Veronika Legátová je v kaprařském světě známá jako „Carp Pink Lady“. Za kapry ráda cestuje po celé Evropě a nedávno se jí v Itálii podařil úlovek krásného lysce o váze více než 34 kilogramů! Nejen o tomto úlovku, ale i o dalších Verčiných zážitcích a jejím přístupu ke kaprařině se dozvíte více v následujícím rozhovoru.
Verčo, jak dlouho se věnuješ rybolovu a kaprařině?
Do světa rybářů jsem se dostala už jako malá holka a vidět každou rybu krásnou, vážit si jí, chovat se k ní s úctou mě naučil už můj dědeček. Naučil mě pokoře, se kterou se k vodě a přírodě má přistupovat, a toho se držím celý život! Dědovu štafetu za nějaký čas přebral můj manžel Michal, který je můj parťák na každé rybářské výpravě. Takže si myslím, že se věnuji rybařině prakticky celý život a kaprařině tak posledních 12 let. Ale musím říct, že naše společné začátky vůbec nebyli jednoduché. V naší rodině vlastně rybařil jen můj manžel, kterému jsem se do výprav musela úplně věřit. Pořád si stál za tím, že mě nebude rybaření bavit, že se tam budu nudit a že ho budu zdržovat. Trvala jsem si na svém a začali jsme společně vyrážet na výpravy.
Přesvědčit muže, že to myslím vážně, že opravdu zkušenosti, byť malé, mám, nebyl zase takový problém. Myslím si, že ho i bavilo učit mě to, co jsem už zapomněla, a vysvětlovat nové praktiky. A jako učitel byl z mého pohledu výborný a dodnes na něm vidím, že se v té roli našel. Větší problém jsem ale měla s tím přesvědčit ho, že nechci být jen tak obyčejná rybářka, ale že chci být rybářka v růžové barvě. Se vším všudy. V době, kdy já jsem „znovu“ začínala, ženy sice ryby chytaly, ale u vody jste jich potkali málo a většinou měly na rybaření manželovu výbavu, která podle mě je pro ženy naprosto nevyhovující.
Nejtěžší bylo najít firmu, která pro ženy rybářky vyrábí vybavení, a to i v růžové barvě. I to se mi nakonec podařilo a můj sen se pomalu začal stávat skutečností. Jméno, pod kterým jsem se začala prezentovat, jsem měla vymyšlené dlouho, takže většina rybářů mě zná spíš jako Carp Pink Lady než jako Verču. Spoustu lidí s mou růžovou barvou vážně štvu a lezu jim na nervy, ale samozřejmě mám i své příznivce a spousta děvčat a žen v současné době začalo díky růžové barvě, která se dá dnes sehnat běžně v rybářských prodejnách, chodit na ryby a trávit čas tímto nádherným způsobem, ať už samy, nebo s rodinou.
Na jaké úlovky kaprů vzpomínáš nejraději
V době, kdy jsem začala jezdit na ryby s mým dědou, se úlovky ryb nedokumentovaly a neprezentovaly tak jako v dnešní době. U nás se ryby nikdy nejedly a pouštěly se zpět do vody, kapr byl jen na Vánoce a ten se kupoval. Když děda nějakou rybu chytil a pustil, tak tím způsobil velké halo u sousedů, kteří se předháněli s pokřikem typu „proč jsi tu rybu radši nedal mně“ nebo „proč ji pouštíš a radši ji nepicneš!“ Od té doby vlastně nechápu, proč se rybářům říká tiší blázni, když se u vody pořád jen pokřikovalo.
Chvilku mi trvalo, než jsem se naučila najít ve vodě větší ryby a s těmito informacemi pracovat ve vlastní prospěch. Tím ale vůbec nechci říct nebo naznačit, že by pro mě malá ryba nic neznamenala, nebo bych se s ní nechtěla pochlubit. Pamatuji si všechny ryby, se kterými jsem měla tu čest zápasit, a když teď tak přemýšlím, vzpomněla bych si na každý souboj s každou rybou a na pocity, které jsem při zdolávání zažívala.
