Zavážení aneb blíž k velkým kaprům

Ať se nám to líbí nebo ne, kaprařina je stále populárnější odvětví rybářského sportu a stále více lidí propadá kouzlu kaprařiny. A těm, kteří se tomuto způsobu rybařiny začali věnovat, i když nejen těm, bych chtěl v následujících řádcích objasnit základy zavážení a s tím související praktické záležitosti. Sám si totiž velmi dobře pamatuji na dobu, kdy jsem propadl lovu kaprů naplno a doslova jsem hltal veškeré informace… Dnes, v době internetu, je to možná pro spousty z vás úsměvné, ale třeba obyčejné bezuzlové vázání bylo pro mě dokonalým tajemstvím…

Proč se vlastně montáže na kapry vyváží? Prvním a asi nejdůležitějším důvodem je skutečnost, že bez vyvážky, a to zejména na revírech s větší rozlohou, nebo na vodách s velkým rybářským tlakem, se na zkušenější ryby prostě nedostaneme, protože se drží ve větší vzdálenosti od břehu, tedy tam, kam nejsme schopni dohodit. I když ani toto není pravidlem a někdy bývá produktivnější chytání na odhoz, třeba jen „pod nohama“, ale to je na rybařině to krásné, že nic není jisté a pokaždé je to jinak… Dalším a neméně důležitým důvodem je, že jsme schopni v podstatě jakékoliv množství krmení použít při nejrůznějších krmných strategiích a montáž můžeme spustit kontrolovaně na předem vybrané místo. Samostatnou kapitolou je lov ze zakotvené lodě.

Montáže lze ale zavážet zavážecí lodičkou, jichž je v současné době na trhu poměrně slušný výběr. Ty nejnovější poskytují možnost zavezení dvou udic současně díky dvěma komorám, s různou nosností krmiva a dají se využít i k hledání krmného místa díky bezdrátovému echolotu, který je ve výbavě lodičky. Ovládání takovéto lodičky vyžaduje jistou dávku cviku, stejně jako další vybavení při delším používání (náhradní baterie do lodičky i ovladače-vysílače, nabíječku). Nicméně její použití poskytuje určitý komfort jak na břehu, tak při přepravě k vodě.

Další možnost je použití lodě, tedy pramice ať už dřevěné nebo laminátové či nafukovacího člunu. Každý typ lodě má své příznivce i odpůrce. Já osobně preferuji nafukovací člun, neboť pramice je pro mě vratká a neskladná. Při výběru nafukovacího člunu je třeba si ujasnit, k jakému účelu se bude používat, kolik lidí na člunu bude případně jezdit (sám či s kolegou-parťákem) a jaké jsou nároky na hmotnost člunu. Tato kritéria pak zohlednit při výběru, neboť dnes jsou na trhu čluny několika velikostí, resp. několika různých délek a s laťkovou, hliníkovou či nafukovací (airmatovou) podlahou. Další možností volby je člun s kýlem či bez kýlu.

Hliníková podlaha poskytuje stabilitu, možnost bez problémů se ve člunu postavit, ale tento „komfort“ je vykoupen vyšší hmotností člunu oproti člunům s laťkovou či nafukovací podlahou, což hraje důležitou roli pro rybáře, který jezdí k vodě sám a není poté schopen člun sám nafouknutý naložit na přívěsný vozík či střechu auta a pak u vody složit a položit na vodu. Ne vždy je k dispozici ochotný soused, který s manipulací pomůže. Nemusíme ale tolik dbát na to, jestli do člunu při nastupování nanosíme písek či drobné kamínky, ty hliníkové podlaze neuškodí. Naopak poblíž bójky, resp. zakrmeného místa, je třeba vyvarovat se pádu jakýchkoliv předmětů z rukou na podlahu člunu, protože vzhledem k materiálu podlahy je zvuk následně dokonale přenášen na vodní hladinu. Řešení je relativně snadné – kus starého koberce na podlaze člunu jednak zachytí nečistoty z obuvi a z větší části omezí ono přenášení zvuku z podlahy člunu na vodní hladinu. Tímto jsem se dostal k dalšímu aspektu, a tím je skladování člunu doma a přeprava k vodě. Obecně platí, že člunu neprospívá dlouhodobé skladování ve vyfouknutém stavu, kdy je člun složený. V místech, kde je materiál člunu ohnutý, dochází k jeho dřívějšímu opotřebení. Ideální je člun nevyfukovat a nechávat jej nafouklý i v době, kdy není používán, ale ne každý má tuto možnost.

Laťková podlaha člunu ubírá na hmotnosti a při troše cviku a praxe se i zde dá ve člunu postavit třeba při zdolávání. V praxi je třeba pouze dávat pozor na to, aby se pod jednotlivé díly laťkové podlahy, které jsou z vodě odolné překližky, nedostaly drobné či větší kamínky. Tyto by mohly časem způsobit protláčení materiálu podlahy člunu, a tím její poškození. I zde dobrou službu odvede kus koberce, který čas od času jednoduše vytřepeme nebo opláchneme ve vodě. S posledním typem podlážky, tedy podlahou nafukovací (airmatovou) nemám osobní zkušenost, nicméně kombinuje výhody obou typů předchozích, a to dobrou stabilitu s nízkou hmotností. Faktorem ovlivňujícím životnost člunu je jeho údržba. Po každém lovu je třeba minimálně odstranit veškeré zbytky krmení z podlahy člunu, aby kukuřice, pšenice či jiný partikl do příštího lovu nenaklíčila a nepustila kořínky :). Dále člun omyjeme a zbavíme jej všech nečistot. Osobně člun po skončení lovu očistím mokrým hadrem a z člunu vyndám podlážku. Poté člun postavím a pomocí kýble s vodou propláchnu podlahu, abych odstranil jak nečistoty, tak drobné kamínky štěrku či písek. Podlážku vrátím zpět a dofouknu. Převážím ho nafouknutý a takto i skladuji zavěšený pod stropem průjezdu. Dalším, neméně důležitým detailem, hlavně za slunečného počasí je hlídat „tvrdost“ válců člunu. Vzduch se po zahřátí vlivem slunečního záření rozpíná a v extrémním případě by mohlo dojít i k jeho prasknutí. Vhodné je i do místa, kam se člunem dojíždíme ke břehu pomocí bivakových kolíků, připevnit plachtu či kus starého koberce, šetříme tím materiál podlahy člunu, který tak nedrhne přímo o dno.

Málokterý majitel člunu vystačí na delší dobu s vesly. Ono taky veslovat při zavážce 300m tam a zpět při větší aktivitě ryb dá člověku pěkně zabrat 🙂 a dříve nebo později, se začne zaobírat myšlenkou pořídit si ke člunu motor. Na převážné většině tuzemských vod není povoleno použít spalovací motor, ostatně jeho cena je taky poněkud vyšší, tedy zůstaneme u elektromotorů. Na trhu je několikero více preferovaných značek jako např. Minn Kota, Watersnake, ale i několik novinek, jako např. elektromotory Pulsar od Mivardi. U elektromotorů je k dispozici několik variant co se výkonu týče, přičemž výkon je udáván v librách. Při volbě motoru k danému typu člunu je třeba vzít v úvahu váhu člunu. Ke každému člunu je udáván maximální výkon motoru, tentokráte však v jednotkách koňských sil (HP). Je dobré mít ohledně výkonu motoru jistou rezervu pro případ, že se z klidné hladiny dostaneme do vln nebo budeme muset rychle „zmizet“ z vody třeba v případě bouřky. To jsou jen některé případy, kdy se slabým motorem zažijete krušné chvíle…

Tak máme za sebou volbu člunu a výběr elektromotoru a můžeme se začít věnovat vlastnímu vyvážení. Tento způsob rybolovu klade určité nároky také na rybářské vybavení, zejména použité navijáky a jejich návin. Navijáky s větší cívkou, která bude umožňovat dostatečný návin vlasce nebo pletené šňůry. Není nic horšího, než když se vracíte z vyvážky na dlouhou vzdálenost a vaše cívka zeje prázdnotou ještě dřív, než vstoupíte na břeh, nebo když se kapři ukazují na vzdálenosti, do které nejste schopni kvůli nedostatku vlasce umístit své montáže…

Neméně důležitý je vlastní výběr vlasce. Volbu značky ponechám na každém z vás, jen je důležité zvolit vlasce s nízkou průtažností, aby byly vytoužené záběry dobře indikovány. Když si vezmete váš silon, odmotáte mezi ruce a zkusíte natáhnout, zjistíte, že i na tuto krátkou vzdálenost se silon poměrně natáhne. A při vyvážce na cca 200m je průtažnost vlasce už významná. Tedy ryba s montáží se může od místa položení vzdálit i na několik metrů než se na swingeru projeví záběr… Proto se na dlouhé vyvážky čím dál častěji používají pletené šňůry, které při stejné nebo i větší nosnosti jako silon, jsou v menším průměru a na cívku navijáku se jí tedy vejde více, ale hlavně jsou zcela minimálně nebo téměř neprůtažné, což zlepšuje signalizaci záběru. Jejich výhodou je, že ve vodách zarostlých vodními rostlinami se jimi v tahu prořezávají jako žiletky. Naopak oproti silonu, díky svému daleko menšímu průměru, se daleko snadněji zařezává do vázky např. v podobě větví či kořenů. Při použití pletené šňůry je velmi důležité hned z několika důvodů na poslední metry před vlastní montáží navázat silnější monofil (silon). Hlavním důvodem pro nás, sportovní rybáře, vyznávající chyť a pusť je ochrana ryb. Pletená šňůra použitá až k montáži, dokáže v tahu ošklivě rybu poranit na ploutvích nebo těle a způsobit jí de facto doživotní následky. Vím, že tato skutečnost je už hodně známa, ale pokud její opakování ochrání byť jen jedinou další rybu před poraněním, budu spokojen. Dalším důvodem k použití silnějšího monofilu za pletenou šňůru je právě její neprůtažnost. V závěru zdolávání mimo akci prutu totiž silnější silon, průtažnější než šňůra, zabraňuje vyříznutí ryby. No a v poslední řadě pomáhá silnější monofil při prezentaci nástrahy, neboť pletená šňůra má tendenci se vznášet, kdežto vlasec lépe kopíruje dno. Jako nástavec lze samozřejmě dosti dobře použít i silnější fluorocarbon.

Několikrát jsem se u vody setkal s pro mě dost těžko pochopitelným stylem zavážení a to tak, že rybář měl ve člunu uloženu pouze montáž a při jízdě na člunu jak se vzdaloval od břehu, tak si přes povolenou brzdu navijáku vymotával kmenový vlasec. Ještěže navijáky neumí mluvit! Netřeba asi zdůrazňovat, že navijáku, resp. jeho brzdě tento způsob příliš neprospívá, navíc při opakované vyvážce tímto způsobem dochází k nadměrnému kroucení vlasce, který má tendenci tvořit tzv. „paruky“. Dalším důvodem pro mě, proč takto ne, je skutečnost, že nemám prut v ruce a při zpáteční cestě na břeh nemohu kontrolovat pokládání kmenového vlasce či šňůry do vody… Čistě teoreticky může vzniknout situace, kdy se vlasec zachytí např. o traviny na hladině či o nějakou překážku, nebo že nám např. ve větru budou volnější silon „brát vlny“ a na vlasci či šňůře vznikne „pytel“, který bude nutno po návratu na břeh pracně došponovat.

Za sebe mohu doporučit další způsob a to ten, že si vezmu prut do člunu a po položení montáže na určeném místě odklopím řadič navijáku a ve stoje či vsedě s prstem na cívce navijáku brzdím odmotávání kmenového vlasce či šňůry a snažím se udržovat kmenový návin pokud možno co nejvíce napnutý. V případě vln ve větru či nečistot na hladině, si při tomto způsobu poradíme velmi lehce, prostě a jednoduše ponoříme špičku prutu pod vodní hladinu. Při troše cviku a s kolegou ovládajícím motor či vesla, lze zavézt oba pruty najednou.

Praxí jsme se dostali k další „vychytávce“, kterou je umístění menší plastové krabičky (původně určené na červy) na baterii elektromotoru, kde vozíme nůž, náhradní obratlíky, karabinky, pár rezervních nastříhaných gumiček na kameny, zarážky na boilies, minimálně jeden náhradní návazec a v neposlední řadě vrtáček s jehlou. Tímto se vyhneme zbytečné jízdě na břeh a zpět k bójce v případě, že nám např. praskne gumička. Dále máme v lodi penál s lahvičkami na dipované boilies, takže pokud zdoláme úspěšně rybu, tuto případně umístíme do bazénové podložky na podlážce člunu, zalijeme ji vodou z kbelíku, který také vozíme ve člunu a jsme schopni vyměnit nástrahu a tuto znovu položit a teprve poté se vracíme na břeh… S trochou cviku to zvládne každý a nejezdíme po vodě zbytečně sem a tam a čas vymezený k rybolovu nemrháme zbytečně, když udice máme hned jak říkáme „v boji“.

Další a velmi důležitou fází vyvážky je „došponování“ vlasce či šňůry. Kdysi před lety jsem na jednom videu o kaprařině zaslechl větu: „Pořádné šponování je základem daleké vyvážky“. Je až úsměvné, že mi ta věta zní v hlavě téměř pokaždé, když šponuju já. Jak tedy na to? Tak tedy po uložení prutu do vidliček či stojanu zavěsíme swinger či jiný indikátor záběru a jednou rukou táhneme za silon z před indikátoru záběru směrem k navijáku, zatím co druhou rukou takto uvolněný vlasec navíjíme na cívku navijáku. Záleží i na hmotnosti zátěže u montáže, nicméně obecně lze říct, že došponováno máme tehdy, když při zavěšeném swingeru přitáhneme před ním vlasec a zpětný tah vlasce přizvedne swinger do původní polohy. Zní to krkolomně, ale v praxi je to velmi jednoduché. Teď si vzpomínám na důležitý bod, který ocení hlavně vaši sousedé na rybách – při šponování buď hlásič vypínám nebo kmenový návin neuložím při šponování do hlásiče! Já osobně při vyvážce na delší vzdálenost posouvám závaží na raménku swingeru na maximální váhu, tedy směrem k navijáku, ale navíc zde pomocí karabinky, kterou už ani nesundávám, ještě umisťuji přídavnou zátěž o váze až 80g. Někdo se možná podiví, jestli tohle ještě může fungovat a jestli se neoslabí citlivost této sestavy, ale pokusím se vysvětlit důvod, proč to dělám takto. Jednak se při zavěšení zátěže ještě při vyšponovaném swingeru podaří jej dostat níž, tedy malinko zlepšit našponování vlasce, ale při zpětném záběru, nebo chcete-li „padáku“, bude hlavně takto zatížený swinger lépe klesat a signalizovat tento typ záběru. No a pokud přijde jízda, tak při správně nastavené brzdě navijáku na velkou vzdálenost, zatížený swinger nehraje žádnou roli… Při vyvážce používám odpadávající kameny, a tak nehrozí, že bych si zatížením swingeru pohnul montáží…

V následujících řádcích bych se chtěl alespoň okrajově dotknout způsobu pokládání montáže na zvolené místo. Do jisté míry, resp. v jistém smyslu toto souvisí s taktikou krmení, ale o tom třeba někdy příště. Mám na mysli pouhý akt uložení montáže na zvolené místo. Dost lidí prostě přijede na místo, zhoupne prut se zátěží a spodem nahodí na místo. Netvrdím, že takto nelze úspěšně položit montáž a že při tomto stylu nepříjde záběr, to v žádném případě… Určitě je to nezbytné např. při zavážce ve vlnách a v jednom, kdy je třeba rychle položit, resp. položit dřív, než loď od zvoleného místa odnesou vlny… Když už jsem s prutem na lodi, na místě určení, tak se prostě nechci připravit o přesnost a za ideální považuji pomalé spouštění, téměř „ručkování“ než ucítím, že je montáž na dně. Tak dostanu přes prut až do ruky informaci o povrchu dna, kam jsem položil. Poté zlehka přizvednout a špičku prutu vytočit do strany tak, aby se srovnal, resp. narovnal samotný návazec. Celé to souvisí s materiálem použitým při tvorbě návazce, ale o tom až později.

