Zdravím všechny kolegy a kamarády kapraře. V předešlém roce jsem bohužel žádnou zahraniční výpravu za kapry nepodnikl, a tak jsem se rozhodl v další sezoně strávit na nějaké zahraniční vodě delší čas. Rozhodoval jsem se mezi francouzskými řekami Saône, Rhonou, italskou deltou Po a mým velkým snem deltou Dunaje. Po zvážení všech kladů a záporů každé z variant padla volba na deltu Po. Přesto, že jsem v této lokalitě již rybařil, pojal jsem to jako velkou výzvu s cílem pokořit úlovkem kapra 20 kg hranici na této vodě.
Pracovní vytížení mi nedovolilo příliš předčasnou přípravu na tuto výpravu, a tak vše probíhalo téměř na poslední chvíli a v dosti velkém stresu. Oprášil jsem jmenovitý seznam důležitých věcí z předchozí výpravy na tuto vodu a dopsal dalších tisíc více či méně důležitých věcí. Výroba boilie probíhala několik dnů, spíše nocí současně s urychlováním sušení ve vyrobené „sušičce“. Odlévání olov, nákup bižuterie, proviant, dokončení pracovních povinností, zkrátka jsem se potkával. Prakticky do poslední minuty před odjezdem jsem stále něco řešil. Tímto bych rád poděkoval všem, kteří mi nějakým způsobem pomohli i nepomohli.
Den D se přiblížil a já se snažil naposledy pořádně vyspat, ale jako naschvál mě sousedův labrador ne a ne nechat usnout. Nevím, nejspíš je to jeho rituál, který jen normálně nevnímám. Zajisté to znáte, člověk se snaží usnout, ale plno myšlenek mu probíhá hlavou, a když se do toho z ulice navíc ještě ozývá nekonečné haf haf, tak to prostě nejde. Těžko odhaduji, jak dlouho jsem spal, ale budíček mi opět zajistil ten černý mezulán.
Vše bylo naložené, pečivo nakoupené a psal se datum 19. srpna 21:30 a já vyrazil na více jak tisíc kilometrů dlouhou cestu za vysněnými úlovky. Navigace mě vedla přes Brno, Pálavu a Mikulov a já chtěl ještě v ČR natankovat, ale minul jsem i tu poslední pumpu, a tak jsem natankoval v Rakousku, zhruba 450 km před cílem s tím, že dám plnou a vyhnu se tankování v Itálii. Zastavil jsem za hranicemi, koupil rakouskou dálniční známku a pokračoval v jízdě. Cesta utíkala jako voda. Dal jsem dvě čtvrthodinové pauzy a při druhé již začalo svítat. Bylo po páté hodině ranní. Zkušenost z předchozí výpravy s pitnou vodou mě cestou přivedla k myšlence to rozhodně nenechat na poslední chvíli, ale nejlépe tak 30 km před Porto Virem. Poohlédl jsem se po nějakém servisu Renault (protože sám tuto značku vlastním) a doufal, že personál bude ke mně vstřícný. V tom jsem si všiml poutače, a tak jsem při první příležitosti otočil. V rychlosti jsem se snažil osvěžit v paměti pozdrav a několik italských frází a s plzeňským v ruce vyrazil získat pitnou vodu. Povedlo se! A já mohl s 50l barely pokračovat v krasojízdě.
20. srpna
Pár minut po osmé jsem zastavil u Lidlu v Porto Viru. Rychlá zastávka a hurá na poštu pro povolenku k rybolovu. Snad osud tomu chce, při zmáčknutí požadavku vyjelo pořadové číslo 8, stejně jako před dvěma lety. Tentokrát však za přepážkou nebyla mladá slečna, ale postarší obézní Ital. Napadlo mě, že to jistě nebude tak snadné a nemýlil jsem se. Přesto, že jsem měl v ruce starou povolenku, vše vyplnil dle vzoru, byl stále s něčím nespokojený. Nakonec vyhrála má neodbytnost. Zaplatil jsem a spokojeně vyrazil k autu s dobrým pocitem, že vše vychází. V mapě jsem našel město Mésola. Dva roky není zas tak krátká doba a z hlavy bych cestu k řece hledal zbytečně dlouho. Navigace mě přivedla k mostu, a to už jsem cestu znal dobře.