Ale opravdu ta moje první nej…se mi povedla v noci z 31.12. na 1.1, nádherný šupináč s váhou nad 22 kg. Nikdy předtím jsem rybu této velikosti na vlastní oči neviděla, její tvar a velikost mě neskutečně ohromila, nevěděla jsem tenkrát, jak se takové ryby mají vzít do ruky na focení, kam a jak dát prsty, aby fotka nějak vypadala, divím se, že přes pokyny všech, co s námi trávili silvestra na rybách, vůbec nějaká fotka vznikla. Připadala jsem si vedle toho kapra strašně malinká a naprosto nemožná. Myslím si, že ten rok jsme se s mužem rozhodli, že se stane silvestrovské rybaření naší novou tradicí, a v ten moment, kdy jsem viděla nádheru a mohutnost té ryby, jsem se rozhodla, že určitě chci chytat velké kapry dál a že udělám vše pro to, aby se to povedlo!
Pár let trvalo, než se mi podařilo překonat 22 kg. Kapříků nad 20 kg bylo dost, ale překonat můj nastavený cíl se nedařilo.
V období korony se nám povedlo vycestovat a od této výpravy jsme si opravdu hodně slibovali. Času na přípravu bylo dost, vlastně se ani nic jiného nedalo dělat, a tak jsme byli opravdu připravení na vše! Aspoň jsme si to mysleli. Nic není zadarmo a ani tato výprava nám zadarmo nic nedala. Pár dnů krásného počasí a pohodového chytání vystřídala silná vichřice, která nám zničila oba stojany a mně jeden prut zlomila a poškodila všechny navijáky. Změna tlaku a velký vítr rozhýbal zřejmě velké ryby a moje návnada se zalíbila krasavci, který se nechal zlákat a skončil v mé vaničce. Nádherná ryba a zase šupináč. Všechna ta námaha a zničené věci v tu chvíli nic neznamenaly, důležité bylo, co ukázala váha, a ručička váhy se zastavila těsně nad 27 kg. Zajímavé bylo, že na to, jak byla těžká, byla krátká a vysoká. Měla jsem co dělat, abych ji nějak zvedla z vaničky, nebyl okolo nás nikdo, kdo by mi mohl pomoci. No nějak to dopadlo a až na fotkách jsem viděla, že by mě prakticky celou zalehla, kdybych ji měla držet o pár minut déle.
Na další krásnou rybu jsem už nemusela dlouho čekat. Problém s koronou se uklidňoval, cestování a aktivity už nebyly takový problém a snad přesně rok nato jsme vyjeli na pro mě opět důležitou výpravu. Záběrů bylo hodně, rybám nevadily ani vysoké teploty. Prostě nádhera. Jen se nám nedařilo vyselektovat větší rybu. Proto bylo překvapení, když najednou velká ryba najela. Chvilku po tom, co jsem měla záběr já a začala jsem zdolávat, se rozjel prut i mému manželovi a já věděla, že jsem zůstala na zdolávání kapra sama a že budu muset tu rybu i podebrat. Já vím, že jsem si teď asi trochu naběhla a že spousta chlapů rybářů řekne „tak co je to za rybáře, když si nedokáže podebrat vlastní rybu!“ Jasně, že to dokážu, jen prostě ženským dochází trochu dřív síly než mužům! Hlavně ženám podobné postavy jako mám já. A po pěti dnech krmení, dalekých odhozů a zdolávání jedné ryby za druhou pociťuji i já mírnou únavu a to si myslím, že jsem tank! Můj manžel je výborný rybář a dokáže neskutečné věci, tak i se svou rybou na prutu mi tu mou dokázal podebrat. Nevěřila jsem tomu, co vidím! Podle chování ryby jsem už věděla, že ryba nebude žádný drobeček. Celou dobu jsem si jen říkala, abych neudělala nějakou chybu a o rybu nepřišla. Vlastně je úžasné, že opravdu do poslední chvíle nevíte, jaká ryba je na druhém konci vlasce. Ale tahle překonala mé představy. Nejúžasnější bylo, že se podařilo obě ryby dostat do vaničky. Problém byl, že jsme byli jen dva a opravdu vysoké teploty! Tak muselo vše proběhnout rychle. Přiběhli nám na pomoc sousedi, pomohli nám rybu zvážit, potvrdili nám váhu 28 kg, pomohli mi kapra zvednout a připravit k focení. Nádherná vzpomínka, nádherné fotky a nádherný double. Krásné je, že každá výprava vás něco nového naučí a někam posune. A to i nepodařená, ta, na které se ryba nepovede třeba žádná.
