Co si vlastně máme představit pod názvem “Typická svazovka?”, když díky rozmanitosti českých vod máme tolik různých možností, kde rybařit v relativním dosahu od svého bydliště. Ti z nás, kteří nemají to štěstí, že se narodí v pomyslném rybářském ráji a tedy v povodí nějaké řeky nebo velké přehrady, znají ten typický rybník okolo pěti hektarů, který se nachází v blízkosti každého menšího města. V našem nejbližším okolí jich máme hned několik a každý z nich by určitě stál za dlouhodobější snahu. Zřejmě všechny tyto typické vody mají velmi podobné znaky. Jedná se o klasický rybník, který není vyloženě nijak zajímavý, na jedné straně nalezneme uměle vytvořenou hráz, což je vždy nejhlubší místo daného revíru. Hloubka se zároveň nijak závratně nemění a stoupá od nejhlubšího místa až do mělčin. Dno je bahnité a rovné, když máte štěstí, můžete narazit na zatopené pařezy, které zde zůstaly okolo zatopeného potoka. Dle stáří dané vody se můžete také setkat s popadanými stromy, které nabízí rybám útočiště, ale to již není pravidlem, jelikož takovéto vody v posledních letech opět nově vznikají a stávají se součástí svazového rybolovu, což je do budoucna velmi příznivá zpráva.
I když by se dalo vybírat, máme přeci jen jednu takovou tu domácí vodu, kam naše cesty během roka míří nejčastěji a to především na podzim, kdy se krátívala chytací doba a na pár hodin po práci nám tento rybník vždy nabízel kaprařský ráj – díky své mimořádné rybí osádce, za což vděčíme především usilovné práci místní organizace, jelikož byla i doba, kdy byl rybník takřka na suchu a vypadalo to, že má svá nejlepší léta již za sebou. To ovšem s sebou také přináší jedny z nejpřísnějších pravidel na svazové vodě, bez kterých by byla šance na pěkný úlovek mnohonásobně menší. Velký důraz je také kladen na šetrné zacházení s úlovkem a všichni, kdo navštěvují místo, kde je na dnešní poměry již nadstandartní stabilní obsádka, by to měli brát již za samozřejmost. Bohužel to zdaleka není stále pravidlem.
Ve skutečnosti je asi jedno, jaké zde panují podmínky, jedná se o srdeční záležitost, protože sem nezávisle na sobě jezdíme už řadu let, máme zde spousty krásných zážitků a víme, že je šance na slušnou rybu. Jedná se však o velmi nevyzpytatelnou lokalitu, kde jsme už mnohokrát vyhořeli, kde dlouhodobé informace, které jsme za ty roky nasbírali, nejsou žádná esa v rukávu a vždy je pro nás velký oříšek snažit se pochopit, jak to tu kapři mají. Svojí roli v tom jistě hraje každodenní ohromné množství rybářů všech technik, ale také cyklistů, běžců nebo jen lidí na procházce čímž tento revír připomíná spíše rybolov v městském parku. Mimo jiné je tento revír již dobře mediálně známý a navštěvuje ho řada poloprofesionálních rybářů, a tak místní kapři znají každou novinku a jsou o to ostražitější. 🙂
Konkrétně na téhle naší svazovce máme bahnité dno se starou strouhou, kdy u hráze dosahuje hloubka k necelým čtyřem metrům. Několik míst je dobře přístupných, ale většinou jsou to spíše vysoké břehy, které střídá bahnitá mělčina s rákosem. Na hráz často fouká vítr, který vás nemilosrdně bičuje anebo naopak svítí sluníčko s funkcí grilu. Kouzlem a zřejmě pro většinu rybářů velkou nepříjemností je nulová dostupnost autem a je třeba použít buď vozík, nebo vše odnést pěkně na zádech, na druhou stranu na rybářském tlaku se to nijak neprojevuje.
Podzimní část:
Pomalu přicházel podzim a s ním i náš plán pověnovat se právě té naší “Typické svazovce”, kterou oba dobře známe, jestli zde něco opravdu platí víc než jinde, tak je to pravidlo podzimu, kdy se dá ryba chytit s větší šancí než v jiných částech roku. Žádné velké plánování není třeba, rozhodli jsme se držet toho, co tu známe a víme, že funguje. Jakékoliv předkrmování nemá smysl už jen proto, že od ostatních rybářů tam denně nějaké to kilo spadne. Montáž se závěskou doplňujeme již klasickým návazcem s Centurionem, přidáme PVA a pouze hrstku kuliček dokobrujeme do prostoru. Vše vsázíme na to nejkvalitnější krmení, co batoh nabídne, ale ze všeho nejvíc jsou důležitá místa, na kterých se budeme zkušeným kaprům prezentovat. Proto rovnou míříme na delší procházku k našim hotspotům, které tvoří řekněme čtverce 2x2m s tvrdším podkladem a věřte, že přesnost je vůbec to nejdůležitější, protože stačí jen menší odchylka a záběr prostě nepřijde.
