky seznámil. Dostal jsem vychlazené pivo. Debatovali jsme o tom, jak dlouho tu jsem a co a jak za ty dva roky. Spokojeně jsem se vrátil do tábora, protože ti kluci tu nějaký den budou a mé auto zůstane v bezpečí. V noci mě probudil 10 kg sumec a jinak byl absolutní klid.
7. září
Zato hned ráno mě kluci informovali o nočním úlovku sumce těsně pod hranicí 100 kg, a tak, protože kapři stále mlčeli, vzal jsem si fotoaparát a vyrazil opět za nimi, zúčastnit se vážení a dokumentace uloveného sumce. Krásná ryba a bylo vidět, že Radim není žádný začátečník. Vousatý fešák měl 93 kg. Pokochal jsem se úlovkem a vydal se zpět. Čekalo mě balení. Domluvil jsem se s Radimem na cestě přes Pád, abych nemusel shánět Marca.
Byl jsem rád, že opět panovalo pěkné počasí. Omyté věci rychle oschly a balení proběhlo bez problémů. Bylo pravé poledne, vše téměř zabalené, zbývaly jen pruty a stojany, když v tom „píp“… Zvedl jsem prut a naposledy vyjel na vodu. Rozhodně jsem nechtěl tuto rybu ztratit, ať už je jakákoliv. Chtěl jsem natočit i poslední video a byl rád, že po tolika hodinách záběr přišel. Měl jsem už jen malou podložku z lodi, hledal zabalenou váhu a vážil posledního italského kulíška – šupináč 13,60 kg.
A byl konec. Dvacet dnů v deltě Pádu skončilo a mě čekala cesta přes Pád, možná zastávka u moře, možná zastávka v Benátkách, a pak celá noc za volantem dodávky. Nelituji ani jedné jediné minuty strávené na této dlouhé výpravě. Hodně mi dala, ale zároveň vzala…
Přeji vám hodně štěstí při lovu kaprů a abyste také někdy, možná poučeni z těchto řádků, prožili takové dobrodružství.
Vašek Jelínek