Vyrazil jsem směrem k moři, abych zjistil, jak početné je osazenstvo rybářů, a která z mnou známých míst jsou volná a která obsazená. Podél celé delty a pravděpodobně kolem celé řeky bylo dopravní omezení. Pokaždé, když potkám cyklistu, zajíždím ke straně a z okénka pozdravím. A najednou na mě začala štěbetat jedna z dvou postarších italských paní, že tu nemám autem co dělat, jedině s povolením k rybolovu. Měl jsem za to, že vědomě porušuji zákazy vjezdu, ale duchapřítomně jsem sáhl pro povolenku. Tvářila se provinile. No nic, s úsměvem jsem se rozloučil a těšil se k vodě. Mé pocity po dojezdu na místo, byly zvláštní. Místa prázdná, na ostrovech nikde nikdo…
Zastavil jsem na místě, kde jsem před dvěma lety rybařil. Hned se mi vybavilo, kde stál bivak, stojan a celkově vše, co se tu odehrálo. Akorát to tu bylo takové neorané, nebo jak to nazvat. Prostě zarostlé, jako by tu nejméně rok nikdo nerybařil. No nic, usedl jsem do auta a pokračoval dál k moři. Opět jsem zastavoval a byl v údivu, že všude bylo prázdno. Vládlo příšerné vedro a dostavila se únava. Přesto jsem nechvátal a snažím se neminout žádné z potencionálních míst k rybolovu. Cestou od moře jsem si všiml u zakotvených lodí místního rybáře motat se u jakýchsi garáží na lodě. Vypadaly spíše jako boudy bezdomovců, postavené z toho, co přinesla voda. Snažil jsem se dostal z Itala nějaké informace, jako kam v tomto období na „grande carpio“… Byl vstřícný a odebral se do jeho chýše, kde se mi chlubil kapitálními úlovky na fotografiích. Zda říkal pravdu, či nikoli, to nevím, ale tvrdil: “Jeď na malý Pád.“ Rozloučil jsem tedy a pokračoval dál.
Přejel jsem po mostě pod Porto Tolle a stále směrem k moři. Všiml jsem si tří míst na protějším břehu, ale zásadní chybou bylo, že potřebný dalekohled byl zarovnaný v bedně. Otočil jsem se a vrátil se po mostě. Buď jsem se mýlil, nebo jsou místa přístupná pouze z vody a nenacházím je.
Rozhodl jsem se nejet k moři, ale proti proudu. Bylo 14:00 a já narazil na pěkné místo kousek nad městem Porto Tolle. Byl jsem přesvědčený, že tady bych mohl na začátek zůstat. Výpravu jsem naplánoval na tři týdny a rozhodně ocením přístupnost autem. Přesto jsem se ještě vydal proti proudu směrem k Porto Viro. Zajímala mě totiž špička odtoku do řeky F.Po di Gnocca. Zde se však právě utábořili jiní rybáři, podle SPZ pravděpodobně Rakušané. Tak jsem se otočil, Gnoccu už neprozkoumával, i když jsem to rozhodně v plánu měl a vrátil se na předchozí místo.
Po několika minutách přišel mladý Ital, a tak jsem se snažil navázat konverzaci. Vypadal podivně, stále mlčel a neměl se k odchodu. Tím mě natolik znejistěl, že jsem se začal vyptávat, zda tu mohu rybařit a není to soukromý pozemek, jak to všichni známe z našich svazových vod. Odpověděl, že OK “no probléma“, ale k odchodu se stále neměl. Vykročil jsem tedy k autu a zaměstnal ho katalogem Jet Fish. Začal jsem vyndávat věci z auta, ne však s dobrým pocitem. Mé nasazení muselo spíše připomínat umírání, než přípravu k rybaření. Zkrátka únava si vybírala svou daň.
Když jsem měl zhruba tábor postavený, blížil se večer. Vyrazil jsem na vodu. Poblíž břehu byla poměrně velká hloubka 6 – 7 m, ale ve vzdálenosti 60 m se nacházely lavice ve 4 m a dno se s určitými nerovnostmi zvedalo až na 2,5 m, což mě uspokojovalo. Tady určitě něco vymyslím a místní kapříky přelstím. Kolem půlnoci jsem měl nahozeno a šel usnout spánkem spravedlivých…
21. srpna
Píííp a už mažu z bivaku. Ani ne po třech a půl hodinách spánku taková jízda. Oči zalepené, zmatený jsem popadl prut a předváděl cosi jako zdolávání kapra. Už už jsem ho viděl… a problém. Podběrák byl opřený zhruba deset metrů ode mne. No nic. Povolil jsem brzdu a couval. V pobřežních partiích se nacházelo plno rostlin a kapřík se v nich usídlil. Když jsem byl po pás ve vodě, ani ne dva metry od něj, tak si nejspíš říkal: „Tak snadné to mít nebudeš.“ Dvakrát, třikrát sebou plácl a já se jen díval, jak mi vítězně mával torpédem… Nandal jsem nové boilie Mystic a poslal montáž zpět do vody. Do spacáku jsem se vrátil s dobrým pocitem, že místo vydá dozajista ne jeden pěkný úlovek, když jsem měl už po pár hodinách odhadem 10kg kapříka na prutu.
Vyspalý do růžova, plný elánu, jsem dořešil zbytek tábora. Přehodil pruty a s cobrou v ruce nadělili 24mm kuličky místním strávníkům.
22. srpna
V noci se nic nedělo a celý den jsem tahal kapitální cejny. Těm neřádům bylo úplně jedno, jaké boilie je na montáži. Tvrdé vysušené, čerstvé Legend Range, dipované v pepři, nedipované, prostě baštili vše jak zjednaní. Do toho se přidávaly parmy a po kapříkovi ani památky.
Odpoledne přijela dvě italská auta a opět se z ničeho nic objevil záhadný Ital Marco. Ze své chýše vyjel se slušně vybaveným člunem osazeným 50k Hondou. Italští kapraři naložili věci a vyrazili si to na protější břeh.
23. srpna
Tento den se odehrával ve stejném sledu jako předchozí. Cejni, parmy, cejni. Před obědem dorazil z protějšího břehu italský kaprař, sedl do auta a odjel. Po necelé hodině se vrátil s nákupem. Nedalo mi, abych se ho nezeptal, co a jak na protějším břehu? Celkem s klidem mi anglicky odvětil, že mají šest kaprů, vše okolo 14 kg. Začal jsem přešlapovat po břehu a v tu chvíli mi došlo, proč neznámý tajemný Marco u mě postával a neměl se k odchodu. Dle mého měl totiž obavy, že naložím věci do lodi a vyrazím na ono místo na protějším břehu, které si svým způsobem přivlastnil a bezesporu propaguje na nějakých svých stránkách, což mu přináší byznys ve smyslu příjmu za půjčení lodi s motorem. Byla to ale jen a pouze má domněnka.
Nedalo mi to ani tolik přemlouvání, usedl jsem do lodi a vydal se na druhý břeh poohlédnout se po nějakém novém místě. To, co se mi z pohledu dalekohledem zdálo jako vhodné, nebylo po příjezdu to pravé ořechové, a tak jsem pokračoval dál v prozkoumávání dna a břehu. Po chvilce jsem narazil na menší zátoku, která z protějšího břehu nebyla identifikovatelná, a to přesně bylo to správné místo! Pískové naplaveniny, mělčina před zátokou, padlé stromy a v neposlední řadě i vysoký břeh pro případ náhlého se zvednutí hladiny. Bylo víc než jisté, že se sem stěhuji. Vrátil jsem se zpět a rychle sbalil tábor. Bylo 12:00, teplota 40 °C, ale co se dalo dělat.
Jako na zavolanou přijel lodí Marco, a tak jsem ho požádal o převoz na protější břeh. Okamžitě souhlasil za 10 Euro (pět tam a pět nazpět). Sám bych musel jet nejméně třikrát a musel jsem šetřit baterie… V 15:00 Marco přistavil velkou rybářskou loď s nádržemi, kterou používá při lovu sítěmi. Přišla mi zbytečně velká, tou co přijel, by jsme to zvládli také. Nosil jsem věci jako o život a Marco s naprostým klidem si potahoval marihuanu a nabídl mi, ať si také potáhnu. To bylo to poslední, co bych v tu chvíli potřeboval. Odmítl jsem, zapřáhl svou lodičku a hurá na druhý břeh za novým dobrodružstvím, v rytmu nějakého italského letního hitu.
Navedl jsem Marca na vyhlídnuté místo a za několik minut vynosil věci do strmého břehu. Vůbec jsem nepřemýšlel, zda ještě mohu, nebo ne. Hlavně, aby to bylo za mnou. Šel jsem pro peněženku, abych se vyrovnal za službu. A ejhle problém. Milý Marco požadoval „čento“ euro. Padesát sem a padesát zpátky. Že by někde v komunikaci nastala chyba? Byl jsem si ale jistý, že na sto euro bych rozhodně nepřistoupil. Přeci jen 2.500,- Kč za čtyři km je trochu přehnané. Nakonec jsem mu dal 35 Eur. Jestli ovšem pro mě přijede i zpátky, bylo v tuto chvíli ve hvězdách…
Marco odjel a já s mačetou v ruce vytvářel místo pro nový tábor. Ajajaj… další překvapení. V zemi se zabydlely vosy. Do jejich hlavního teritoria jsem jim nechtěl nezasahovat. Díru měly zhruba metr od prosekané cesty k vodě. Vetřelce rozhodně nečekaly, a tak si klidně poletovaly okolo mě. Já jsem si však tak pohodovým soužitím s těmito tvory nebyl jist.
