Úvod Články Ďáblovo jezero

Ďáblovo jezero

1 526
0
SDÍLET

Někdy začátkem loňského roku jsme při zimní debatě u pivka diskutovali nad možností vyjet za kapry za hranice všedních dnů a prodloužit si sezonu ve Francii, kde jsou příznivější klimatické podmínky. Protože jsem v té době začínal rozjíždět svoje podnikání a zdálo se to být „daleko“, nějak jsem to přes rok neprožíval a věnoval se chytání na našich a slovenských svazovkách. Blížící se zima ale čím dál více dávala vzpomenout na naši domluvu a stanovený termín odjezdu 4. ledna. Hodně kamarádů mě zrazovalo, že je to špatný termín a ať jedeme raději na jaře, ale já měl jasno.

V době, kdy se i na našich vodách dá plnohodnotně rybařit, nemám zásadní potřebu jezdit do Francie nebo jiných států. Zhruba měsíc před odjezdem jsem začal naplno zjišťovat informace o chytání a revírech v oblasti, kam jsme se chtěli vypravit. Před pár lety jsem rybařil na Cassienu, ale zprávy o zákazu nočního chytání a tučných pokutách nebyly zrovna povzbudivé, navíc jsem chtěl vyzkoušet i něco jiného. Měl jsem tipy na několik vod, z nichž nejvíc mě ale lákalo jezero, o kterém se v souvislosti s velkými kapry mluví již desítky let – Lac du Salagou.

Už na kazetě Milana Zelenky před spoustou let mě toto jezero uchvátilo svým prostředím. Charakteristická rudá hornina se na spoustě míst ostře zařezává do břehů jezera a tvoří tak úchvatnou podívanou. Žádné jiné jezero v Evropě si nespletete se Salagou. Je prostě jiné. Zvláštní. Nádherné. Ačkoliv se tato volba zdála jako nejméně vhodná a nejméně pohodlná, přemluvil jsem své parťáky, abychom jeli právě sem.

1

Byla to pro mě zkrátka obrovská výzva a přijali ji i kluci. Mohli jsme asi zvolit jiné revíry, kde plave více, větší a snadněji ulovitelní kapři, ale to není moje cesta… Naši výpravu tvořily dvě dvojice – já s kamarádem Petrem a Rafan s Vaškem.

Po víceméně bezproblémové (ale skutečně hodně dlouhé) cestě jsme v časných ranních hodinách dorazili k jezeru. Hladinu lehce osvětloval měsíční svit a tak jsme z vyvýšeného kopce viděli alespoň obrysy rozlehlé přehrady. Musel jsem si hned seběhnout dolů k jezeru a zkusit odhadnout teplotu vody. Velkou radost mi to neudělalo, protože jsem tipoval, že nemá více jak 8°C, což se i druhý den potvrdilo. Byl jsem ale plný elánu a nadšení, že „už jsme tu“ a tak jsem sebou praštil do spacáku a aspoň na dvě hodinky usnul.

Ráno mě vzbudilo nedaleko projíždějící auto a já pomalu a neochotně rozlepoval oči. Když jsem ale trochu zaostřil na tu nádheru přede mnou, okamžitě jsem z lehátka vyskočil. Vycházející slunce začalo ozařovat zdejší rudou krajinu a já z toho nemohl spustit oči. Je to tu přesně takové, jaké jsem si představoval. Nebo ještě hezčí. Jemně jsem vzbudil kolegy: „Nechrápejte, kur*a!“, ale kromě Rafana mi nevěnovali příliš pozornosti. Vyrazili jsme tedy jen s Rafanem podél břehu, obhlédnout místa a obsazenost.

2

Mně se moc líbilo jedno menší místečko nedaleko našeho přechodného nocoviště. Bylo strategicky umístěné a ve dvou bychom z něj mohli prochytávat velkou část přehrady. Doufal jsem, že se mi sem někdo nenastěhuje, než stihneme koupit povolenky a přejet sem na člunech. Měli jsme od kamaráda info, že je na jezeře už dva týdny jeho kolega Igor. Zavolali jsme mu a on nám popsal, kde kdo sedí a kde koupíme „péche carte“. Vyřízení povolenky bylo díky jeho tipu otázkou chviličky a už jsme uháněli zpátky k jezeru, abychom se rozjeli na dvoutýdenní dobrodružství.

Při cestě pro povolenku jsme potkali maďarského kapraře, který očividně jel na ryby a měl náskok několika minut. Modlil jsem se, aby si nesednul na místo, které se mi ráno tak líbilo. Celé jezero bylo prakticky prázdné a volných míst byl skutečně dostatek, ale znáte ten pocit, když někam přijdete a víte, že „to je vono“. Tohle byl přesně ten stav. Jaká byla moje úleva, když jsme přijeli do kempu, odkud se s naloženými čluny vyráží na jiná místa a maďarský kaprař rozbaloval svoji výbavu přímo zde.

Začali jsme nakládat výbavu do lodí a na kus řeči se zastavil i Igor. Za dva týdny lovu ve dvou zatím neulovil jediného kapra. Pouze Němci, kteří dnes balí, chytili tři pěkné ryby v jeden den a zbytek výpravy také ani píp. To nebyl zrovna povzbudivý začátek, na druhou stranu mám radši, když při příjezdu k vodě všichni tvrdí, že „už to dva týdny nebere“ než „měli jste tu být minulý týden“. Skočil jsem do naloženého člunu a za krásného a bezvětrného počasí se vydal na místo.

3

Začal jsem vybalovat věci a po chvilce dorazil i Petr. Nechal jsem mu pravou stranu, kde mohl prochytávat slibně vypadající místa s potopenými stromy. Já si natočil stojan hodně doleva, kde sice na první pohled nic zajímavého nebylo, ale měl jsem pro sebe rozlehlou plochu, kde jsem se mohl realizovat. Připravil jsem to nejnutnější a jel hledat vhodná místa pro položení 4 udic. Musím přiznat, že jsem byl reliéfem dna přede mnou trochu zklamaný. Žádné výraznější hrany, koryta, lavice nebo vázky. Rozmístil jsem tedy 4 pruty k alespoň malým nerovnostem na dně do hloubek od 5 do 21m, dodělal bydlení, dal si pivko na dobrou noc a spadl do spacáku.

Ráno mě probudili až ostré sluneční paprsky. V noci byl slabý mrazík, ale slunce na něj nechalo hodně rychle zapomenout. Poklidili jsme věci, které nám předchozí den už padaly z rukou, dali si výbornou kávu a diskutovali jak na ně. Pruty jsem nepřevážel, chtěl jsem je nechat aspoň dva dny v klidu na místech a pak se uvidí. Vašek s Rafanem z druhé strany jezera hlásili první úlovky v podobě cejnů. To mě nechávalo klidným, tahle slizká placatá příšera není zrovna rybou, kterou toužím ulovit.

Další den jsem pruty převezl. Dva jsem nechal na stejných místech a jen vyměnil nástrahy, dva jsem dal na nové pozice. Při pokládání posledního prutu jsem váhal a nemohl se rozhodnout, kam s ním. Nenašel jsem pro něj místo, kterému bych příliš věřil. Rozhodl jsem se proto dát ho kousíček od břehu. Cca 20m od kraje končil hustý pás travin, tak jsem udici položil přesně tam. Ne dál, jak 50cm za trávy. Celkem se mi to místo líbilo, jen jsem si nebyl jistý, jestli ve dvou lidech na břehu budeme schopni udržet takový klid, aby ryba přijela tak blízko.

4

Další den ráno ulovil Petr od potopených stromů cejna. Byl jsem tedy poslední „bezrybka“, ale v podstatě mě to těšilo, protože jsem si z kluků dělal legraci, že přijeli chytat feedrovou ligu a jen já čekám na „koníka“, jak říkáme velkým kaprům. Jenže úsměv mi ztuhl, když se Peťovi po chvilce swinger přilepil pod prut tak, jak to cejn určitě nedokáže. Protože jsem stál zrovna u Petrova stojanu, odklopil jsem překlapěč a hecoval ho, ať maká, že je to určitě kapr. Peťa skočil do člunu a uháněl za rybou.

Prut neměl vyvezený daleko a tak jsem měl živý přenos ze zdolávání. Skutečně to vypadalo na hodně dobrý úlovek. Prut se Peťovi ohýbal pod loď, ryba s člunem točila, jakoby se nechumelilo. Držel jsem palce, ať se všechno povede jak má. Viděl jsem, že parťák rybu podebral a míří ke břehu. Měl jsem velkou radost. Tak přece tu jsou a občas něco zobnou. Nachystal jsem podložku, vodu na polévání, váhu a vážící tašku. „Velkej?“ volám na Peťu, když se blíží ke břehu. „Velká!“, odpovídá Petr. „Asi si myslí, že má jikernačku, by mě zajímalo, jak by teď poznal. To je jelito.“, pomyslel jsem si…

Teprve když jsem nakoukl do člunu, pochopil jsem. „Velká“ nebyla kapří mamina, ale štika jako kráva. Buď byla vegetariánka nebo úplně blbá, protože háček, pod nímž se houpala kulička voňavého Spicemana, byl zapíchnut krásně v koutku zubaté tlamy. Chvilku jsme diskutovali, kdo se jí víc bojí a kdo jí odháčkuje. Protože mám pro strach uděláno, vzal jsem to na sebe a háček štice vyndal. Ani mě moc nepokousala a krve jsem neztratil víc, než 0,5 litru.

5

115cm dlouhý krokodýl si s Petrem pořídil pár fotek a zase odplaval do hlubin strašit svými zuby další nebohé kuličky Spicemana. Musím říct, že jsem byl zklamaný. Ryba to byla sice nádherná, ale zklamání z toho, že to nebyl kapr a dál se tak nemáme od čeho odrazit, bylo silné. Padlo jasné rozhodnutí, zítra se přestěhujeme.

Pruty jsem nepřevážel, ráno je stáhnu, naházíme zase všechno do člunů a pojedeme do jiné části jezera. Mlčelo to Igorovi s kolegou, mlčelo to i Rafanovi s Vaškem (nepočítám-li jejich feederové klání s cejny, perlíny, ploticemi a dalšími nesmírně bojovnými rybami), mlčelo to i Maďarovi v kempu. Přes den jsme pomalu vše chystali na přejezd a večer šli brzo spát, abychom ráno byli čilí a mohli včas sbalit a přejet.

Jestli doteď foukal celkem silný vítr, tak to, co začalo foukat brzy nad ránem, byl skoro uragán. Děkoval jsem své prozřetelnosti, díky které jsem si bivak zakotvil 50cm kolíky z pořádného roxoru. Nejednou mi na velkých vodách zachránily bivak a i tady našly své uplatnění. Bylo jasné, že stěhovat se v tomto větru a vlnách s kompletní výbavou na člunech je nesmysl. Musíme počkat, až vítr trochu ustane.

6

Po snídani jsem se rozhodl zajet aspoň na kafe k Rafanovi s Vaškem. Ze břehu to vypadalo, že se to dá zvládnout. Sice foukalo fakt hodně a vlny byly obrovské, ale s prázdným člunem tam v pohodě dojedu, říkal jsem si. Vyjel jsem za špičku nedaleko nás, která nás od větru trochu chránila, a začaly mě napadat různé myšlenky. Nejčastěji o záchranné vestě na břehu, hodně studené a hluboké vodě všude kolem mě a částce ze životní pojistky pro přítelkyni.

Bylo to fakt zlé. Motor puštěný naplno, do toho jsem zabíral vesly, co mi síly stačily a prakticky jsem chvílemi stál na místě nebo jel po větru. Vlny se valily všude kolem mě a do člunu stříkala spousta vody. Na vrácení se bylo pozdě. Po dlouhých minutách jsem přece jen zakotvil u kluků s jazykem na vestě a otazníkem v mé hlavě, co jsem to za debila. Na rovinu přiznávám, že jsem měl fakt strach a nevím, jak jsem si mohl myslet, že je to v pohodě.

Sedl jsem si u kluků v bivaku, dal si kávu a přemýšlel, jak tu s nimi budu nocovat, protože jestli nepřestane foukat, tak dobrovolně na tu vodu už nevyjedu. Od nás ze břehu to nevypadalo tak dramaticky, byli jsme dost za větrem, ale u kluků byl fakt uragán. Byl jsem přesvědčený, že v tomhle větru už se zpátky nedostanu. Probíráme všechno možné. Jejich souboje s cejny a karasy, lovnou taktiku, krásu a obtížnost zdejšího jezera i klasické věci s rybařinou absolutně nesouvisející, když v tom mi zvoní telefon: „Peťa, co může chtít…“, blesklo mi hlavou.

7

„Vole, máš jízdu jako kráva, dělej, pojeď pro něj“. Zmohl jsem se jenom zakoktat něco ve smyslu „Co, děláš si kozy, jak, fouká, to nedám“. „Nemel a dělej nebo ti zavaří hlásič“. Adrenalin dělá s lidmi divy a tak jsem si půjčil od Vaška záchrannou vestu, která plavala v lodi, kde bylo asi 40cm vody, takže byla krásně suchá… Ještě jsem pohledem zkontroloval, jestli mi nad místem nevláčí nějaký zdejší rybář, jejichž častým terčem jsem byl, a kteří si mě oblíbili od prvního dne a skočil do člunu se slovy „představoval jsem si smrt jinak a později“.

Zapnul jsem motor na plný výkon a do toho vesloval. Šlo to, jel jsem hodně pomalu, ale přece jen jsem se blížil k našemu břehu. Peťa skočil do svého člunu a jel mi s prutem naproti a na vodě mi ho předal. K rybě jsem jel po větru rychlostí francouzského rychlovlaku TGV a i přesto si občas brala z cívky. „To mě poser, von tam fakt je“. Doufal jsem, že to není další z místních extrémně dravých štik, které místní rybáři od rána do večera pronásledují nejnovějšími a nejvychytanějšími woblery, twistery a jinými lákadly a ony se přitom u dna v klidu ládují boiliem.

Blížil jsem se k rybě, když v tom se šňůra někde zasekla. Zkoušel jsem škubat prutem ze všech stran, nadjíždět si, modlit se (bohužel to neumím), když při jednom zaškubnutí šňůra povolila a její konec vlál ve větru kousek od koncového očka. Kotvičku jsem sice měl a už mi mockrát zachránila téměř ztracenou rybu, ale v téhle hloubce a při tom větru jsem na ní ani nepomyslel. Později jsem toho sice litoval, aspoň zkusit jsem to měl, ale v tu chvíli jsem prostě jen naštvaně švihnul s prutem do lodi a jel zpátky ke břehu.

8

Šlo to teda o dost hůř než k rybě. Přesto jsem se po nějaké době dostal na břeh, sekl sebou do křesla a byl naštvaný, že to celé takhle dopadlo. „Pět dní sedím u prutu a nic. Jen na chvilku vytáhnu paty, tak se to rozjede a než se k tomu v tom větru dokodrcám, je v prdeli.“ Na druhou stranu jsem byl ale rád, že ten záběr přišel a viděli jsme, že to není beznadějné. Ryba vzala na 18mm popku Půlnoční pomeranč v identické plovoucí Fluo pastě. Po chvilce jsem se vzpamatoval a prut znovu navázal.

Na zavážení jsem se příliš necítil a chtěl jsem počkat do večera, kdy by se snad vítr mohl uklidnit. Šel jsem se podél našeho břehu podívat, jestli by se dalo přestěhovat někam poblíž. Ještě víc za vítr, navíc blíže k místu, odkud přišel záběr a kde se mi to od začátku zdálo skutečně nadějné, ale díky reliéfu břehu jsem tam dostal jen jeden prut a navíc ho musel tahat „za roh“. Pohyb zdejším terénem je neskutečně náročný. Voda vymlela ve zdejších svazích obrovská koryta a tak chodíte stále nahoru dolu, to vše v příkrém svahu směrem k vodě. Navíc jsem si ve své genialitě vzal na nohy pouze gumové crocsy, takže jsem si každých deset vteřin málem rozbil hubu.

Přišel jsem na malé zašité místečko, akorát pro dva bivaky, krásně schované za větrem a mnohem blíž k místu, odkud přišel záběr. Navíc zbylými pruty bychom mohli prochytávat zase jinou oblast, než na původním fleku. Stačilo by jet 200m podél břehu, to by se dalo i v tomhle větru zvládnout. Zase mi začal zvonit telefon. Hádejte, kdo volal…

9

„Máš zase jízdu, druhej prut zprava“. Udice kousek od břehu. „To je na kousek, zkus za něj vzít“, dal jsem parťákovi ty nejchytřejší pokyny, co mě v tu chvíli napadly a rozběhl se zpátky k prutům. Kdyby mě v tu chvíli někdo pozoroval, musel by si myslet, že jsem utekl odněkud z ústavu. V botách, které kloužou i na rovince, jsem zdolával velká převýšení, běhal tam a zpátky po kopcích a hledal nejschůdnější cestičku a každou chvilku myslel, že vypustím duši.

K prutu jsem se dobelhal s třínásobným infarktem a vyplněnou žádostí o nové plíce. Peťa mi v tom větru v telefonu nerozuměl a tak jen odklopil překlápěč navijáku a čekal, až přijdu. Skočil jsem hned do člunu a jel se podívat, kde to zase utrhnu. Visel jsem jen pár metrů od břehu v husté trávě. Škub, škub, párkrát to povolilo a ucítil jsem charakteristické trhnutí hlavou. Na hladinu se vyvalil velikánský šupináč. Pak už jsem si užíval brutální souboj v obrovském větru, kdy jsem nevěděl, jestli mám dříve zdolávat kapra, ovládat motor, nebo se modlit o holý život.

Po nějakých 20 minutách jsem však s vítězným pokřikem rybu podebral a jel zpátky na břeh. Měl jsem obrovskou radost. Šupináč byl naprosto výstavní, na zdejší poměry i nezvykle vysoký a mohutný a vážil 18,8kg. Pár fotek, krátké video a šup s ním zpátky. Super! A teď někomu odpovídejte na otázku: „Ještě se chceš stěhovat?“. Jasně že se mi v tu chvíli nechtělo, i když jsem se bál, že toho budeme později litovat. „Zůstanem tady“, rozhodli jsme se s Peťou.

11

Vrátil jsem úspěšný prut zpátky na místo a navečer zavezl i ten, na který přišel záběr dopoledne. Dobře jsme povečeřeli, poklábosili u pivka a s očekáváním dnů příštích zalezli do spacáků. Jinak to všude na jezeře mlčelo.

Další ráno se ustání větru nekonalo. Foukalo úplně stejně jako předešlý den, z čehož jsem byl maličko zklamaný, na druhou stranu to vypadalo, že rybám to vyhovuje, i když ten vítr musel ochlazovat vodu. Odnesli jsme elektrocentrálu dál za bivaky a nastartovali jí, abychom dobili baterie k motorům. „Budou potřeba v tomhle větru“, říkali jsme si.

Jak začala bublat centrála, zdálo se mi, že slyším nějaké podezřelé zvuky od mého stojanu. Příposlech byl v bivaku a od stojanu jsem byl dobře 30m. Rozvážným krokem jsem vykročil k prutům a začal rozeznávat, co ty podivné zvuky způsobilo. Swinger propadlý a povolená šňůra vlála ve větru. Záběr. Zase na nejbližší prut. Pár otáček vrtule motoru a kapr už je na šokovce. Tentokrát se žádný velký souboj nekoná a šupináč okolo 9kg je rychle v podběráku. Malá ryba, ale radost jsem z něj měl velkou.

12

Včera to teda nebyla náhoda. Navíc na podložce z kapra teklo natrávené boilies. To značilo, že i v té studené vodě jim chutná. Pustil jsem ho a rychle vrátil prut zpátky. Šel jsem lépe uvázat člun, protože každou chvíli hrozilo, že se vznese a přistane až někde za obzorem. Ještě jsem se pro něco ohýbal do člunu, když odpadávající backlead na levém prutu vyletěl nad vodu, šňůra se napnula, backlead spadl zpátky do vody a hlásič spustil nepřerušovaný tón. Další záběr? Byl jsem jako v pohádce.

Na celém jezeře to ani nepípne a já mám čtvrtý záběr za dva dny. Rychle za rybou. Ta mazala plnou rychlostí na otevřenou vodu, kde jsem si mohl naplno užít zdolávačku. Pomohlo tomu i to, že jsem na šňůru přidal dva plováčky, které jí držely u hladiny a nevázla mi tak v trávě. Další perfektní šupík ležel na podložce v lodi. Podobně velký jako ten včerejší, jen trochu nižší, jak je zde obvyklé. Rovných 18kg šupinatého děla. Jakoby tu všechno nebylo dost červené, i tenhle kapr byl do červena. Břicho, hlava i ploutve měly výrazný červený nádech. Znak toho, že se místní kapři ve velkém krmí raky.

Já měl v podstatě splněno. V tomhle období se sem nejezdí pro desítky záběrů. Kdo chytne za dva týdny kapra, může být spokojen. Já už měl tři a tak jsem spíš začal přemýšlet, co udělat pro to, aby i parťák byl úspěšný. Popsal jsem mu dvě místa, ze kterých mi to bere a navrhnul mu, kde by to měl zkusit. Prakticky totožná místa měl nedaleko břehu i on. Přemístil tam proto některé svoje pruty a čekali jsme, co to udělá. Já pozice neměnil.

Další ráno volal Rafan. Měl dva záběry. O jednu rybu bohužel přišel ve vázce, druhou zdolal. Šupík cca 8kg kluky potěšil a vlil novou naději do žil. Igor s kolegou, Maďar v campu ani Francouzi na přítoku kapra nechytili. Jiní rybáři tu buď nebyli, nebo jsme o nich nevěděli.

13

Další dny pro nás byly zklamáním. Vítr sice foukal dál poměrně silný, ale už ne tak, jak v oněch úspěšných dnech. Záběry nepřicházely ani nám ani zbylým rybářům. Kapři stávkovali. Ve Francii pořád někdo stávkuje a kapři nejsou výjimkou. Přemýšleli jsme opět i o stěhování, ale jednak nám zbývalo posledních pár dní, pak stejně to nebralo na celém jezeře a taky se nám moc nechtělo a to je horší, než když nemůžete. Rozhodli jsme se užít si poslední dny výpravy na stávajícím místě, a buď to přijde, nebo ne.

I kdyby se už nic nestalo, nedělali bychom z toho vědu. Tři dny před odjezdem foukal od rána opět brutální vítr. Tentokrát ale na úplně opačnou stranu než předtím. Vítr hnal vlny přes celé jezero od hráze přesně na špičku, kde jsem chytal, a odkud jsem měl i záběry. Věřil jsem, že by to mohlo ještě pípnout. Dokonce jsem pronesl i něco ve smyslu: „Ještě jedna třešničku na dortu…“. I když bych možná více přál kapra Peťovi, který byl stále i přesto, že se mu kapra zatím ulovit nepodařilo, skvělý parťák. Dokonce nám ten den uvařil k obědu fantastický guláš. Vítr nepolevoval a dál fučel přímo proti mým prutům.

Díky tomu, že jsem chytal se šňůrou, mi to dost často „popíplo“. Při každém pípanci jsem pronesl nějakou kravinu ve stylu „víc neumíš?“ nebo „tak to rozjeď“. A on to rozjel. Přišla skutečně brutální jízda, kdy hlásič nestíhal a cívka navijáku vypadala, že se z ní každou chvilku začne kouřit. Opět nejbližší prut. Skočit do člunu, odrazit od břehu, spustit motor do vody, zapnout na plný výkon a hurá za rybou.

14

Kapr si stále bral z cívky, a když jsem míjel místo, kde byla montáž položená, byl o dalších minimálně 70m dál. Po chvilce jsem ho přece jen dohnal a užíval si další skvělý souboj v obrovských vlnách. Měl jsem u vody poprvé 3.5lbs Hi-S prut a jen jsem zíral, jak je každou chvilku ohnutý po poslední očko ve vodě. Prostě bomba. Kapra jsem poprvé zahlédl pod hladinou a odhadoval ho na cca 13kg. „Zas šupík“, říkal jsem si.

Nic moc, ale souboj parádní. V klidu jsem si nachystal podběrák a na rybu trochu přitvrdil, abych zbytečně neplýtval baterkou motoru a měl dost energie na zpáteční cestu. Jenže co se nestalo. Na hladinu místo domnělého 13kg šupináče vyjel o dost větší řádkáč. „Řádkáč! Setsakramentsky dobrej řádkáč!“ Začal jsem být nervózní. „Pojď ty kluku, nejezdi už nikam“, prosil jsem kapra a modlil se, ať už je v podběráku.

Na tuhle chvíli jsem čekal hodně dlouho. Velký řádkáč je sen snad každého kapraře a já mu byl na dosah. Ještě kousek. „JOOOOOOOO!“ Muselo být slyšet široko daleko. Byl můj. Zvedl jsem ho v pobděráku do lodi, opatrně dal na podložku a nebyl schopný slova. Byl nádherný. Vyrazil jsem ke břehu a smál se jako blázen. Měl jsem obrovské štěstí.

10

Troufám si tvrdit, že podobných řádkáčů je na tomhle velikém jezeře méně, než je prstů na jedné ruce. A jeden je teď můj. A určitě nejhezčí! Dorazil jsem ke břehu, kde už čekal Peťa s připravenou podložkou, foťákem a váhou. Dorazil se podívat i Vašek, který viděl, jak kapra zdolávám. Jejich první reakce při pohledu na rybu byly: „To ses posral v kině, ne?“. Vážil 15.4kg. Nebyl největší rybou výpravy, ale rozhodně nejhezčí a nejcenější. Možná už nikdy takového nemusím chytit.

Prut jsem opřel o bivak a úspěšné místo přenechal Peťovi, který se sice nechal trochu přemlouvat, ale nakonec si tam prut položil. Záběr už do konce výpravy ale nepřišel ani jemu, ani mě, ani nikomu dalšímu na celém jezeře.

Jestli jsem měl jen štěstí nebo něco udělal jinak a lépe než ostatní, to nevím. Anebo jsem se fakt jen „posral v kině“…

Přeju hodně úspěšných výprav za kapry v tomto roce!

Ondra Macků

MikBaits

HODNOCENÍ: 1 Hvězdička2 Hvězdičky3 Hvězdičky4 Hvězdičky5 Hvězdiček (8 hlasů, průměr: 5,00 z maxima 5 hvězdiček)
Loading...
SDÍLET

Chcete-li, můžete přidat komentář:

Please enter your comment!
Please enter your name here