Úvod Články Dobrodružství na Pádu

Dobrodružství na Pádu

3 694
0
SDÍLET

Zdravím všechny kamarády kapraře, čtenáře a příznivce sportovního rybolovu. Podnikl jsem další zahraniční výpravu za šupinatými miláčky, a to na jihu Evropy. Každého z nás to vždy osloví. Někoho méně, někoho více… Pro mě je to každopádně vždy velká výzva. Vzhledem k tomu, že nejvíce času při chytání strávím na řece, volba byla jasná, řeka Pád.

2

Se svou myšlenkou jsem se obrátil asi na tři kamarády, kteří by sice jeli, avšak postupně nám to hatily důležitější povinnosti. Nakonec jsem tedy odjel sám. Odjezd jsem měl naplánovaný před koncem června, protože v tuto dobu je ve zdejších vodách hájený kapr, a to včetně přísného zákazu používání nástrah jako kukuřice, boilie, pelet atd. Snažil jsem se o této řece sehnat co nejvíce informací, takže bych rád ještě jednou všem, co se mi snažili poradit, poděkoval. Vše bylo jen na mně, a tak jsem se snažil nic neponechat náhodě a na vše být připravený. Víc jak měsíc trvala výroba kouzelných kuliček, protože jsem opět podlehl panice mít s sebou nejméně 100 kg, jinak nemělo smysl jet. Ke svým narozeninám jsem dostal od kamaráda Dastyho jeden z nejhezčích dárků, a to formy na odlévání olov, a tak i v tomto směru jsem výrobou hlavně těch vyšších gramáží nešetřil a nachystal velké zásoby. Seznam věcí, který jsem měl před výpravou téměř pořád u sebe, abych mohl, kdykoliv si na něco vzpomenu, to tam připsat, byl takřka vyškrtaný. Blížil se den odjezdu.

3

Nebylo kam spěchat. Probudil jsem se do krásného rána a měl celý den na to, vše s rozvahou poskládat do auta tak, abych věděl, kde co mám. Věc, kterou opravdu člověk ocení po tolika hodinách za volantem, když třeba prší. Přehrabe celé auto a sakra, kam jen jsem ty holínky dal… V podvečer jsem nakoupil pečivo a rozloučil se s kamarády, kteří mě měli tak trochu za blázna, že odjíždím ve vedrech a ještě ke všemu do Itálie… V osm večer jsem to odpinknul v navigaci a vyrazil vstříc italskému dobrodružství.

4

Na cestu jsem měl celou noc, následný den vyčleněný na poznání úseku řeky, který jsem si vytipoval. Byl to zároveň i poslední den hájení italských kapřích kulíšků, a tak opravdu nebylo kam spěchat. Cesta probíhala bez problémů. Když začalo svítat, pootevřel jsem boční okno a ucítil vlahý mořský vánek, který umocnil atmosféru očekávané výpravy. Byla to i známka toho, že cíl je za humny. Mým cílem cesty byla delta Pádu. Bylo mnoho faktorů, které tuto volbu rozhodly. Snad jen na okraj bych zmínil, že v této lokalitě platí pravidla jako pro mořský rybolov, a to i pro kapraře znamená možnost lovit na pět prutů. Přístup k vodě je značně omezen trnitým prostorem a lovných míst tu není jako hub po dešti. Poslední kilometry utekly a já přijel do města Porto Viro. Natěšen pohledem na řeku, samozřejmě má první cesta vedla k italskému veletoku. Byl to úžasný pohled a v tu chvíli jsem si vybavil slova kamaráda: „Pokud chceš velkého kapra, najdi místo na hlavním toku.“ Projel jsem několik kilometrů po valu podél řeky s mapou na volantu a uchovával si v paměti pár míst, které byly přístupné autem pro vyndání lodi.

5

Blížila se osmá ranní a já se vydal zpátky zakoupit potřebné doklady k rybolovu. Teoreticky jsem věděl, jakým způsobem povolenku obstarat, avšak při zjištění, že místní obchůdek již nefunguje, přišla na řadu další varianta – pošta, která otevírá v 09:00. S navigací nebyl žádný problém tento institut najít, a tak jsem měl ještě zhruba hodinu času. Po chvilce u mě zastavilo modré policejní auto. Předložil jsem doklady od vozidla, a v tom si uvědomil, v jakém jsem to průšvihu. Věděl jsem totiž, že budu potřebovat kopii občanského průkazu k vydání povolenky, kterou jsem si udělal těsně před odjezdem. Popadl tři kopie a originál samozřejmě zapomněl doma v tiskárně. No to mi to pěkně začíná, pomyslel jsem si.

6

Rukama a nohama jsem policistům objasnil situaci a můžu jim děkovat za shovívavost, kterou projevili. Pak jsem vyrazil směr pošta. Bohužel to nebylo tak jednoduché, jak jsem se zprvu domníval. Musel jsem nejprve zajet na jakýsi magistrát, tam si vyřídit obdobu našeho rybářského lístku, a pak se vrátit, což mě opravdu zaskočilo. Tyto informace jsem neměl. Vyrazil jsem tedy na patřičný úřad a další průšvih byl na světě. Italové jsou zkrátka Italové, a pokud bych vyřídil potřebné na úřadě, což bez osobních dokladů bylo téměř vyloučené, nestihl bych již otevírací dobu na poště. Zkrátka nic není tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Zapojil jsem selský rozum a vyrazil z velkého města k malému a doufal, že v místní pobočce pošty uspěji bez dokladů a požehnání místního magistrátu. Opravdu nevím, zda to bylo rozhodnutím pro malou pobočku, nebo jsem nešťastným výrazem obměkčil slečnu za přepážkou, ale vyplnila za mě veškeré formuláře, zaplatil jsem a po deseti minutách už jsem byl v autě s povolenkou v ruce. Další, co jsem potřeboval, byla pitná voda. Opět problém. Na čerpacích stanicích pitná voda údajně není a obsluha, v podobě mužské populace, vstřícná opravdu k nám rybářům není. Nezbylo, než se vydat do jednoho z barů. Nabral jsem potřebné množství vody, odměnil ochotu dvěma plzeňskými a hurá k vodě. To už se ale hodiny blížily k poledni. Dostavila se únava, k tomu nesnesitelné vedro v autě bez klimatizace… Ale vidina úlovků byla dobrým motorem, který mě poháněl vpřed.

7
8

Úsek řeky jsem projel z obou stran až k přímořským lagunám a promítal si v hlavě zhruba deset míst, která se mi cestou zdála vhodná a nakonec padla volba na jedno přístupné proti ostrovu vzdálenému cca 450 m. Když jsem se vracel na vybrané místo, některá stanoviště již byla obsazená. Měl jsem tedy štěstí, že to moje zůstalo volné. Bylo to místo, které bylo dobré i pro případ zvednutí hladiny toku až o tři metry, což na této řece není nic neobvyklého, obzvlášť v době velkého přílivu a odlivu. Začal jsem tedy se stavbou tábora a snažil se, aby v době největšího vedra bylo možné najít alespoň nějaký stín. Prognóza počasí totiž spíše vybízela k super dovolené, než k rybolovu. Blížil se večer a přiznávám, že jsem přemýšlel o sirkách mezi víčka. Přesto jsem se vydal na vodu s lodí podrobněji prozkoumat okolní dno tohoto veletoku. Na lodi jsem zůstal téměř do západu slunce. Nějaké to vhodné místo jsem objevil a při návratu na břeh si připadal jako čerstvé selátko sundané právě z grilu. Vzal jsem tři pětikilové saky s boiliem Biosquid s olihní, Bioenzym fish rovněž s olihní a s lososem a z posledních sil se snažil kobrou rozkrmit plochu v okolí vybraných lovných míst. Únava byla tak velká, že jak jsem ulehl, usnul jsem jak špaček.

9

Probuzení přišlo až s ránem a konečně nastalo to, proč jsem tady. Stojan, pruty, rozhodování jakou montáž použít, jaký průměr boilie zvolit a celá ta rutina, kterou každý dobře zná. Řeka se mi zdála poměrně klidná, proto jsem montáž osadil 250 g olovy, použil kombinované návazce fluorokarbonu Super Spark a splétané šňůrky Expert 35lb, háčkem Fox Long shank č. 5 a boiliem o průměru 24 mm. Na každý prut jsem zvolil jinou nástrahu a na zbylé dva pruty dal boilie ze směsi Biocrab a Supra fish. Podmínky nebyly vůbec příznivé, teplota vzduchu dosahovala téměř 40 °C a teplota vody se přehoupla přes 26 °C. První den chytání se nedělo vůbec nic a já téměř celý den strávil ochlazováním těla ve vodě, která připomínala spíše vodu ve vaně, než v řece, a to ještě k tomu tak komickým způsobem, který jsem vymyslel. No zkrátka jsem přivázal tažné lano z auta ke stromu a každý můj sestup do vody připomínal spíše horolezce sestupujícího do propasti. Nicméně tato metoda se osvědčila a praktikoval jsem ji po celou dobu. Bylo mi jasné, že dokud se budu držet lana, dokážu vylézt z vody a neodplavu do moře. Další nástrahy mě potkaly při setmění. S příchodem 21. hodiny se deltou nesl příšerný zvuk připomínající v té době aktuální zvuk „vuvuzel“ používaných fanoušky na právě probíhajícím mistrovství světa ve fotbale. Ano, komáři! Miliardy komárů, kteří se snad dokázali dostat všude. Samozřejmě jsem zastáncem nepoužívání odpuzujících prostředků, ale je pravda, že jsem před odjezdem dal na jednu z rad a na poslední chvíli nakoupil deset sprejů a dva elektrické odpuzovače hmyzu na baterie. Své útočiště jsem našel v bivaku se zapnutým odpuzovačem. Prvních záběrů jsem se dočkal na směs Supra fish od bolenů. Řekl bych, že to byli vytrvalci a provázeli mě po celou dobu výpravy. Nebudu zmiňovat počet ulovených kusů hlavně z důvodu, že mnozí z vás by toto číslo považovali za výmysl. Pravdou je, že většina z nich byli opravdu kapitální kusy.

10

Prvního kontaktu s kapříkem jsem se dočkal druhý den v 10:00. I když měl pouze 5,5 kg, udělal mi radost. Ten den jsem zdolal ještě pět šupináčů a s každým zdolaným kaprem stoupala i jejich váha. V 19:00 se ozval hlásič s Biosquidem, na který jsem zdolal 9kg šupináče. To byl poslední záběr dne a přišel čas komárů. Noc byla klidná a dopoledne se opakoval předchozí den, jen s tím rozdílem, že záběry přicházely i na Bioenzym fish. Žádný z kaprů však nepřesáhl hranici 10 kg, a tak jsem začal přemýšlet, kde jsou ti větší? Sedl jsem do lodi a vydal se k ostrovu. Jaké to bylo zjištění, že právě tam ti pacholci jsou. Pěkně nerušeně si brázdili vodu mezi klacky a naplavenými kusy stromů. Nastalo dilema, jak se jim dostat na kobylku. Napadla mě šílená věc, jak udržet montáž u ostrova. Nechci tu popisovat to, co jsem vymyslel, protože bych byl za blázna. Věděl jsem, že jediná cesta vede vzduchem. Vymyšlená strategie se zdařila a také přinesla ovoce (na tuto vzdálenost není možné pro průtažnost monofilu, aby hlásič identifikoval záběr, a proto jsem na špičku kaprového prutu umístil rolničku, což se osvědčilo na výbornou). Povedlo se! V 17:30 se ozvala rolnička. Vzal jsem prut, skočil do lodi a hurá přes řeku za kaprem. Byl to pěkný souboj z lodi, však desetikilová hranice stále visela ve vzduchu. Nejspíš tohle byla předzvěst náročné a probdělé noci, která mě čekala. Tradičně jsem se dal na ústup před komáry a citoval zvuk rolničky. Třiadvacátá hodina odstartovala neskutečný cirkus. Od břehu jsem tahal kapry těsně pod hranicí 10 kg a třikrát byl u ostrova pro 13 kg, 9 kg a 14 kg šupináče. Ráno o půl sedmé jsem se od ostrova vrátil s prázdnou. U ostrova jsem krmil pouze boiliem Biosquid a nástraha připomínala spíše větší pingpongový míček.

11

Celý den mi kapři v doprovodu desítek bolenů nedali odpočinku. Cirkus skončil až v podvečer a já v bivaku, troufám si říci při teplotě snad padesáti stupňů, konečně usnul.

12

Pátý den proběhla návštěva Čechů, kteří nevěřícně koukali, co to tam ten blázen dělá. Další den se o tom šílenství přijeli přesvědčit i ostatní členové jejich výpravy. Zdravím, kluci a Radime, díky za dobití baterie k motoru. Kapři jako by věděli, že jsem bez motoru, a tak mlčeli. V podvečer byla baterie zpět a po 20. hodině se opět ozvala rolnička. Na konci souboje byl 12 kg šupináč.

Dny utíkaly jako voda a scénář byl každý den téměř identický. Také mě celkem zaměstnávali šneci. Po pravdě řečeno, měl jsem pocit, že přijdu i o střechu nad hlavou. Ti prevíti na co přišli, to sežrali! Rád bych také zmínil, že pokud plave řekou strom, je to opravdu strom. Ne takové větvičky jako u nás na Labi, tady je jediná možnost, a to ta, že vše co táhne rychle uřezat. Baterie mi další den opět podala ruku. Po dlouhém přemýšlení jsem vyrazil do města sehnat novou. Měl jsem štěstí a poznal Martina, který mou baterii nabil a zapůjčil mi jinou, tak že dobrodružství od ostrova pokračovalo ne jedním, ale dvěma pruty, přičemž na druhém lákal kapříky Biocrab. Den ode dne byl stále více znát příliv a odliv. Devátý den bych zmínil kuriozitu, kdy jsem vytáhl slušného candáta, který pravděpodobně při útoku na rybky okusující boilie omylem sebral mou nástrahu, ale kdo ví…

13

Byl jsem také poctěn kontrolou dokladů u vody a vše proběhlo bez komplikací. Navíc mi byl popřán šťastný lov, i když po těch dnech jsem jim musel připadat spíše jako bezdomovec, než jako rybář. Proto bych na vás rád apeloval, ať jste kde jste, uklízejte po sobě. Pokud jsem zde natrefil na odpadky, byly to naše české…

kapři z Pádu

Sečteno a podtrženo, „kapra snů“ jsem neulovil, to je pravda, přesto tuto výpravu řadím na jedno z předních míst v úspěšnosti výprav za kapry. Za jedenáct dní se na podložku podívalo 36 kaprů a jejich průměr dosáhl 10,60 kg a nejtěžší šupináč vážil 14 kg.

Přeji vám všem hodně štěstí!

Vašek Jelínek

HODNOCENÍ: 1 Hvězdička2 Hvězdičky3 Hvězdičky4 Hvězdičky5 Hvězdiček (14 hlasů, průměr: 4,36 z maxima 5 hvězdiček)
Loading...
SDÍLET

Chcete-li, můžete přidat komentář:

Please enter your comment!
Please enter your name here