Místo jsem měl vysekané, bivak postavený a za tmy vyndával stojany s pruty z lodi. Zakotvil jsem je důkladně k zemi a rozhodně neměl v úmyslu nahodit. Postavil jsem malý proviantní bivak, deštník s bočnicemi, stolek a konečně otevřel velkou bednu zvanou kuchyň. Vařič, rychle vodu a konečně pořádné kafe… paráda. Seděl jsem v křesílku se zapálenou camelkou a usrkával kávu. Bylo půl třetí ráno a já přehodnocoval rozhodnutí nechytat a jen tak s PVA nahazovat přibližně do míst, která mi z dopoledne utkvěla v paměti a konečně jsem se odebral ke spánku.
24. srpna
Probudil jsem se příšerným vedrem v bivaku. Slunce pálilo a bylo téměř poledne. Postavil jsem na kávu a najedl se. Pak jsem, jak jinak, vyrazil na vodu podrobněji prozkoumat prostor přede mnou. Objevil jsem nejspíš nějaké staré menší koryto, vzdálené zhruba 50 m od břehu. Hlavní koryto bylo vzdálené dobrých 350 m, a to využít jako potencionální místo, bylo nemožné. Zajel jsem mezi padlé stromy, kde u jednoho byla hloubka 3,5 m a u druhého 2 m při odlivu. Paráda! Dva pruty jsou jasné, další na pískovou naplaveninu a zbytek k zmíněnému korytu pěkně do proudu. Vše jsem měl nachystané, a tak jsem se s cobrou v ruce snažil kobercově pokrýt dno boiliem. První záběr se dostavil v 16:30 a já zdolal prvního 8kg kapříka. Sice žádný velký, ve kterého jsem doufal, ale byl prostě první, fotku si zasloužil…
Záběrů přibývalo, zatím však vše pod hranicí 10 kg. Okolo třiadvacáté hodiny záběry ustaly a já se odebral celkem spokojený ke spánku. Abych nezapomněl na sousedky vosy, připravil jsem jim sladkou past z PET lahve, ale absolutně ji ignorovaly. Vylétávaly z podzemního hnízda ven a zpět a vcelku jsme spolu tento den vycházeli…
25. srpna
Příposlech mi téměř nadskakoval nad hlavou, venku se rozednívalo a já vyběhl k prutům. Nebylo nutné žádných záseků, montáže byly osazené 250g olovy. Ihned po zvednutí prutu jsem ucítil, že to bude větší kousek, než ti před tím. Souboj netrval dlouho a já vytáhl montáž s tím, že kapr spadl. Tak to ovšem nebylo. Loď jsem měl u druhého stojanu, a tak jsem za ním nemohl vyjet na vodu. Snažil jsem se kapra otočit co nejdříve, protože necelých 50 m po proudu byly popadané stromy, a tam jsem ho rozhodně pustit nechtěl. Dal jsem prut do trubky a se zklamaným výrazem ve tváři jsem prohlížel narovnaný háček Longshang od Foxe. Tak tohle se stávat nesmí, kvůli takovým kaprům tu jsem a takhle o něj přijít… Vyměnil jsem návazec, provrtal více jak 30mm kouli Chilli fish a poslal jsem montáž zpět „do proudu“ ke starému korytu. Byl čas kávy a snídaně. Tento den to vypadalo opět na perný den. Teplota vody dosahovala téměř 32 °C, ale kaprům to vůbec nevadilo. Ppííí…p prut „z proudu“ ohnutý, pípák řval jako zběsilý, z bivaku vřískal příposlech, který jsem dosud nevypnul. Popadl jsem prut a po pár minutách měl na podložce 10kg řádkáče. Tak to je paráda! Líbí se mi tato forma kapra, o to spíš, když je z divoké řeky. Je to zvláštní, nacházel jsem se kilometr od předchozího místa, tam po kaprovi ani památka, a tady pípáky cvrlikaly jako o závodech. Na podložce skončilo kolem deseti kapříků za den.
