K napsání tohoto článku mě vedou události a zážitky posledních několika týdnů. Letošní rok je tomu již dvanáct let, kdy se mi zcela náhodně dostal do ruky časopis Kapří svět a právě tento okamžik mi dozajista obrátil život naruby a já zcela propadl lovu kaprů na boilies. I když jsem rybářem od útlého věku a k lovu kaprů mě přivedl můj otec již v pěti letech, tento způsob lovu, který jsem podvědomě vnímal, leč nějakým způsobem ignoroval, mě zcela pohltil.
Tehdy pro mě neexistovalo nic jiného než voda, kapři, hltání všemožných informací o tomto způsobu lovu a tak dále… I když začátky byly těžké, stejně tak jako je tomu v každém odvětví něčeho nového, čemu se člověk začne věnovat, vydržel jsem a postupně se snažil vypilovat vše, co s tímto druhem rybařiny souvisí.
Na následujících řádcích bych se chtěl věnovat té dlouhé cestě, kterou jsem prozatím ušel, na které jsem se setkal se spoustou zajímavých lidí a především s velkou spoustou nádherných ryb a v neposlední řadě s rybou, která je vlastně důvodem tohoto článku.
Pro někoho ryba takové velikosti nemusí být ohromující, ale záleží dle mého názoru pokaždé na tom, na jakém revíru, za jakých okolností byla ryba ulovena a na spoustě dalších aspektech. Liší se každá voda od vody – velikostí kapří osádky a počtem vyskytujících se velkých ryb. Jsou vody, kde ryba přesahující 15 kg není až tak výjimečná a i ryby přes 20 kg jsou zde v určitém počtu, nežli na vodách jiných. A já až na několik výjimek se těm „jiným“ vodám věnoval.
Zpočátku pro mě byla výzvou jedna z našich menších přehrad, kde se mi hned první rok chytání, pro mě tehdy novým způsobem, podařilo ulovit kapra s váhou 15,5 kg, kterého se mi nedařilo váhově překonat dalších pět let. I když jsem dělal vše pro to, abych lovil ty největší ryby, váhovou hranici 15 kg se mi nedařilo zlomit.
V dnešní době s odstupem času a s daleko většími zkušenostmi vím, proč se mi nedařilo a co vše jsem tehdy dělal špatně. Jakýsi průlom nastal na podzim roku 2008, kdy se mi zadařilo při jedné vycházce a několik let nepřekonanou rybu jsem pokořil téměř o čtyři kilogramy. Tenkrát jsem zdolal neskutečně bojovného lysce s váhou 19,40 kg a touto rybou jsem si na dalších šest let zabouchl dveře před zvednutím osobního rekordu o nějaký ten kousek nahoru.
Léta ubíhala a mně se stále častěji dařilo lovit ryby větších velikostí. Každý rok jsem si mohl do rybářského zápisníku nějakého toho kapra přes patnáct kilo zapsat. Samozřejmě s přibývajícími zkušenostmi a dny, měsíci i roky strávených na březích nejrůznějších lokalit jsem začal pomýšlet na metu, která se většinou nazývá na českých svazových vodách magickou a tou je samozřejmě váhová hranice 20 kg. I když jsem přesvědčený o tom, že za poslední tři roky jsem svedl jistě tři souboje s rybami, které by hravě tuto hranici překonaly, ani jednou jsem neuspěl a ve všech soubojích jsem prohrál. Pokaždé sehrálo svou roli několik faktorů – únava materiálu, voda s velkým výskytem vázek a v neposlední řadě moje vlastní nervozita. Ale samozřejmě člověk se učí celý život a z věcí negativních obzvláště.
Loňského roku jsem se na březích vod, kterým se věnuji, začal stále častěji potkávat s člověkem, kterého znám již pár let a vlastně ani nevím proč jsem s ním na ryby čas od času nezajel. Občasné návštěvy u prutů a jak se říká pokec u vody, nás tak nějak stmelily a jeden u druhého každý svým osobitým humorem našel jakési zalíbení. Tím člověkem je Jarda Štěpař. Rybář, který jak se říká, ví a zná. Je to zcela jistě jeho zásluhou, že jsem získal zcela jiný pohled a v neposlední řadě i přístup k samotnému lovu kaprů. Neřekl bych, že nějak ovlivnil můj způsob lovu, ale zcela jistě jsem tak nějak po jeho vzoru začal nad tím vším přemýšlet jinak, než jsem byl zvyklý.
Vyhnal jsem z hlavy zcela zbytečné myšlenky na obrovské kapry, které mě možná i svazovaly a začal chytat v daleko větší pohodě. Slovo dalo slovo a loňskou sezonu jsme spolu ukončili na úspěšné zahraniční výpravě, která odstartovala naše občasné společné kaprolovy, kterým se letošní rok věnujeme a při kterých se střídavě daří oběma.
Zcela jistě nikdy nezapomenu na ráno, kdy za mnou dorazil pouze na čtyři hodiny lovu a já mu za necelé dvě dokumentoval rybu vážící 21,30 kg. Cítil jsem tehdy obrovský respekt a radost z toho, že můžu být u takového okamžiku. I když jsem měl v ten čas o několik snímků ryb více, stále jsem cítil, že tomu ještě něco málo chybí. Že snaha a odhodlání, které jsem vyvíjel, by si zasloužili o trochu větší odměnu. A samozřejmě humorné poznámky, kterými si mě ryboparťák tak trochu dobíral, že „dvacka je dvacka“, zapříčinily to, že jsem se do toho, jak se říká, zakousl a nechtěl polevit, dokud se nepodaří ryba, o které jsem už nějaký ten pátek snil.
V následujících dnech se mi poměrně dařilo a ulovil jsem několik ryb ve váhovém rozmezí 13 kg až 17,80 kg a byl spokojený ze skvěle rozjeté sezony. Ale pořád jsem někde tam v zadu v hlavě měl zakořeněný zážitek ze setkání s rybou, kterou ulovil Jarda před několika dny a tak nějak jsem tušil, že letos to přijde a že letos podobnou rybu chytím. Tato myšlenka se mi stále častěji vkrádala do hlavy a hnala mě dopředu.
Jeden večer po příjezdu k vodě bylo něco jinak, než jsem byl zvyklý. Něco mi říkalo, že dnes je ten správný večer, že dnes to přijde a podaří se mi „dvacka“. Stál jsem na místě, na kterém jsem nachytal mnoho nádherných ryb, a kde jsem tak nějak tušil slušný úlovek a udělal něco, co dodnes nepochopím a co bylo v danou chvíli rozhodující. Sedl jsem do auta a odjel o několik set metrů jinam a tam začal můj životní lov.
Jeden prut jsem nahodil několik metrů za hranu koryta a plošně nakrmil okolo 1kg boilies do prostoru. Druhý prut jsem položil do bezprostřední blízkosti břehu do hloubky necelého metru za nově se rozrůstající rákosové pole a nakrmil nahusto několika hrstmi. Sedl jsem si na břehu a přemýšlel o svých věcech až do pozdních nočních hodin. Ten večer byl měsíc ve fázi, na kterou osobně vždy sázím a při které se mi podařilo ulovit ne jednu velice slušnou rybu. Kam jsem dohlédl, nebyl nikdo a měl jsem takříkajíc celou lokalitu pro sebe. I když jsem byl přesvědčený, že záběr musí přijít každým okamžikem, nedělo se nic. Nebylo slyšet ryby, pouze noční zpěv skřivanů z okolních keřů.
Přišlo to k ránu – brutální záběr na prut umístěný u břehu. Chvíli jsem netušil, kdo vlastně koho zdolává – jestli já rybu nebo naopak. Dobrých dvacet minut jsem byl v defenzivě, než se mi podařilo začít udávat tempo a směr. Po více než půl hodině bylo dobojováno a mohl jsem si silného soupeře prohlédnout na dně podběráku. V tu chvíli se mi v hlavě proudilo neskutečně mnoho myšlenek…
Kolik úsilí, kolik nocí, kolik dní, měsíců, let, prohraných bitev s kapřími monstry a teď je to tady! Mám svou vysněnou rybu! Nezbývalo nic jiného, než kapra zvážit. Když jsem odečetl vážící sak, zůstal jsem jen stát a užíval si ten pocit, na který jsem tak dlouho čekal. Bylo to tam – 21 kg. Při pouštění jsem soupeři popřál hodně štěstí a ještě okamžik pozoroval zčeřenou hladinu, kterou svým mohutným tělem rozvířil.
A to je asi tak vše z mé cesty za kapřím monstrem, na které jsem tak dlouho čekal. V poslední větě bych chtěl poděkovat otci, který mě k vodě a rybám přivedl, naučil mě respektu a slušnému zacházení s nimi a samozřejmě Jardovi Štepařovi, který mi v hlavě udělal jasno. Takže díky chlapi, byla to zatraceně dlouhá cesta!
Honza Prchlík
Cesta dlouhá,ale vyplatila se,,nádherný kapřík,,Moc pěkné počteníčko,už aby bylo zase pěkně a hurá k vodě 🙂