Každý z nás zná ten pocit beznaděje, když sedí u vody i několik dní bez jediného pípnutí, jediného záběru, jediného kontaktu s rybou. Pokud trávíme u vody jen několik hodin, tato situace nás nijak nepřekvapí. Druhý den si prostě sedneme jinam. Ale co když jsme u vody několik dní? Týden, nebo i déle? Co potom?
Každý z nás má zavedené zvyky, řízené pomocí vlastních zkušeností. Příjezd k vodě, vybalování, mapování revíru, dna, krmení, chystání montáží a jiné rutinní činnosti. Vše si připravíme, zakrmíme, nahodíme, zavezeme. Následuje čekání… Co když to ale nejde? Co když ryba nespolupracuje nebo přichází jen záběry od nežádoucí malé ryby? Co s tím?
Je několik možností, jak si s tím poradit. Jako první a asi nejjednodušší se nabízí přestěhování na jiné lovné místo. Pro někoho příliš složité, nepohodlné, na některých revírech nemožné. Ať už z nedostatku volného místa, kvůli špatnému terénu, počasí nebo je třeba málo času. Rozhodnout se vyměnit lovné místo dva dny před odjezdem? Místo, které si trpělivě krmím 5 dní? Ano nebo ne? Nebude to jinde ještě horší?
V tomhle článku se chci věnovat hlavně tomu, jak si najít důvod nestěhovat se. Vědět, že to, co u vody dělám, dělám dobře, vlastně nejlépe jak to jen jde. Ovšem kdokoli může namítnout, že to jinak nešlo, prostě ryby nebraly a hotovo. Ano, i to se může stát, ale já musím vědět, že pro jejich ulovení jsem udělal maximum a od vody odjíždím se vztyčenou hlavou. Spousta lidí, dokonce i rybářů, nedokáže pochopit, jak můžeme sedět u vody hodiny nebo i dny bez jediného potahu. Prostě jen čekáme na toho svého vysněného obra z tohoto malebného revíru.
Před několika lety jsem si oblíbil jednu velkou štěrkovnu, vlastně jsem tam začal jezdit už v začátcích mé kaprařské závislosti. Dělal jsem tenkrát všechno podle svého nejlepšího mínění. Taky podle toho co jsem se dočetl nebo zhlédl v obrovském množství materiálů o lovu velkých kaprů. Tenkrát jsem tam byl týden se svým otcem. Chytali jsme obrovské množství ryb, ale velikost kolem 60 – 70 cm neuspokojovala mé cíle a touhy. Na rozdíl od mého otce, který byl z počtu záběrů a ryb nadšený.
Letos jsem se na místo činu opět vrátil, jiná vize, jiné cíle, jiná taktika. Bohatší o několikaleté zkušenosti, ať už s touhle vodou, nebo prostě s kaprařinou jako takovou. Nutno podotknout, že rok co rok jsem zde chytal jinak a pokaždé na jiném místě. Vzhledem k vzdálenosti od domova nebyla možnost vodu navštěvovat často. Možná v tom byla i ta krása a chuť se na tuhle vodu vracet.
Postup výroby mého návazce
Mou poslední výpravu na tuhle vodu jsem pojal kapku rodinně. Zpravidla mi manželka nabalí na cestu jednoho syna, tentokrát jsem ale dostal oba. Petříka i Tomáška, dva a čtyři roky. Přidal se k nám švagr s dětmi a kamarádem, který taky chytal. Plus klasický účastník mých delších výprav – taťulda Havránek. Naštěstí nikde moc rybářů nebylo, takže jsme se v klidu rozprostřeli dle potřeb každého a já si vybral místo k mé spokojenosti. Neuvěřitelná volnost na vodě mě až zaskočila. Jestli to byla shoda náhod nebo vliv neaktivity ryb, těžko říci. Mně to bylo jedno, byl jsem u vody, a to bylo hlavní. Rodinka tu ostatně byla jen na víkend, takže zbylých pět dní jsem tam byl s otcem u vody prakticky sám. Proč to vůbec zmiňuji? Poznámka švagrova kamaráda, který si prý o mně myslel, že jsem lepší rybář, když jsem dva dny nevytáhl rybu, mne naštvala, ale mou taktiku nezměnila. Prostě jsem věřil tomu, co dělám! Tahat 5 kg ryby jsem opravdu nechtěl.
Začal jsem klasicky na atraktivních místech, lavice, staré koryto. Krmil jsem velmi málo vzhledem k tomu, že jsem nechtěl záběry od menší ryby. Bohužel, to se nedařilo. I když jsem krmil jen několik kuliček k montáži, pětikiloví kapříci si mé montáže stejně nalezli. Změnil jsem proto taktiku. Pečlivě vyladěné montáže poskládané z 40cm kombinovaného návazce a odpadávajícího olova jsem položil do maximální hloubky, co jsem našel. Průměrná hloubka se pohybovala kolem 4 metrů, já svou první montáž umístil do hloubky kolem 8 metrů. I přes vysoké teploty jsem doufal, že větší ryby do těchto míst zabloudí. Druhou montáž jsem umístil na čisté rovné dno bez jediné nerovnosti, asi 600 m daleko. Panáček 24 mm selektivní kuličky Gangstera s atraktivní plovkou měl upoutat mou vysněnou rybu. K téhle montáži jsem nepoložil ani jednu kuličku krmení. Při něčem takovém si musí člověk na 100 % věřit. Nezamotala se montáž při pokládání? Není to příliš? Už 24 hodin to ani nepíplo. Už uběhlo 48 hodin a stále nic… Za tři hodiny balím… Na navijáku mi zůstaly dvě otáčky vlasce…
Jak to dopadlo? Samozřejmě dobře. Jestli díky neutuchající důvěře k mé sestavě, nebo díky náhodě, kdo ví. Pokaždé potřebujeme trochu toho rybářského štěstíčka, aby se nám zadařilo. Musíme mu jít naproti, ještě lépe běžet! Nebo snad ne?
Martin Havránek
Tento článek byl publikován v časopisu Kaprománie