26. srpna
Záběry přicházely ve dne i přes noc, ale až toho dne jsem konečně zdolal kapra přes 10 kg. Pár minut po 10. hodině, když jsem popíjel druhou ranní kávu a naslouchal vřískotu racků, ze ozvalo krátké pípnutí. Svižně jsem vyrazil ke stojanu. Jednalo se o záběr od stromu. Kapřík celkem poslušně opouštěl přirozené překážky svého teritoria a zanedlouho se vrtěl v mém podběráku. Krásný čistý šupináč s váhou 12,30 kg. Proběhlo pár fotografií, kontrola montáže, do kbelíku tři hrsti Biosquidu a vyrazil jsem proti proudu položit montáž opět do padlého stromu. 30mm boilie bylo na svém místě a já dopíjel ještě vlažnou kávu. Byl jsem spokojený. Když přišel záběr, tak o kapra, ne od cejna či parmy, jako na prvním místě.
Slunce pálilo a já si pohrával s myšlenkou, co dobrého si udělám k obědu. Měl jsem vytvořený jakýsi jídelní lístek, podle kterého jsem balil ingredience potřebné k mým kuchařským výtvorům. Jak se zdá, pokaždé, když jsem měl v úmyslu pít kávu, nebo dělat kuchaře, kapříkům zachutnala některá z mých nástrah… Opět krátké píp… a já věděl, že je to ze stromu. Tentokrát jsem vyjel na vodu a cítil, že se rozhodně nejedná o 10 kg kapra.
Tak tohle je paráda, 35lb elektromotor mě poháněl směrem ke kaprovi, a to už jsem měl před koncovým očkem uzlík spojující 35mm Senzora se 66lb Endurem. Vypnul jsem motor a uplatnil zkušenosti z našeho Labe. Je to ale jiné, na Labi zůstává na břehu jeden prut, tady čtyři a při intenzitě a razantnosti záběrů není radno souboj zbytečně protahovat, ale zároveň ho i neprohrát. Bez větších problémů jsem šupináče podebral, spokojeně usedl v lodi a vyrazil ke břehu. Můj odhad byl někde u 15 kg. Vynesl jsem kapra do strmého břehu s určitou nedočkavostí, co ukáže váha – 15,20 kg.
V tom okamžiku jsem si uvědomil, jak důležité rozhodnutí bylo změnit lovné místo. Ve 13:00 jsem odvezl montáž opět mezi stromy. Po zbytek dne se ještě na podložku podívalo šest kaprů v rozmezí 10 kg – 12 kg.
27. srpna
Do tohoto dne se jednalo o takovou, dá se říci, úspěšně se vyvíjející výpravu. V 08:00 jsem ovšem zapřáhl „cosi“, co bych popsal jako nekompromisní jízdu nějaké „lochnesky“. Tentokrát však nevydržel návazec ze 66lb Endura. Takovýchto záběrů jsem měl během dopoledne asi sedm a pokaždé to dopadlo stejně. Přiblížil se čas oběda a já zpozoroval zhruba 100 m ode mne loď, v ní rybáře, jak prohazuje umělou nástrahu vodní hladinou a nejspíš jeho paní, jak z termosky nalévá kávu a spokojeně ji popíjí. Dalekohledem jsem pozoroval jeho rybářské umění, když v tom to přišlo. Jeho prut se ohnul jako obrácené velké U. Z lodi, která se otáčela na hladině sem a tam, se ozývala italština a bylo zřejmé, že pán zapřáhl bez pochyb pořádného sumce. Takovýto souboj se nevidí v reálu každý den, a tak jsem neváhal, usedl do lodi a vyrazil na čumendu blíže k Italovi. Zároveň ale dostatečně daleko, abych mu při zdolávání nezpůsobil nějaké potíže. Bylo úžasné pozorovat tento souboj a vidět, s jakou odhodlaností bez jakéhokoliv plácání sumce po hlavě, mizela Italova ruka v jeho obrovské tlamě a bez zaváhání rval sumce do lodi. Chybou bylo, že jsem si nevzal fotoaparát. Snímek jeho, po loket zkrvavené ruky, by vypovídala za vše. Pogratuloval jsem mu k úlovku a vrátil se zpět ke svým prutům.
Jako by to bylo vše naplánované. Zapálil jsem si cigaretu, když v tom se opět ozval jeden z flajzarů. Tentokrát se záběr dostavil z naplaveniny a já vyrazil raději na vodu. Vyplatilo se. Jednalo se o šupináče a váha ukázala 16,30 kg. Vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát bylo reálné ulovit zde kapra přesahující hranici 20 kg. Ani ne po dvou hodinách mi udělal radost 11 kg lysec. Je vidět, že to není voda jen o těch klasických stříbrných říčních kaprech, ale je možné tu ulovit všechny formy a kdo ví?
Pokračování článku zde: Dvacet dnů v deltě PO (2/2)
Vašek Jelínek