Poslední ryba, o kterou bych se s vámi chtěla podělit, je z naší letošní výpravy, od které jsme si všichni moc slibovali. Po příjezdu na místo jsme měli v plánu rychle vybalit, postavit zázemí a mít pruty rychle ve vodě. Jenže někdy nejde vše podle plánu. Měli jsme za sebou 12 hodin jízdy, začalo silně pršet, nedal se ani pořádně zmapovat terén, seděli jsme mokrý pod plachtou a přemýšleli, co dřív. Pruty se nám do vody podařilo nahodit až pozdě odpoledne a to jen tak „na blind“, žádné mapování se nekonalo, stmívalo se už brzo, unaveni jsme byli čím dál víc. Byl čas zalézt a odpočívat. Je jasné, že každý z nás chtěl záběr a první rybu v podložce. První den a první noc se nám ryba nepodařila. Druhý den byl na záběry bohatší a podařilo se pár ryb. Druhá noc byla ale zlomová. Podařil se mi kapr s váhou nad 27 kg a i další zdolané ryby měly podobnou váhu, bylo jasné, že si musíme tyto velké ryby udržet na místě a doufat, že se mezi nimi najde i ta nej. Čtvrtý den se mi rozezněl signalizátor tou krásnou pomalou písní, na kterou jsem čekala. Už podle záběru mi bylo jasné, že ryba nebude malá, i chování ryby při zdolávání bylo takové, jaké byste od zkušené ryby čekali. Adrenalin a zároveň strach, abych o kapra svou chybou nepřišla, byl neskutečný. Krásný, asi 30 minutový souboj do chvíle, než jsme rybu spatřili. To nebyl jen kapr, to byl kapří dědeček dinosaurus. Chvilku trvalo, než jsem rybu dostala na hladinu, aby se dala podebrat. Musím ještě zmínit fakt, že já rozhodně nedokážu u ryby nad 20 kg uhodnout váhu, jsem vždycky naprosto mimo. Takže když byla v podběráku a rozklepaly se mi ruce i nohy, povídám manželovi „myslíš, že má aspoň 27?“ a můj muž odpověděl „blázníš, ta má přes 30“. Nevěřila jsem tomu do poslední chvíle, až čísla, která se objevila na váze, a hlasitý komentář mého muže na váhu kapra mě přesvědčily. Sousední rybáři mi dokonce chtěli přijet na pomoc, protože si mysleli, že se asi chystá moje vražda. Ryba musela okamžitě zpět do vody a my museli okamžitě sehnat pomoc a svědky, pro potvrzení váhy. Tento kapr pro mě nemá jen cenu ryby, která překonala hranici 30 kg. Ale ve chvíli, kdy byla zjištěna váha, mi zavolala dcera, že úspěšně obhájila bakalářskou práci a zve nás na státnice. Škoda, že nejdou popsat všechny ty emoce, které se mi honily v tu chvíli hlavou, nedokázala jsem zadržet slzy a myslím, že na některých fotkách mi i nějaká ukápla. Při focení této ryby asistovali snad všichni přítomní. Jeden mi pomáhal zvednout hlavu, druhý ocas, třetí mi pomáhal zvednout to ohromné tělo na klín. Ještě teď, když to píšu, mám úplně stejný pocit. A tento pocit bych chtěla dopřát všem kaprařům, kteří jdou stejným směrem jako já.
Na druhou stranu mi už i pár přátel řeklo, že by tak velkou a těžkou rybu chytit snad ani nechtěli, že tím prakticky pro mě končí rybařina, co chci jako dál překonávat. Jak chci překonat 34,56 kg?
Pro mě nic nekončí, je otevřená další kapitola a nastavená laťka o stupínek výš. A možná, že už ji ani nepřekonám. Třeba je teď na řadě můj muž. Kdo ví!
Jakou taktiku lovu kaprů používáš nejčastěji?
