Labe – krásná útěcha za Zéland

V létě jsem byl pár dní na návštěvě u známého, který bydlí nedaleko řeky Labe a ve svém volnu si na ryby rád zajde. Vyptával jsem se, jestli neví, jak je to v tomto úseku s velkými kapry. Odpověď mě ani moc nepřekvapila: „Tak přijeď a uvidíš.“ Nabídka to byla lákavá, ale vzhledem k tomu, že koncem října jsem měl letět na Nový Zéland, jsem o tom moc dlouho nepřemýšlel. K vodě jsem se před odletem ještě chystal, ale měl jsem v plánu navštívit pískovnu ve svém kraji. Přesto mi to nedalo a jeli jsme se na to místo alespoň podívat.

Na pískovnu jsem odjel jen na tři dny, ale šťastný datum jsem si nezvolil. Hezké počasí a den volna přilákalo k vodě hodně rybářů. Chvílemi jsem si připadal jako na závodech, což mne opravdu nebavilo. Udělal jsem pouze jeden záběr na panáčka – tak od 8 kg kapra. Po návratu domů mi scházel necelý měsíc do odletu, ve kterém jsem měl plno zařizování. Jak jsem zjistil, kapři se na Zélandu sice nechytají, ale ulovit pěkného pstruha zde není až takový problém. Hlavně v jezerech se chytají kapitální ryby.

Konečně nastal den odletu – večer jsem odlítal do světa… Skoro po dvou dnech s mezipřistáním v Soulu jsem přistál na aucklandském letišti. Na to, co se pak odehrálo, asi jen tak nezapomenu. Při poslední prohlídce nastaly nečekané problémy a po několika hodinovém čekání a dohadování jsem se musel vrátit zpět do vlasti. Byl to pro mne doslova šok. Cestou zpět jsem si neustále musel opakovat, že to tak asi mělo být, ale opravdu mě to hodně mrzelo.

Po několika dnech od návratu domů se mi chtělo odjet k vodě a vyčistit si hlavu. Když jsem tak přemýšlel o tom, kam bych mohl jet, vzpomněl jsem si na Martinovu nabídku z léta, jet se podívat na Labe, kde jsem doposud ještě nechytal. Zavolal jsem mu. Chvíli sice nechápal, co dělám v ČR, když jsem měl být pryč, ale nakonec jsme se domluvili. Ještě ten den jsem uvařil boilie ze směsi Klub bioenzym a jako complex jsem použil, „doma velmi neoblíbenou“ oliheň a v úterý vyrazil směr Labe. Neuválel jsem tradiční koule, ale těsto nakrájel na menší kostičky. Nejdříve jsem musel k Martinovi pro klíče od lodi a pak už hurá k vodě, abych stihl vše připravit ještě před setměním.

Nějakou dobu jsem za pomoci echolotu zkoumal dno a hledal vhodné místo na zakrmení. Vybral jsem úsek, kde se řeka stáčí, trochu zpomaluje a kde by se mohla držet potrava, a tudíž i ryby. Dno zde postupně padalo ze dvou do pěti metrů. Bójku jsem posadil na hranu a kolem jsem rozházel několik hrstí krmení. Když jsem tak pozoroval vzdálenost od břehu, bylo mi jasné, že pruty budu muset zavážet. Bivak jsem postavil už skoro za tmy. Než jsem stačil připravit pruty, byla tma a nechtělo se mi už zavážet. Pro svůj klid jsem ale pruty alespoň „na náhodu“ nahodil.

Přes noc se nic nestalo, a tak jsem je po rozednění zase stáhl a připravil na zavážku. Na jeden prut jsem zkusil navázat kombinovaný 18 cm návazec se dvěma kostičkami olihně a na druhý prut o něco delší měkký 25 lb s jednou kostkou a zavezl cca 100 m po proudu. K oběma prutům jsem přihodil pár hrstí boilie. Cestou ke břehu jsem ještě změřil teplotu vody, která mě mile překvapila – 12 °C, což je teplota, při které by kapr měl ještě intenzivně přijímat potravu. Podle předpovědi by mělo být až do soboty stejné počasí bez výrazného ochlazení, přes den teplota pár stupňů nad nulou a přes noc kolem 0 °C, takže by se voda ochladit o moc neměla, a tudíž to byly velmi příznivé podmínky pro tuto roční dobu.