Mirek:
Musím nás opravdu poplácat po ramenou, protože to co jsme tam zažili za masakr, tak to jsme tam nezažili snad nikdy za opravdu dlouhou dobu. Každá výprava byla většinou o pár hodinách, ale to ničemu nevadilo, protože revír je známý tím, že se čeká na jeden jediný záběr, který může znamenat velkou rybu. Nám se ale velmi dařilo a dokázali jsme udělat za jeden večer každý třeba i pět záběrů a z toho tři ryby slušné váhové kategorie na fotku. Neuvěřitelné, nic podobného jsme tam nikdy nezažili, byli jsme za to velmi šťastní a užívali si to. Velké souboje, pohled na silnou rybu s plným břichem zbarvující se do podzimních barev, bylo něco skvělého. Ryby nám nepadaly, a tak jsme si i ověřili, že naše celá montáž funguje tak, jak má. Jak už jsme uváděli, obsádka revíru je dobrá, bohužel je voda celkem hladová, a tak ryby nemají tak velký váhový nárůst díky malému přítoku, kvetoucí vodě v létě, ale i kvůli velkému tlaku rybářů, co jsme za ty léta mohli zpozorovat. Je tam spousta krásných ryb, které se chytají opravdu málo nebo i vůbec, a proto i přes veškeré obtížnosti této vody, která je pro nás velkým oříškem, bude vždy srdcová, velkou výzvou, a proto jí budeme do budoucna určitě i dál navštěvovat.
Petr:
Když jsem viděl, jak se nám daří, bylo jasné, že se pokusíme zapracovat na článku, pro mě to znamenalo se v uvozovkách přemoct a naložit si o pár desítek kilo víc s foto výbavou i na úkor mojí rybařiny, ale pomalu se s tímto faktem začínám již smiřovat. Skutečně není jednoduché spojit rybaření s fotografováním, ne když chcete vytvořit něco víc než jen klasický dokument. Všechny záběry přicházely až po setmění, takže jsem nešetřil blesky, přibalili jsme velkou podložku a rozhodli jsme se připravit menší externí fotostudio. Jenže nesmíme zapomenout na ten nejdůležitější předpoklad při fotografování rybařiny a to že nejprve musíte vůbec nějakou rybu ulovit. Samozřejmě hned jak se na břehu rybníka objevily stativy, ryba se okamžitě rozhodla přestat spolupracovat. No nic, není to poprvé ani naposledy, důležité je vydržet a nějaké to kilo navíc nás přece neodradí.
Konec naší velkolepé jízdy bylo období hájení, které nastavila místní organizace pro dosazování ryb. To nám vůbec nehrálo do karet, ale museli jsme to respektovat. Hájení trvalo cca deset dní a bohužel už jsme nedokázali tak dobře navázat a bylo to opět o tom vyčkat na jeden jediný záběr, který za to stojí. Velmi těžká rána pro nás když to, co nám fungovalo před necelými dvěma týdny absolutně spolehlivě, teď prostě nefunguje.
Z ničeho nic se přihlásila zima. I když jsme ještě podnikli několik vycházek na zcela vylidněný revír, bylo vidět, že ryba již není ani trochu aktivní a bylo na čase se pro letošní rok rozloučit a vstřebat co se vlastně na podzim odehrálo, protože bylo patrné, že se to již nemusí opakovat, ale zároveň jsme zdaleka nedosáhli na ty největší poklady této vody. Moc dobře jsme věděli, že jaro tu není žádná hitparáda, protože voda rychle nakvete a ryba ztratí veškerý zájem o potravu. Přesto jsme se rozhodli, že právě na jaře se zkusíme našemu domovskému rybníku znovu více pověnovat. Zima se stále nechtěla vzdát, a tak byl čas přemýšlet o změně taktiky a na vše se podívat z jiného úhlu.
Petr:
Stále jsem přemýšlel, co udělám jinak oproti podzimu, ale vždy jsem daný nápad vyloučil a vrátil se k osvědčené klasice. Musím se ale ohlédnout za výstavou ForFishing, když jsme očichávali vše, co šlo, absolutně mě uhranula příchuť Halibut s jahodou od značky Tandem Baits. Kdybych se někdy pouštěl do výroby boilie, tak tohle by byla přesně ta příchuť, kterou bych začal už jen z toho důvodu, že Halibut pelety mám v batohu odjakživa pro vnadění s jiným než kulatým tvarem. Rozhodl jsem se vyzkoušet provedení Diffusion, které ve vodě způsobí kouřový efekt. Jedná se o slabší plovky a co mi bylo hned sympatické, byl mix rozměrů v krabičce. Letos jsem začal rybařit relativně pozdě a po klasickém zahájení na jednom speciálním místě jsem začal využívat volné dopoledne k rychlým vycházkám jen s minimem vybavení, abych si užil trochu rybařiny, než se ke mně přidá Míra a začnu nosit i foťák.