Z mého pohledu začíná taktika lovu kaprů už výběrem vody, místa a země, do které je výprava směřována. Důležité je i roční období, podle mých zkušeností funguje v každé roční době jiná návnada. Nemluvě o krmení a množství, které si na každou výpravu musíte připravit. O každé vodě, na kterou chceme vyrazit, se snažím zjistit co nejvíce informací, které dáváme dohromady s informacemi od ostatních rybářů. S manželem si potom vybereme ty, které se nám zdají nejefektivnější. Ale tak jako já mám své tajné ingredience, tak vám nikdy neřekne každý vše! Je potřeba i trochu atraktivity a něčeho nového, co těm rybkám nabídnete, a chuti improvizovat ve chvílích, kdy se nedaří tak, jak si přejete. Ale to už je také spojené s vašimi zkušenostmi.
Na místě, na kterém se rozhodnu chytat, je pro mě důležité najít ten správný bod, kam montáž položím, je jedno jestli odhozem, zavážecí lodičkou anebo na člunu. Stále přemýšlím, jaký důvod by měla ryba být zrovna tady. Hrana ve vodě, padlý strom, hloubka…A i na to má vliv roční období.
Já třeba osobně nejsem zastáncem masivního zakrmování lovného místa. Jsem spíš ten typ rybáře, který zakrmuje v menších dávkách, ale pravidelně. Postupně pak intervaly zkracuji nebo prodlužuji.
Co je podle tebe nejdůležitější pro lov velkého kapra?
Já jsem vlastně částečně už odpověděla v předešlé otázce. Myslím, že se ty dvě otázky hodně prolínají. A že žádný zaručený návod asi neexistuje.
Napadá mě, že jsem nezmínila třeba chytání u břehu. Je teda potřeba být opravdu v klidu a v tichosti. Tím, že vozíme s sebou našeho psa, tak ten klid u břehu opravdu nemáme. Ale kde je velké lovné místo a jen trochu možnost aspoň jeden prut ke břehu položit, je tam. Už jsem pár krásných kaprů z blízkosti břehu vybojovala.
Osobně si myslím, že je to hodně o zkušenostech a částečně taky o štěstí. Mělo by všechno klapnout, vyjít počasí. Prostě být ve správnou dobu na správném místě.
Jaká jsou tvoje nejoblíbenější místa doma a v zahraničí. Je z tvého pohledu velký rozdíl mezi lovem kaprů doma a v zahraničí?
Žijeme a pracujeme v zahraničí a od toho se také odvíjí lokality, kam naše výpravy směřujeme. Do České republiky na svazovou vodu se dostaneme jen minimálně. Ale když už, navštěvujeme revíry, kde máme přátele. A moje srdcová záležitost je Labe, protože jsem u něj vyrostla, a Berounka, protože jsem část svého života strávila i na Plzeňsku.
Vyrážíme na svazové vody do Itálie, Chorvatska, Slovinska a Maďarska a seznam zemí chceme příští rok ještě rozšířit, ale samozřejmě nevynecháváme ani soukromé revíry v zahraničí i v Čechách. Nedokážu říct, která ze zemí nebo které místo je mé nejoblíbenější. S každým místem jsou spojené jiné vzpomínky a všude jsou úžasní lidé. Rozdíly určitě jsou. Ale ne ve vodách jako takových. Ale spíš v přístupu lidí, kteří se o ty vody starají, aby vše fungovalo, jak má. Ale i v rybářích samotných. Myslím, že v zahraničí si lidi více váží toho, co mají. Neberou vše jako samozřejmost. Ale to je opravdu jen můj názor a s názorem ostatních rybářů se vůbec nemusí shodovat.
Přišla jsi kvůli kaprařině o něco (třeba v osobním životě)?
Já určitě ne. Naopak, mám společného koníčka s mým manželem a ten nás spojuje víc, než jsem si mohla přát. Lidé, které jsem na výpravách poznala, se v některých případech stali i osobními přáteli, nejen při rybaření. Jste neustále na čerstvém vzduchu. A jak někdy někdo napsal nebo řekl „čas strávený na rybách se do života nepočítá“.