Hlásiče zůstaly po celý den němé, a proto jsem pruty už nepřevážel. Nechtělo se mi dělat nepořádek na vodě, kde jinak panoval poměrně klid. Po setmění se kolem bójky začaly ukazovat ryby. Toto představení trvalo asi hodinu, ale záběr ne a ne přijít. Hlásič se ozval až kolem 22 hod – žádná jízda, jen pár pípnutí a padák. O kapra jsem po chvíli přišel, zřejmě sjel vlascem po hraně a ten nevydržel. Žádný šokáč jsem s sebou neměl, a abych zbytečně o další ryby nepřišel, rozhodl jsem se každou další rybu zdolávat z lodi. Záběr přišel na kombinovaný návazec a pro mne trochu překvapení – na dvě kostičky. S pomocí čelovky jsem se snažil co nejrychleji navázat novou montáž, abych mohl znovu zavést a přihodit pár koulí. Ještě v noci mě vzbudil ten samý zvuk hlásiče. Snažil jsem se co nejrychleji dostat na vodu a zdolávat kapra od hrany. To se mi povedlo a po chvíli jsem podebral svého prvního “labáka”. Vrátil jsem se ke břehu. Všechny potřebné věci jsem měl s sebou v lodi, a tak jsem kapra u břehu dal do saku a zvážil – něco málo přes 9 kg mi udělalo radost, ale k mé úplné spokojenosti mu alespoň kilo chybělo… Znovu už se mi zavážet nechtělo. Budík jsem si nařídil těsně po rozednění a pokusil jsem se ještě něco málo naspat.

Ráno mě nevzbudil budík, ale skákající kapři, kteří svou přítomnost dávali dost hlasitě najevo. Doufal jsem, že se mi podaří udělat záběr i přes den. Kolem poledne jsem měl jízdu – tentokrát na měkký návazec. Jedna kostička zachutnala 7 kg šupináči. Do večera to byl poslední záběr. Neustále jsem sledoval bubliny, které se tvořily kolem hrany, což napovídalo tomu, že zde kapři sbírají, ale záběr jsem už neudělal. Až zase po setmění, když jsem zalezl do bivaku na lehátko, se to začalo trochu hýbat. Ryby se začaly znovu ukazovat a do rána jsem měl další dva záběry.

Ráno se to na hladině opět hemžilo rybami. Přesto, že ryby byly přes den kolem místa vidět, záběry nepřicházely, a to mi pořád vrtalo hlavou. Proč? Odpoledne za mnou na víkend přijel Martin s plechovkou plnou rybiček, jak on říká, na candáta k Vánocům… Byl jsem hlavně zvědavý, jestli se na víkend ukáže více rybářů a vše bude probíhat tak, jak má, protože český rybářský řád je podle mne postavený celý na hlavu! Martin mě uklidňoval, že co se týče těchto věcí, mohu být v klidu.

Po setmění se ryby opět začaly ukazovat, a tak jsme si sedli před bivak, povídali, pili kávu a šli spát až potom, co nám začala být zima. Kolem půl dvanácté mě vzbudil záběr – dvě, tři pípnutí a nic. Než jsem se stačil vyhrabat ven z bivaku, cívka se roztočila. Snažil jsem se kapra trochu přibrzdit a pak rychle na vodu. Hodně pomohlo to, že jsme byli u vody dva. Martin se chopil vesel a já mohl kapra v klidu zdolávat. Kapr mi přejel přes bójku a nějakou dobu jsem ho zdolával i s ní. Na špičce prutu jsem cítil, jak olovo kopírovalo dno. Najednou jsem přestal cítit jakýkoliv odpor. V tu chvíli jsem si myslel, že je kapr pryč. Dotočil jsem prověšený vlasec a s radostí zjistil, že se přetrhla akorát šňůra na bójce. Konečně jsem začal mít pořádný kontakt s rybou. Podle vzdálenosti od břehu jsem věděl, že se kapr pohybuje v blízkosti hrany. Pořád se držel u dna a plul si svým tempem. Když jsem se ho pokusil trochu více přizvednout ode dna, okamžitě zabral a byl zpět. Poznal jsem, že pokud se mi podaří kapra zdolat, bude se jeho váha pohybovat v jiné váhové kategorii, než doposud. Nikam jsem proto nespěchal a vychutnával si souboj na 2,75 lb Enigmu a čekal, až kaprovi dojdou síly. To trvalo ještě asi 15 minut, než jsem ho navedl Martinovi do podběráku. Když jsem uviděl jeho obrovské tělo, bylo mi jasné, že má hodně přes 10 kg. Když ho Martin zvedl do lodi a položil na podložku, řekl: „Ten má možná dvacet kilo.“ Pořád jsem tomu nemohl věřit. Koukal jsem na to obrovské tělo a zažíval ty nejhezčí chvíle. Bylo mi jasné, že to bude nový osobní rekord. Martin dal kapra mezitím do saku – ručička na váze po odečtení saku ukázala 20 kg.V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk široko daleko, splnil se mi sen chytit „dvacítku“ v Čechách! Kapra jsme nechali v saku na ranní focení. Do rána jsem toho už ale moc nenaspal.

Před focením jsme mu ještě vzali míru – 98 cm a po několika fotkách už nic nebránilo tomu, pustit ho zpět do jeho rodného živlu. V čisté vodě jsem chvíli sledoval, jak odplouvá a tajně jsem si přál se s ním ještě někdy potkat. Od té chvíle mne nevydařená cesta na Zéland ani netrápila.

Do rána se poměrně ochladilo, čekal jsem, jak na to ryby zareagují. Změřil jsem znovu teplotu vody, jestli se za těch pár dní trochu ochladila. Teploměr ukázal jen malé ochlazení, ani ne o stupeň. Na vodě, až na pár projetých lodí, byl úplný klid. Dopoledne jsem si všiml bublin, jak kapři sbírali na hraně přede mnou. Rozhodl jsem se, že jeden prut stáhnu a umístím právě tam. Kolem jsem rozházel několik hrstí boilie, zvědav, zda kapři moje nástrahy najdou. Měl jsem štěstí. Asi za dvě hodiny se ozval hlásič. Vše probíhalo normálně až do chvíle, než jsem uviděl zamotanou hadičku od olůvka spolu s olůvkem na vlasci. Bylo mi jasné, že pokud budu chtít kapra zdolat, bude ho Martin muset vyručkovat, a to se nám naštěstí nakonec podařilo. Hezkého 10 kg šupináče se zajímavým výrůstkem na ocasní ploutvi jsme po zdokumentování pustili. Z toho samého místa jsem k večeru udělal ještě jeden záběr a od bójky jako když utne a nic. Večer Martin odjel. Vánočního candáta se mu ulovit sice nepodařilo, ale dva pěkní okouni nám obohatili jídelníček.

Do rána jsem byl bez jízdy a i dopoledne byly hlásiče zticha. Nezbývalo mi nic jiného, než zabalit, vrátit klíče, rozloučit se s Martinem a vyrazit k domovu.

Shrnu-li tuto, pro mne moc úspěšnou výpravu, nejvíce záběrů jsem měl na kratší kombinovaný návazec se dvěmi kostičkami z místa těsně za hranou. Přikrmoval jsem vždy pár hrstí pouze po záběru. Kapři byli většinou plní boilie a v dobré kondici.

Robert Beran