První ranní rychlovka přišla vcelku nečekaně, a tak trochu nepřipraven netrpělivě vyrážím. Hned chci pustit do akce Halibut-jahodu, tak na klasický návazec nasazuji dvě plovky a kotvím bročkem, přidávám PVA a letí to. Nečekal jsem záběr hned a obzvlášť tady ne, párkrát jsem přehodil a vždy jsem plovky postříkal speed sprejem, díky kterému mi mimo jiné zbytková voda na háčku nerozpouštěla PVA při opakovaném náhozu. Příroda se probudila zatraceně rychle, a tak jsem si jen užíval chvilku strávenou na břehu, když mě vytáhl drnkot mého starého spolehlivého hlásiče. V tu chvíli mi bylo jedno, jak bude ryba velká, i když se jednalo o první v letošním roce, byl jsem přímo nadšený, jak rychle zafungovala zrovna tahle příchuť, u které jsem si to moc přál. Nakonec jsem podebral pěkného osmikilového kapříka, který zde je velmi hojně zastoupený. To, že vše funguje po chvíli, co se hladina utišila, ještě potvrdil další záběr se stejným výsledkem. Po pár hodinách jsem odcházel s pocitem, že nás čeká ještě zajímavější rybaření než na podzim, čemuž jsem sám nevěřil.
Druhý den ráno jsem se opět dostal na břeh a hned bylo jasné, že se něco změnilo. Voda doslova přes noc nakvetla a kapři se pustili do brutálního tření. Překvapivě se mi podařil záběr opět jen na Diffusku Halibut-jahoda, kdy se mi podařilo celé zdolávání natočit z hlavy a následně odfotit za pomoci všudypřítomných seniorů 14kg šupináče, který se rozhodně již řadí k těm lepším rybám z této vody. Musel jsem se trochu sebrat, protože takový úspěch jsem hned při druhé vycházce nečekal a nemohl jsem se dočkat, až vyrazíme společně s Mírou a pořádně se do toho opřeme.
Musím se ještě pozastavit u disciplíny pořizování fotografií za asistence rybáře seniora. Ne že bych to vyhledával, ale již s tím mám značnou zkušenost. Většinou když vyrazím opravdu jen nalehko, povede se mi nějakým způsobem důležitá ryba, kterou je nutné zdokumentovat za každou cenu, naštěstí se většinou najde ochotný kolega. Bohužel se mi stále nedaří, a když vychytám jednu věc, objeví se úskalí někde jinde. Vůbec největší problém vidím v tom, že si fotograf nemůže vzhledem k věku pokleknout, a tak fotí z nadhledu, ale i přesto jsem vždy rád, že se najdou ochotní rybáři všech věkových kategorií, kteří pomohou úlovek zdokumentovat bez touhy šoupnout ho do udírny. Kdo ví, třeba i u seniorů svítá na lepší časy a přijde čas, kdy vymění vezírky za stativy s foťáky. Řečeno s anglickým humorem… Dřív nebo později to stejně přijde (pardon).
Mirek:
Přidal jsem se k Petrovi o několik dní později hned, jak čas dovolil. Ten měl už nachytáno, a tak se pustil spíše do focení, zatímco já po jeho vyprávění jsem se nemohl dočkat, až vyrazíme. Chtěl jsem rozhodně využít nově zavedenou chytací dobu, a tak jsme měli sraz už v půl čtvrté ráno na parkovišti. Ryba byla stále ve tření a přímo pod špičkami se odehrávalo neskutečné divadlo, při kterém mě mimo jiné zaujalo několik řádkáčů nečekané velikosti, což jen potvrdilo, že je zde stále co objevovat. Z jara jsem vsadil na svůj oblíbený česnek, který mi v pozvolně ohřívající se vodě funguje. Návazec jsem použil svojí ověřenou klasiku Blow Back Rig se šestkou Centurionem a rovnátek ze smršťovací hadičky. Jen volím místo 25lb šňůrky slabší 15lb. Vím, že mě na dně žádné vázky neomezují a mohu si dovolit slabší šňůrku, která je jemnější a poddajnější a může pomoci k citlivějšímu krmení ryb je přelstít. Ryba se mi kromě pár dorostenců vcelku vyhýbala. Dokonce jsem chytl cejny, kteří se mi celkem bohudík vyhýbali několik sezón. Ale stále jsem věřil, že se to zlomí.