Dění v kaprařině stále více ovlivňují sociální sítě. Jaký je tvůj vztah k nim. Baví tě?
Sociální sítě tu jsou a ovlivňují nás všechny. I všechny věkové kategorie. Já jich osobně používám k propagaci sama sebe, svých úlovků a rybářských úspěchů. Díky nim jsem zjistila, že se pořádají i rybářské závody žen. Našla jsem spoustu žen rybářek a jsem za to strašně ráda. Ještě před pár lety mě vlastně nikdo neznal a nedostala jsem příležitost se podělit o to, co vím a umím, jinak než přes sociální sítě. Dnes si už i majitelé zahraničních vod prověřují na sítích rybáře, které na svou vodu pustí. Mám tedy tím, že své úspěchy takto sdílím, určitou výhodu před těmi, co sociální sítě nepoužívají. Neříkám, že je to dobře, ale je to tak. Má to svá pro i proti.
Je něco, co bys přenesla ze zahraničních vod do našich revírů?
Určitě je to už jen o přístupu k samotné vodě a přírodě. Váží si svého bohatství, váží si toho, co mají, starají se o přírodu tak, aby jim vydržela i pro další generace. Nepodceňují ochranu a poměrně dost rychle reagují na vzniklé problémy (tím myslím plundrování vod ze strany cizinců, kteří nemají vztah k ničemu, ani sami k sobě). Starají se i o to, aby ze státních vod nemizely velké ryby.
Určitě bych přemýšlela o změně délky denního rybolovu. A pak maličkosti, jako je například podlaha v bivaku, pro někoho nepodstatná změna, pro mě třeba zásadní.
Máš jako úspěšná kaprařka nějakou radu pro ty, kteří mají méně zkušeností ze zahraničními vodami?
Ano, určitě ano. Aby každou výpravu do zahraničí opravdu pečlivě naplánovali a nic nepodceňovali. Vše si předem o každé vodě zjistili. Určitě zvolit aspoň ze začátku uzavřené areály nebo aspoň místa, kde je pravidelná policejní kontrola. Najít si na mapách, jestli je v dojezdové vzdálenosti lékař, lékárna, obchod, kde nakoupit potraviny, dobré jsou i rybářské potřeby, správce areálu, který by v případě nutnosti mohl nabídnout nějakou, aspoň částečnou pomoc. Jestli ta daná voda má vyvěšený rybářský řád, kde bude dané například jak silné vlasce se smí používat, jaké háčky, jestli je možný protihrot nebo mikro, prostě nepodcenit nic. Mohlo by se stát, že z výpravy snů se stane noční můra.
My sami máme zajímavý zážitek, kdy nás naši kamarádi ze zahraničí pozvali na vodu a my jsme pozvání přijali. Přijeli jsme s naloženým autem rybářského náčiní a naši kamarádi na nás čekali se zbraní v autě. Koukli na mého muže a řekli „ ty jsi velký a máš psa, tebe se každý už od pohledu bojí, my máme po zkušenostech zbraň na obranu nás všech“. Samozřejmě legálně a se zbrojním pasem. Ale dobře nám v tu chvíli nebylo nikomu. Naštěstí se zbraň použít nemusela. Naši přátelé nám i zajistili policejní ochranu ve chvílích, kdy nemohli z různých důvodů být s námi. Nic se nestalo. Vždycky to ale tak dopadnout nemusí.
Hodně se mluví o tom, že kaprů se do našich vod nasazuje příliš, někdo naopak říká, že těch velkých je stále málo. Co si o tom myslíš?
Já tento problém nemohu moc dobře posoudit. Asi nebudu umět odpovědět. Je to tím, že na českou státní vodu se dostanu opravdu málo. Toto téma je velice citlivé a myslím, že by měl na tuto otázku odpovědět odborník, který je pověřený vysazováním kaprů do našich vod.
Změnil se hodně lovu kaprů za tu dobu, co se mu věnuješ?
Změnil, určitě ano, začínala jsem chytat na žížalku a doma vařená kolínka smíchaná se skořicí. Můj brácha je dědovi vždycky snědl. K vodě se jezdilo na kole s prutem, kyblíčkem a podběrákem přes rameno. Dnes ani na feeder jen kolo nestačí.
Technika rybolovu a zvlášť v kaprařině jde strašně rychle dopředu. A je těžké vybrat to, co je opravdu dobré. A hlavně, co opravdu potřebujete. Není to jen otázka financí, na trhu je spousta značek a každá má zaručeně to nejlepší. Ale i tady nám můžou částečně pomoci sociální sítě. Na různých skupinách se můžete dozvědět zkušenosti a recenze s tím nebo s tím daným výrobkem.
Nechtěla bych si v dnešní době pořizovat výbavu. Stačí, že jednou za čas se prostě musí něco vyměnit. Jsou rybáři, kteří kupují každou novinku a jsou přesvědčeni, že bez ní toho kapra prostě nechytí, a pak jsou ti, co zase nic nepotřebují.
Ve světě je mnoho známých kaprařských jmen. Mnozí rybáři mají některé z nich jako svůj vzor. Můžeš mi prozradit, jestli tě některý z nich nějakým způsobem ovlivnil?
Steve Briggs, Tim Paisley a mnoho dalších kaprařských velikánů. Kdo by neznal. Ale nemyslím si, že by mě jako rybáře kapraře nějak ovlivnili. Myslím si, že ovlivňovali spíše chlapce. Ze známých žen například Lizette Beunders, Holanďanka. V Holandsku je ale víc úspěšných žen rybářek, nevím, jestli některá překonala váhu 38 kg jako Lizette, ale přes 30 určitě ano. Myslím, že tam mají nějaký jiný vzduch, že to tam těm ženským tak jde.
Mě vlastně, když nad tím přemýšlím, nejvíc ovlivnil a inspiroval můj manžel, stále si myslím, že je jedním z nejlepších rybářů kaprařů, co znám a co jsem potkala.
Jaké máš rybářské plány do budoucna? A máš nějaké rybářské sny?
Do konce roku nás čeká ještě jedna výprava, která zakončuje starou sezonu a startuje novou. Přála bych si letošní fantastický rok zakončit a Nový rok 2025 odstartovat kapříkem. Většinou se mi obojí nepovede. Spíš zakončuji, než startuji. Příští rok na nás čekají dvě nové vody, jedna z nich je ve Francii, kam nás pozvali naši kamarádi a také známá rybářská esa z Anglie, a druhá je v Bosně, kam nás pozvali manželé a kamarádi z Čech. Jako každá nová voda jsou i tyhle výpravy pro mě velká výzva. Samozřejmě, že mám rybářské sny. Asi jen svatý Petr ví, jestli se uskuteční, nebo ne. Jeden z mých snů je letět za kapry do jižní Afriky a zkusit štěstí i v Thajsku. A pak, věnovat se překonání další mé nastavené pomyslné laťky.
V jednom z televizních pořadů jsem viděla záznam z mistrovství světa žen v položené. V tu chvíli mi na můj seznam přání a snů přibyl další bod! Ale nic z mých snů by pro mě nemělo význam, kdybych je neplnila s člověkem, který pro mě tolik znamená a bez kterého by se nesplnil žádný, který už splněný je.
Co bys vzkázala ženám rybářkám, které by chtěly začít s kaprařinou?
Hlavně, aby zůstaly samy sebou. Aby si od mužů (učitelů) nenechaly brát radost z každého úspěchu, jako je zvládnutí prvního uzlíku na háčku, zvládnutí prvního vlastního návazce a prvního i nepovedeného náhozu. Potkala jsem spoustu párů, kde žena sama nemohla nic udělat podle svého, dělala vše špatně, nemohla si zvolit ani návnadu, kterou by chtěla, protože na to přece žádná ryba nezabere. Sice měla krásné vybavení a nesměla nic. Po čase tyto ženy přestalo rybaření bavit.
Při pořizování vybavení navštivte prodejnu, kde vám poradí s výběrem, aby prut dobře seděl, aby naviják nebyl moc těžký. Není potřeba si vykloubit rameno.
Holky, vy ale taky mějte trpělivost s našimi učiteli, přece jenom jsme mužům tak trochu sebraly jejich oázu klidu a útěku k odpočinku.
Děkujeme za rozhovor.
