Jakmile se objevily v časopisech a na internetu první zprávy o úlovcích z obrovské přehrady Bin el Ouidane, zatoužil jsem se tam někdy dostat. Obrázky perfektně stavěných kaprů a scenérie okolí přehrady mě natolik nadchly, že když mi jednoho dne zavolal Jarda, jestli nepojedeme na kapry do Maroka, tak jsem neváhal ani okamžik.
Poprvé jsem se dostal k přehradě Bin el Ouidane na přelomu měsíců leden – únor. Letecká cesta Praha – Miláno – Casablanca trvala skoro celý den. Z letiště Mohameda V jsme pokračovali autem ještě asi čtyři hodiny do pohoří Atlas, kde se rozprostírá i 3700 ha vodní plochy napájených dvěma mohutnými řekami. Večer jsme dorazili k blízkosti přehrady. Nocovali jsme v místním penzionu. Po zdlouhavé cestě jsme si chtěli dopřát večeři a trochu hygieny. Jen co jsme vystoupili z auta, seběhlo se kolem nás několik podivných chlapů. Většina nám chtěla pomáhat se zavazadly do penzionu, ale měl jsem obavy, zda nezmění směr a neztratí se na ulici. Nakonec jsme to zvládli i sami a věci jsme dostali v řádu až do pokoje. Druhý problém nastal při zavírání dveří. I po dvojím zamčení se dveře otevřely a okna byla bez okenic. Toto byl jen zlomek z místního luxusu. Při objednávání večeře jsme měli na výběr jen tři věci. Pivo, kuskus a hašiš… Marocký venkov mi v mnohém připomínal ten rumunský a již první den mě tato krajina zcela okouzlila.
Brzy ráno jsme byli dopraveni k nedaleké přehradě. Na místě se rozhodujeme, kde budeme lovit. Výběr loviště byl těžký. Do rukou jsme sice dostali mapu přehrady, ale bohužel se z ní nedalo nic vyčíst. Z krátkého rozhovoru s domorodci jsem se snažil načerpat co nejvíce informací. Nakonec jsem se přeplavil na opačnou stranu přehrady. Pomocí velkých člunů jsme přesunuli všechny potřebné věci k lovu. Začali jsme na velkém poloostrově, kde se prý v minulosti ulovilo více velkých kaprů. Čerstvé zprávy o úlovcích nevěstí nic dobrého, kapři neberou. Francouzi v zátoce a Italové na přítoku jsou již delší dobu bez záběru. Já jsem své pruty umístil vpravo do zátoky a montáže položil v hloubce od 5 do 30 m. Začal jsem lovit na boilie, pop-up, ale i na kukuřici. Právě kukuřice zde je nejčastější nástrahou na kapry. Pokud se tu někdo rozhodne lovit na boilie, tak se nedočká od domácích příliš povzbudivých slov. I přesto jsem boilie nastražil a věřil, že nezklame. Podařilo se mi přivézt asi deset kilo, což je poměrně dost na omezenou hmotnost zavazadla…
Po zavezení montáží jsem šel na průzkum okolí. Sledoval jsem vodu poblíž břehů, ale nezpozoroval žádný život. Mělké partie byly bez přirozené potravy, bez malých ryb. Z vysokých skal jsem hledal vyhřívající se kapry, ale stejně tak bez úspěchu. Voda měla 9 °C a panovala zde marocká zima. My se však opalovali bez problémů se i koupali, což domácí nechápali a předváděli nám své vícevrstvé oblečení. Každý den nám místní přiváželi stravu a první na co se zeptal Husain, bylo: „Skáčou kapři?“ Vysvětlil nám, že pokud se momentálně vyskytují v dané oblasti, jistě na sebe upozorní vyskakováním z vody. Týden lovu uběhl velmi rychle, kapra se mi nepodařilo ulovit. Rovněž bez záběru odjížděli i rybáři lovící v té době na přehradě. Už během balení věcí jsem ale přemýšlel, kdy se na Bin el Ouidane opět vrátím. Jedno jsem ale věděl, že z dostupných zdrojů a informací musím v krátké době zmapovat alespoň část přehrady. Opět přijet a lovit na neprověřeném místě je mrhání časem.
Během příprav na další výpravu do Maroka jsem si stanovil taktiku. Alespoň teoreticky si vybrat dobré místo a po pár dnech se přesouvat a hledat kapry. Sezona v našich končinách uběhla velmi rychle. Byl tu listopad a já společně s kamarády opět odlétám do Maroka. Tentokrát letíme po trase Praha – Londýn – Marakech. V Marakechi jsme navštívili známý trh. Spíše to byl takový bazar se vším, co k tomu patří. Originální hudba, jídlo, africké plody, falešné hadry, hodinky a atrakce. Po několika krocích trhem nás ihned atakovali domácí podnikavci. V momentě jsem měl na ramenech a na hlavě tři opice a na krku kobru. Majitelé těchto zvířat požadují peníze, i když si to nepřeješ. Po této kultuře jsem se již nemohl dočkat příjezdu k přehradě.
Ráno jsme přijeli přímo k vodě. Hladina vody od minule značně poklesla, v dálce jsem sledoval ostrov. S kamarádem Pavlem jsme se domlouvali, kde začneme chytat. Rozhodli jsme, že nejlepší to bude právě z ostrova. Po naložení všech věcí do člunů jsme se nedočkavě přesunuli na naše loviště. Průměr ostrova je asi třicet metrů a poskytuje mnoho možností pro lov. Echolotem jsem prohledával celé okolí. Od 4 m do 6 m se vyskytovaly vodní rostliny. Právě v těchto místech jsem umístil dvě bóje. Dále se dno pomalu svažovalo až na jedenáct metrů. V těchto místech byl zlom na dvacet tři metrů a hloubka pokračovala až do šedesáti metrů. Před tímto zlomem jsem zakrmil další místo. Před obědem jsme měli všechny pruty zavezené. Na vodě byl klid a s napětím jsme očekávali, co se bude dít.
První dny jsem chytal pouze kapříky do tří kilogramů. Záběry přicházely během celého dne. V našem blízkém okolí se nechytil žádný větší kapr. Asi dva kilometry od nás se daří Rusům. Za první noc dostali na břeh tři kapry nad 20 kg a jeden z nich byl v té době největším lyscem uloveným na této přehradě.
Čtvrtou noc byl úplněk. Byl tak silný, že jsem viděl obrysy Jardova bivaku vzdáleného 500 m. Pár minut před půlnocí jsem se dočkal záběru. Padák. V ten večer již třetí. Při zdolávání jsem usoudil, že se jedná opět o malého kapra. Bez jediného výpadu, bez silnějšího tahu jsem zdolával kapříka tak, jako několik před ním. Pavel mi přišel na pomoc s podběrákem. Jeho pomoc jsem odmítl s tím, že jakmile se dostane kapr na mělčinu, hned ho vypnu a pustím. I přesto byl několik metrů přede mnou ve vodě připravený s podběrákem. Když parťák zdvihl síť podběráku a já spatřil obrysy těla kapra, byl jsem mu vděčný za pomoc. Ihned jsme tipovali hmotnost. Já méně, Pavel více, ale v ten večer by mi radost nepřekazila ani polovina odhadu. Krásný, zdravý, i když trochu líný šupináč zabral z místa, které jsem v ten den zakrmil pouze s boiliem Bioenzym fish + A.C.losos + liquid liver o průměru 24 mm. Míry 20,60 kg a 101 cm rozhodly, abychom vydrželi ještě několik dnů lovit na ostrově a tím porušili dohodu o taktice.
Další dny jsem lovil opět pouze menší kapry. Hledali jsme nové místa v různých hloubkách, ale bez úspěchu. Záběru od další větší ryby jsme se již nedočkali. Sbalili jsme věci a přesunuli se blíže k přítoku. Na novém místě jsme začali lovit opět s velkou chutí v očekávání záběrů. Druhý den nato kolem oběda, když jsme stáli u prutů, říkám Pavlovi: „Co takhle polední jízda?“ A v tom opravdu přišla. Po krátkém zdolávání jsem podebral kapra o váze 9,60 kg.
Druhý den opět ve stejném čase kolem oběda přišel další záběr, na jehož konci byl 10,20 kg kapr. Bohužel, byl to zároveň poslední úlovek této výpravy. Zdolávání a zavážení na novém místě nám značně ztěžovalo velké množství dřeva a odpadků ve vodě, které přinesla řeka. Stoupající hladina řeky a přehrady brala vše z břehů a protivítr to celé směřoval k nám. Během celých dvou týdnů jsme si užívali krásného slunečného počasí, akorát poslední den se ochladilo z 28 °C na pouhých 5 °C. Jasná obloha se zatáhla a na okolních kopcích napadl sníh. Ve větší výšce se sníh drží celoročně. Večer se již vyjasnilo a my byli svědky nádherného západu slunce. Vše kolem nás bylo v červených odstínech.
Poslední noc jsme prospali bez jediného záběru a ráno už na nás čekalo balení, během něhož jsme si užívali poslední sluneční paprsky. Z telefonátů jsme se dozvěděli, že v Praze na nás čeká sněhová kalamita. Podnebí v Maroku poskytuje vhodné podmínky pro lov kaprů během celého roku, pro nás ideální hlavně v zimních měsících. Věřím, že se do Maroka opět někdy vrátím a budu se s vámi moci podělit o další zážitky.
Peter Šimonič