Při vyvážce používám pouze a výhradně montáž s odpadávajícím kamenem. V tomto případě sice lze montáž zhoupnout jak je zmíněno v případě použití olověné zátěže, ale v naprosté většině případů dojde k uvolnění a vypadnutí kamene. Tedy pokládám tak, že najedu na místo určení, povolím brzdu navijáku a jednou rukou držím prut, zatímco druhou rukou odmotám přes brzdu silon od navijáku max. po první očko prutu, poté prstem ruky, která drží prut, přidržím cívku, aby se neprotočila a druhou rukou se vracím před cívku navijáku a znovu vytahuji kmenový návin až po max. první očko prutu u navijáku. Toto opakuji tolikrát, než je montáž položena na dno. Praxe a i dost neúspěchů v podobě zamotaných návazců mne dovedla až k tomuto stylu. Takto montáž spustím spolehlivě až na dno s 99% jistotou, že nedošlo k zamotání návazce v podstatě do jakékoliv hloubky. Ono nic tak nezamrzí jako to, když při převážení prutu člověk zjistí, že 12 či 24 hod čekal na záběr se zamotaným návazcem. Nejdůležitějším momentem je dbát na to, aby kámen jakožto zátěž při pokládání „nepředběhla“ háček a nástrahu pod háčkem, pak se to celé spolehlivě zamotá.:) Zní to komplikovaně, jednoduše jde napsat – spouštět pomalu aby byla pořád nástraha s háčkem pod úrovní kamene. Pokud lovím na potápivé boilies není s tímto v praxi problém. Ten může nastat při montáži na panáčka či při použití samotného plovoucího boilies. V tomto případě používám obalovací pastu či pár kuliček potápivého boilies na PVA pásku či do PVA punčochy, a tím tak eliminuji charakteristickou vlastnost plovoucího boilies – plavání :).

Pokud se někdo z čtenářů ještě nesetkal s pojmem kamenná montáž či montáž s odpadávajícím kamenem, tak se pokusím ji popsat. Na konci kmenového materiálu (ať vlasce či šňůry) mám navázáno cca 10m monofilu o průměru min 0,60mm, na jehož druhém konci přivážu obratlík. Do druhého očka obratlíku připevním návazec, ať už protaženou smyčkou či na rychlovýměnný klip zajištěný kouskem gumičky nebo hadičky. Do očka obratlíku provléknu obyčejnou větší rybářskou karabinku a do této vložím gumičku a karabinku uzavřu. Stejně tak lze použít i klasickou, běžně používanou závěsku na zátěž, kam místo zátěže navlékneme gumičku. Dá se použít gumička koupená v drogerii, já ale používám jako gumičku proužek odstřižený ze staré duše do jízdního kola. Mohu tak zároveň volbou tloušťky odstřižené duše regulovat její roztažnost, protože kameny máme pokaždé jiné velikosti. V praxi to funguje tak, že při zachycení háčku v tlamce kapra dojde k únikové reakci, tedy kapr rychle odplouvá (odtud termín úprková či úniková montáž) a v okamžiku, kdy se dopne návazec po celé délce, se pohne kamenem a vlivem tohoto kámen vypadne, nebo chcete-li vyklouzne z uchycení v gumičce a kapr, příp. jakákoliv ryba, necítí žádnou váhu zátěže. To se projeví mimo jiné tak, že mnohdy až tak urputně nebojuje a hlavně, má tendenci pohybovat se pod hladinou, nesnaží se dostat do překážek či vázek.

Za další plus považuji to, že ve vodě nenechávám olovo, protože ačkoliv jsem ještě sice neviděl žádnou studii o případném vlivu odpadaných olov ve vodě na zdraví ryb, tak jsem přesvědčen, že nic dobrého to z dlouhodobého hlediska pro přírodu nebude. Ve vodě tedy nechávám po záběru pouze přírodní materiál, kámen. Nepoužívám kusy betonu ani nařezanou zámkovou dlažbu, jen kameny nasbírané v potoce, řece či štěrkovně. Dalším významným kladem této montáže je to, že pokud se přece jen při zdolávání ryba dostane do vázky a dojde k přetržení kmenového vlasce, není ryba odsouzena tahat s sebou zátěž, odplouvá pouze s háčkem a návazcem a tohoto nechtěného piercingu se dokáže časem zbavit.

Příprava kamenné montáže krok za krokem

V souvislosti s odpadávacím kamenem bych rád ještě zmínil jednu zajímavou osobní zkušenost. Trvalo nám s parťákem na jedné zarostlé lokalitě dost dlouhou dobu, než jsme přišli na nynější styl zdolávání. Při použití kamene není třeba klasicky zaseknout, váha kamene tuto práci udělá zcela spolehlivě za rybáře. Po záběru jsme vždycky drželi ryby v tahu a ty se zcela logicky snažily dostat do některého z trsů travin, kde jsme ryby ztráceli. Řešení bylo dnes už pro nás logické, ale při prvních pokusech o změnu jsme museli myslet na to, že je třeba udělat úplný opak. Dnes pokud máme záběr, ať už jízdu nebo padák, prostě jen odklopíme řadič navijáku a necháme volně odmotávat vlasec. Téměř vždy ryba o větší či menší kus od místa záběru poodjede, to my pouze odepneme swinger a nastupujeme do člunu. Při jízdě k místu záběru, pokud si ryba „bere“, ji necháme z volné cívky brát kmenový návin. Pokud si „nebere“, domotáváme pouze kmenový návin získaný jízdou vpřed, naprosto na volno. Samotné zdolávání začínáme, až když se dostaneme nad rybu, ta mnohdy netuší „která bije“ až do začátku zdolávání a nesnaží se tak vymést všechny překážky a traviny po cestě jako v případě, že jsme je drželi od záběru v tahu. Samozřejmě toto není dogma, jen postřeh z praxe, který se nám nad míru osvědčil.

Dostáváme se k poslednímu článku sestavy, k zátěži a vlastnímu návazci. Zátěže jsem zmínil částečně v pasáži o pokládání montáže, zbývá jen dodat, že váha příp. použitého olova by měla být dostatečná, aby udržela montáž na místě vzhledem k proudu vody na řece, nebo aby nebyla popotáhnuta na dně vlivem vln, k čemuž na velkých nádržích může při větším větru snadno dojít. Co se návazcových materiálů týče, tak z dnes již nepřeberného množství značek a materiálů má každý z nás určitě své favority, stejně jako oblíbené typy háčků. Osobně jsem za poslední dva roky přišel na chuť návazcům z flouorocarbonu nebo kombinovaným z fluorocarbonu a měkké pletené šňůrky.

A i poslední dobrá rada je z praxe – je velmi nebezpečné jezdit na člunu v prsačkách. Při pádu do vody by bylo velmi problematické se z nich dostat, pokud vůbec… Vesta, tedy ta plovoucí, má hlavně na větších plochách svůj význam a rozhodně s ní neuděláte chybu. No a v noci či za nepříznivých podmínek, zejména pak v mlze, oceníte, když si před výjezdem na vodu na břehu u vidliček či stojanu zapnete nějaké světlo či „blikačku“. Dost dobře poslouží i obyčejná reflexní vesta, kterou by měl každý z motorizovaných rybářů vozit v autě. Tuto pak stačí nasvítit čelovkou a reflexní materiál spolehlivě označuje stojan či vidličky. Hlavně mějte na paměti, že žádná ryba, byť je jakákoliv, není důvodem k riskování vlastního života a každý z nás musí vědět, jaké vlny a vítr, příp. hladina alkoholu se dají ještě bezpečně zvládnout a co už je za hranicí a je jistější pokusit se rybu zdolat ze břehu.

Pokud jste se pročetli až sem, tak doufám, že jste v článku objevili pro sebe byť jednu prospěšnou informaci, a tak vám popřeji mnoho zdaru při zavážení a spoustu krásných okamžiků při rybolovu. Nezapomínejte, že ryba patří vodě a není protiváhou ceny povolenky! A někdy příště, u dalšího článku či u vody, „ Ahoj!“.

David „DejvL“ Lužný