Od té doby se nám nedařilo překonat hranici deseti kilo. Počet záběrů v jeden den se nezměnil, protože to zde je opravdu jen o pár příležitostech, ale rapidně se zmenšila váhová kategorie a to i po snaze více selektovat. Poslední dobou jsme tu smůlu trefit slušnější rybu měli oba. Opět jsme s sebou vláčeli fotostudio, které jsme vždy měli připravené, ale když jsou ryby prostě proti, neuděláš nic. Záběrů stále ubývalo, až se úplně vytratily. Nechtěli jsme se vzdát, a tak jsme stále pokračovali ve snaze zase docílit záběrů. Abychom vytěžili maximum, navštěvovali jsme rybník v různé časy a občas zkoušeli i jiná místa. Dokonce jsme se vypravili i na jednu „přesnočku“, kdy jsme se rozhodli místo více prokrmit atraktivními peletkami, které se rychle rozpouští a vytvoří kalný mrak ve sloupci. Nával a tlak rybářů byl už tak vysoký, že jsme byli nuceni vzít jediné nekomfortní místo na hrázi, kde je to jako na „Václaváku“, protože celý rybník byl vyloženě obsazen, a tím i naše taktika na našich místech a hotspotech ve vodě byla pryč. Ale což, stejně jsme je chtěli zkusit. I když nám noc zpříjemňoval skoro úplněk a celkem i teplá noc, bohužel záběr jsme neudělali. Bylo to velmi frustrující, ale pořád jsme přemýšleli a zkoušeli co vylepšit nebo změnit. Jediné, co nás trošku utěšovalo, bylo to, že i ostatní rybáři nemají nějak výjimečné výsledky, a tak se ryba moc nekrmí zřejmě dopadem silného tření.
Tento díl našeho seriálu jsme nechtěli již dále odkládat, a tak jsme do poslední chvíle s nulovou nadějí stále posouvali tu poslední návštěvu, která ale stejně přišla a bylo jasné, že odstavec o rekordní rybě přes 20kg tentokrát nenapíšeme. To ovšem neznamená, že se sem dříve nebo později znovu nevrátíme, abychom se mohli přihlásit s úspěšným updatem s dosažením vysněného cíle. Petrův zdar všem a především těm, kteří věří ve svou oblíbenou vodu!
FOTOTIP
Petr:
Tentokrát jsme se ve fototipu v návaznosti na článek chtěli zaměřit na transport vybavení, který je stejně důležitý jako vše ostatní, protože bez potřebné techniky potřebnou fotku nepořídíte. To platí úplně stejně jak pro fotoaparát za deset tisíc, tak pro ten za sto. Když se něco poničí hned první den výpravy, znamená to, že již žádné záběry nepořídím. Sám se snažím veškeré fotovybavení maximálně ochraňovat a vždy jej upřednostňuji před vším ostatním. Už jen z toho důvodu, že je to zároveň můj pracovní nástroj, ale také se díky tomu můžu na svoje vybavení plně spolehnout, protože vím přesně, co se s ním děje během transportu. Nehledě na to, čím lépe se o svůj fotoaparát postaráte, tím déle vám bude sloužit.
Úplným opakem je fakt, že když máte fotoaparát neprůstřelně zabalený, může se vám stát, že přijdete o jedinečný okamžik, jelikož nebudete mít fotoaparát hned po ruce. Což se pomalu dostáváme k vůbec tomu nejdůležitějšímu, co podle mě ve fotografii platí a to je – být u toho! Ať už chcete fotografovat cokoliv od divoké přírody až po extrémní sport, musíte být u toho a hlavně mít foťák v pohotovosti.
Dnešní rada k transportu vybavení tedy zní: Začněte s minimem vybavení a až zjistíte, co ještě potřebujete navíc, tak to teprve přidejte. Je to lepší postup než se hned všude vláčet s plnou výbavou obzvlášť, když se vám často stane, že nic nepoužijete, protože nenastal ten správný okamžik pro fotku. Mimo jiné čím více vybavení – tím větší starost. V neposlední řadě nebojte se investovat do kvalitního batohu nebo kufru. VYPLATÍ SE TO! Jednak mám své batohy dlouhá léta a díky různým provedením vždy najdu to, co pro danou situaci potřebuji, ale také stále žasnu, co takový batoh vydrží obzvlášť, když jeho kapacitu mnohonásobně předimenzuji.
#CESTOUSVOU
Petr Vrábel a Miroslav Solar
Fotogalerie k článku:
