Ultralehké chytání kaprů – BIČ

Tyto stránky jsou jen o chytání kaprů. Mnozí rybáři se však při čekání na velkou rybu rádi baví chytáním bílé ryby na feeder, kde nebývá nouze o překvapení jak v podobě větších ryb jiných druhů, ale velmi často i pěkných kaprů. A co si budeme povídat, ono zdolání těžké, bojovné ryby na ultrajemný „cajk“ je velmi adrenalinové a do značné míry je to také frajeřina. Na „pořádné“ kaprové náčiní zdolat kapra, no dobré, ale určitě ne takový kumšt, jako ho vytáhnout na jemné náčiní. A mnohem citlivější a subtilnější než feeder, o různých složitých montážích a vychytávkách, popisovaných feederáckou literaturou ani nemluvě, je hlavně na obsluhu jednodušší chytání na polotěžko, či na houpačku, jak se dříve říkalo. Na Vlašimsku je to prostě bič. V dalším článku (příště) bude následovat také popis naprosto zapomenutých, ale nesmírně účinných a přitom až nepochopitelně jednoduchých způsobů lovu.

Bič je v rybářské terminologii udice, kde na prutu bez oček je na špičce napevno uvázaný vlasec a tato udice se používá výhradně na plavanou. S klasickým bičem se nedají chytit těžší ryby, myslím tak do 1 kg.

Na Vlašimsku a v části Posázaví a možná i jinde se však pod pojmem bič rozumí jiná sestava udice, vymyšlená pokud je mi známo už ve dvacátých letech 20 století. Je to nejcitlivější sestava jakou si lze představit. V citlivosti několikanásobně předstihuje feeder. Prut se však použije s očky, mě se osvědčily teleskopy pro rychlou a snadnou rozložitelnost a také výrazně kratší transportní délku. Prut je potřeba velmi jemný asi na max 15g zátěž. Díky očkům a malému lehoučkému navijáku s velmi citlivou brzdou lze s tímto bičem chytat i větší ryby. Kapry do 55 cm naprosto běžně, největší můj úlovek na šestimetrový bič s vlascem 0,16 je kapr 67 cm a také třeba parma 74 cm, několik amurů nad 70 a také takový bolen. Chytání cejnů a zejména velkých nad 50 cm je možné snad jen s takto citlivou udicí, na klasický odhoz na těžko s krmítkem i bez něj jsem za život chytil velkých cejnů jen pár, a to asi jen náhodou, či nějakým omylem.

Na tomto obrázku je vidět, že směr proudu je vpravo a v proudnici chytáme tak daleko od břehu, jak dlouhý je prut, neboli kam prut dosáhne, a proto typ vidlice umožňující co nejdelší vystrčení nad vodu.

S bičem, se kterým chci nyní seznámit rybáře, se vlastně nadhazuje jen jako s bičem klasickým a signalizátor záběru = husí brko je napevno upevněný na vlasci asi půl metru pod špičkou prutu – obr.1. Tím odpadá po nadhození jakékoli vyšponovávání vlasce a umísťování jakéhokoli policajta a není nutná jakákoli barevná citlivá špička. Po nadhození se vlasec vyšponuje sám, nadhazuje se s přesností pár centimetrů stále na stejné místo a nadhazovat mimo prokrmené místo vlastně ani není možné. Bílé husí brko je viditelné vždy a i v noci po nasvícení baterkou a lze jej vylepšit nabarvením. Nic jednoduššího už prostě neexistuje a přitom je to dokonalý systém, umožňující chytání i takových ryb a hlavně v takovém množství, že drtivá většina rybářů ani netuší, že v dané lokalitě tolik ryb je. Půvab chytání na bič pro mě spočívá v tom, že od příchodu k vodě rozbalím za nejvýše dvě minuty a že první ryby chytám po dalších 2-3 minutách od zakrmení stejně, jako při plavané. Určitou nevýhodou je nutnost ovládnout manipulaci s dlouhým prutem. Proč je nutné používat prut dlouhý, vysvětlím dál v textu. Jakoby druhotným efektem velmi dlouhého prutu je to, že díky němu se dá zdolat i těžká ryba na relativně velmi slabém vlasci. A proč slabý vlasec? No prostě proto, že čím slabší vlasec, tím víc záběrů. Jistě že když ryby berou a jsou při chuti, berou i na doslova kramláckou velikost háčků a na vlasec či pletenku 0,30 i tlustší. Když však ryby zrovna při chuti nejsou, a to je skoro vždy, pak se dají chytat jen na jemné až ultrajemné náčiní. Já chytám rád na bič vlastně proto, že mě se na rybách musí pořád něco dít, po pár minutách bez záběru se začínám nudit. Jeden prut položím na boilie či na dravce a abych nečekal nečinně dlouhé hodiny na záběr a nenudil se, bavím se druhým prutem s plavanou či bičem. Velmi často se záběru na „pořádný“ prut vůbec nedočkám.

O tom, jak připravit krmení jsem napsal jiný článek, jen zopakuji, že krmení musí sice držet pohromadě, avšak musí být drobivé a musí se ve vodě rozpadnout, nesmí vytvořit jakýsi homogenní „knedlík“. Kdo používá krmítko a vytáhne po asi 5 minutách krmítko z vody a krmení je ještě v něm, může si být jistý, že má krmení navlhčené špatně. Vím, že drtivá většina rybářů je nepoučitelná a vím, že budou svojí chybu opakovat donekonečna. Upřímně a pravdivě říkám v čem dělají chybu, která rozhoduje o tom, zda si takový rybář zachytá, a nebo se bude jen závistivě vztekat, když vidí množství záběrů a chycených ryb u souseda, který základní zásady konzistence krmení neignoruje. Obecně se dá říci, že ČÍM krmíme, ovlivňuje četnost záběrů a počet chycených ryb tak možná z 30%, 70% procent úspěchu spočívá v tom, JAK je krmení předkládáno v té které vodě.

Chytání na bič je chytání u břehu. Jestli je prut dlouhý 5 m a asi metr je ho nad břehem, pak se bičem na tekoucí vodě dá chytat jen 4 metry od břehu, přesně na délku prutu, která je vystrčená nad vodu. Já rád používám šestku, skutečně postačí i čtyřka – na ovládání, než se člověk naučí chytat s dlouhým prutem lze čtyřku doporučit. Kratší prut než 4 metry je pro popisovanou metodu nepoužitelný. Určitou nevýhodou chytání na dlouhé pruty je na zarostlých vodách nutnost mít nad sebou volný prostor bez větví.

Zopakuji podstatné. Z navijáku se vytáhne jen takový kus vlasce, aby olůvko dosáhlo asi k nožičce navijáku, nejvýš ke konci prutu. Kratší vlasec není dobrý proto, že se pak ztěžuje napichování nástrahy a namačkání krmení. Krmení se nedává pořád jako u krmítka. Krmení se dá při několika prvních nadhozech, a jakmile ryby začnou brát, krmení se omezí. Nechceme nakrmit ryby, chceme je stáhnout na místo chytání a udržet je tam. V létě je dobrý partikl, řepka, pšenice, kroupy, konopí atd. To v řece zapadá do štěrku na dně, ryby to cítí a hledají mezi štěrkem a kamínky, na stojáku v bahně. Jemnou součást krmení celkem rychle odnese proud. V zimě, a když je voda chladná, zjara či napodzim, se musí krmit spíš méně a raději bez partiklů. Ale zpět k biči a prokrmenému místu. Jakmile záběrů ubývá a intervaly se prodlužují, zase se několikrát krmení na olůvko namačká. Olůvko vždy bez výjimky průběžné, co nejlehčí a háček se umístí asi nejvýš 5cm od olůvka. Forpas nesmí být delší, 20-30cm jak se psávalo ve starých knihách je nesmysl. Ryba dokáže nástrahu nasát na kraj tlamy, nadzvedne jí ode dna 1-2 cm a ucítí nějakou zradu a vše vyplivne a při delším forpasu než asi 5 cm rybář vůbec nic nevidí. Brko je na vlasci fixováno dvěmi bužírkami, lépe proužky z ventilkovky většího průměru a fixace musí být tak pevná, aby se brko ani po několika hodinách chytání na vlasci neposunulo, ale bužírka-gumička na těle brka musí být posuvná, aby se dalo brko seřizovat podle síly proudu. Kdyby se nastavil vlasec delší než prut, nešlo by nadhodit. Brzda navijáku je lepší přední, velká citlivost a nekolísavý běh cívky je samozřejmostí. Vždy je lepší pochytání s kvalitním navijákem, ale na bič opravdu postačí i velmi levný „bakeliťáček“ bez ložisek, naviják se vlastně moc nepoužívá. Je na prutu jen proto, aby se dalo povolit větší rybě, kterou však neustálý mírný tah velmi dlouhého prutu poměrně brzy unaví. Zvláštností chytání na bič je to, že se brzda úplně povolí asi tolik, aby šlo nadhodit, aby při nadhazování neproklouzla. Řadič navijáku se při nadhazování neodklápí, chytá se přece jen na délku vlasce, která odpovídá délce prutu. Tření vlasce v očkách na zaseknutí ryby bohatě stačí a při větší rybě by při záseku buď v lepším případě prasknul vlasec, v tom horším špička prutu. Doufám, že čtenáři správně pochopí, že se prostě bičem nijak nenadhazuje, jen se spodem velmi jemně zhoupne prut ve směru po proudu a ihned se prut položí do zpětné vidlice. Olůvko s krmením se samo v proudu usadí vždy na stejné místo. To je dané neměnnou délkou prutu a vlasce. Brko = vlastně „policajt“ je na vlasci napevno a bužírkou (gumičkou) na těle brka se „vyšteluje“ vodorovná poloha brka. Je k tomu třeba trocha šikovnosti a nácviku, jako ostatně při jakékoli rybařině a kdo to zvládne, brzy onen zvláštní půvab této jemné rybařiny ocení.

Většina rybářů se snaží nadhazovat daleko v domění, že velká dálka = velká ryba. Je to poměrně velmi úsměvná představa. Svoje opodstatnění má daleké chytání jen tehdy, když se rybář nechce chovat na břehu tiše. Také není třeba žádné těžké olovo ale jen takové, aby udrželo v proudu nástrahu u dna na jednom místě. Krmítko není ani potřeba. Krmení se prostě jen namáčkne na olůvko (obr. 5). Krmítko by díky svojí váze jen zbytečně přetěžovalo jemný prut.

Obr. 4: háček brutální velikosti asi 7-10 na návazci 0,14 – 0,16 (v zimě 0,10-0,12 max), olůvko asi 5-8g podle proudu, háček od olůvka max asi 5cm.
Obr. 5: Pouze zavlhlé krmení (nepřevlhčit a během chytání dovlhčovat na soudržnou, ale drobivou konzistenci) namáčknout jen na olůvko, nadhazuje se lehkým zhoupnutím prutu a vzdálenost olůvka od špičky prutu je na úroveň nožičky navijáku, max na délku prutu.

Detail umístění prutu nad vodou je patrný z obr.1 a 2, vyvážení brka je vidět na obr.3. Při chytání na stojáku se dá chytat i ve směru prodloužení prutu, pak se nadhazuje o délku vlasce, danou délkou prutu dál, než je samotná délka prutu nad vodou. Na stojáku jde tedy chytat asi dvojnásobně dál, než na řece.

Obr. 2: detail speciální vidlice umožňující maximální vystrčení prutu nad vodu

Obr. 3: V detailu je vidět vyvážení husího brka – toto je absolutně nejcitlivější signalizátor záběru, bohužel použitelný jen za bezvětří, posunováním gumičky na těle brka se vyvažuje síla proudu tak, aby brko viselo vždy vodorovně a díky nestejně dlouhým ramenům váhy je dokonale vidět sebemenší pohyb kratšího ramene.

Jak už bylo řečeno, chytá se jemným způsobem a vše je patrné z obr. 4 a 5.

Obr. 6: Nejjednodušší těsto = až u vody těsně před chytáním namočený a po pár vteřinách vymačkaný čerstvý rohlík.

Vůbec není potřeba jakákoli speciální nástraha, nejúčinnější je jakési těsto z rohlíku viz obr.6. Na obrázku není vidět, že hrot háčku z útržku těsta vyčnívá a stejně tak háček „kouká“ při chytání na červíka i na žížalku. Nejen že to nevadí, je to lepší. Velmi kvalitní a ostrý malý háček je podmínkou! Jen v případě požadavku na plovoucí nástrahu se použije nějaká foukačka, či pšeničný a i rýžový burison. Velmi účinný je bílý červ, ale jen tehdy, kdy neotravují oukleje. Ty umí být skutečně otravné. Na ně je nejúčinnějším „lékem“ jedno nebo dvě zrnka kukuřice, a když nejsou ryby ochotné brát tak velkou nástrahu, stačí zrnko pšenice či jedna kroupa.

Obr. 7: Kulička těsta na háčku č.7.

Velmi jemně se dá jistě chytat i na feeder. Mně však vadí nejednoznačné poškubávání špičky. Tak jako mě neuchvátil feeder, tak někdo třeba nebude nadšený z představy dlouhého prutu a nutnosti určité dávky šikovnosti. Někdo tomu ale možná propadne, jen o té možnosti neví. Sám jsem se v žádné rybářské příručce nikdy nesetkal s tak důkladným popisem tohoto starého, podceňovaného a asi zapomenutého způsobu chytání ryb, jaký zde předkládám. Taky jsem měl asi smůlu, že jsem nikdy neviděl, že by se na feeder dalo nachytat víc a větších ryb. O klasickém odhozáku s krmítkem ani nemluvě.

Komerční sdělení: