Podél našich vodních toků začínají být jasná pravidla. Minimálně po jedné straně musí přímo podél břehu řeky vést cyklostezka zaplacená z evropských peněz. Tato cyklostezka by měla být z asfaltu nebo betonu, aby se po ní dalo co nejpohodlněji jezdit a připadali jsme si na ní co nejméně jako v přírodě.
Pokud se na takových místech kapraři povede vůbec nahodit, musí být neustále ve střehu. Prut musí šikovně nainstalovat tak, aby se vešel mezi cyklostezku a řeku. U prutů se většinou sedět nedá, a tak musí kaprař při každé jízdě přeběhnout cyklostezku. Pro bezpečí vaše i kolařů a bruslařů byste si měli zapamatovat, že cyklista nebo bruslař netuší, že my když máme jízdu, tak se nedíváme doleva ani doprava. Prostě hledáme nejkratší a nejrychlejší cestu k prutu a po cestě smeteme všechno.
Cyklostezka je nekompromisní i v tom, že na ní s výjimkou pozdního večera, noci a brzkého rána většinou nebýváte sami. Při souboji s rybou tak často máte fanoušky a fanynky, což může být příjemné i nepříjemné. Výhodu to má tu, že se díky tomu často nemusíme fotit samospouští. Nevýhoda je ta, že takové fotky bývají často horší.
Skoro všechno na našem světě má ale svoji pozitivní i negativní stránku. Asfaltové cyklostezky podle mého názoru przní okolí našich řek. To ale není důvod, proč se jim rybáři vyhýbají. Důvodem je především to, že se po nich nesmí jezdit autem a od auta chytá většina rybářů ráda. Podél cyklostezek je tak mnohem menší rybářský tlak a tím pádem i šance na větší úlovky. Ke své kaprařské ofenzívě jsem si proto vybral úsek řeky, kde není jedna cyklostezka. Ale dokonce jsou tam cyklostezky po obou stranách! Přináším vám pár obrázků z drsného života na „kaprostezce“.
Radek Filip Tento článek byl publikován v tištěném magazínu Kapr, jehož je autor šéfredaktorem