Montáže pro lov kaprů (2/5)

V minulém díle jsme se důkladně seznámili s důvěryhodnou udicí, kterou rybáři velmi hojně používají jak na tekoucích, tak na stojatých vodách. Podobně tomu bude i v následujících řádcích textu, ovšem s tím rozdílem, že se tentokrát budeme zabývat sestavením podobnou, avšak přesto zásadně rozdílnou, montáží únikovou.

Tato udice v žádném případě neslouží k tomu, aby chycený kapr mohl lépe utéct. Úniková udice je jeden z nejlepších, ale také jeden z nejhumánnějších systémů, které vůbec můžeme použít.

Zhotovení celé montáže je velmi jednoduché, proto dnes patří k těm nejpoužívanějším. Uplatníme jí hlavně při nahazování, neboť se takřka nemotá, ale hlavně – když se zaseknutý kapr rve o svoji svobodu, mnohdy se stane, že zachytí zátěží o vázku. Pokud je zátěž takzvaně natvrdo (například přivázaná za obratlík), ve zlomku vteřiny kapr přetrhne i velmi kvalitní vlasec. Je to smutné pro nás, ale někdy bohužel i pro samotného kapra. Tomu totiž nezřídka zůstane u huby olovo o hmotnosti i kolem 100 a více gramů. Pokud potom unavená ryba bojem ještě jednou někde uvázne, může to znamenat její konec. Častěji se stává, že kapr jezdí s olovem tak dlouho, dokud se háček z vyhnilé rány sám nevyrve. Za tu dobu se ovšem z pěkného kapra stává vychrtlá ryba s hubou jak karfiól. My jsme přišli o úlovek, kapr o svůj vzhled a kondici. Jestliže použijeme únikovou udici a dojde k uváznutí, systémek se rozpojí a olovo zůstane na závěsu, kapr pokračuje v jízdě (stále na našem vlasci) dál. Většinou za společného úsilí, na jedné straně kapra a na druhé nás, se po chvíli olovo vycuká (případně spadne ze závěsu) z vázky a pak už si jistě dokážeme poradit.

Úniková udice se skládá z komponentu na zavěšení zátěže (1). Je nosnou částí celého systému. Upíná se na něj nejen olovo přes karabinku nebo přes „pacičku“, která je jeho součástí, ale také tlumič (2) – krátká silikonová hadička, do níž se zatáhne obratlík návazce. Na druhou stranu se nastrčí gumový dutý kužílek (3), kterým se zajistí pacička držící zátěž, do jeho slabšího konce se nastrčí hadička z PVC (4) proti zamotání, ta je dlouhá asi 30 cm. Je důležité, aby byla hadička vždy o něco delší než samotný návazec. Pokud by totiž tak nebylo, mohlo by dojít k zamotání při náhozu. Ten kdo umí dobře nahazovat a dokáže nahodit tak, aby se celá montáž ještě před dopadem na hladinu narovnala a nezamotala se, nemusí ani hadičku proti zamotání použít. Já jsem se to naučil a z 80% ji tam nedávám, ale záleží na každém jak se rozhodne. Někteří dokonce tvrdí, že hadička kapry odpuzuje, ale je to velice těžko prokazatelné. Navíc pokud chytáme na řece, tak se ve vodě také pohybují různé větvičky a klacíky (vlivem proudu) a ty jistě kapry také neodpuzují, takže bych v tom osobně neviděl žádný problém.

Montáž provedeme tak, že protáhneme vlasec (popř. antišokový návazec) nejprve hadičkou z PVC proti zamotání, potom zajišťovacím kužílkem, dále komponentem na zátěž a nakonec tlumičem. Přivážeme k obratlíku návazce a vše stlačíme k sobě tak, aby se systémek zafixoval. Před samotným nahozením zvolíme požadovanou zátěž, mírně odtáhneme zajišťovací kužílek, nasadíme olůvko s očkem na ramínko a ztlačíme kužílek tak, aby zajistil ramínko proti vypadnutí zátěže.

VHODNÉ ZÁTĚŽE

Můžeme použít v podstatě jakýkoli tvar i druh olov stejně jako u důvěryhodné montáže. I zde je ale velmi důležitý rozdíl. Je nutné použít takové olovo, které má hmotnost alespoň 60 g. Této hranice bychom se měli držet a považovat ji za minimum. Hlavní princip únikové udice je totiž v tom, že se ryba po pozření nástrahy sama zasekne vlivem odporu olova. Pokud by tedy hmotnost zátěže byla nižší, než už předtím zmiňovaných 60 g, nemusel by háček úplně správně proniknout do rybí tlamy. Vím, že na téma hmotnost zátěže už proběhlo mezi rybáři spousta diskusí. Co rybář to jiný názor. Někteří jsou zastánci více těžkých olov přes 100 g, aby byla jistota, že se kapr správně píchne. Ti druzí opačně tvrdí, že je lepší používat olova méně vážící (i pod dolní hranici 60 g) a že zkušenější ryby berou opatrně a když ucítí odpor olova, pustí nástrahu a tím se nemusí na břehu vůbec projevit záběr, neboť se olovo takřka nepohne. Zastávají myšlenku, že i lehčí olovo dokáže kapra dobře píchnout a že úplné proniknutí háčku do rybí tlamky nastane až při samotném záseku rybáře. Podle mě jsou pravdivé oba dva názory, neboť je každý revír jiný a ryby jsou zvyklé na něco jiného. Asi nejspolehlivějším způsobem je, všechno si vyzkoušet a udělat si na tohle svůj vlastní názor. Myslím si, že v místech vodního dna, kde leží několikacentimetrová vrstva bahna se i menší olovo kolem 50 g zaboří tak, že vyvine na zabírající rybu dostatečný odpor a zajistí tím bezproblémové proniknutí háčku do rybí tlamky. Je-li opačně vodní dno tvrdšího charakteru (štěrk, písek) může nastat problém, že se ryba „píchne“ nedostatečně. Jak už jsem ale psal výše, asi nejlepší je, když si to každý vyzkouší sám. Budeme-li o ryby často přicházet hned po záseku, bude to chtít změnu (buď zvýšením nebo zmenšením hmotnosti).

Já ve většině případů při lovu na střední vzdálenosti používám olova v rozmezí 80-100 g. Je-li silný proud, nebo lovím-li na velkou vzdálenost (100 m a více), volím těžší olova až kolem 150 g. Když nahazuji blízko břehu (max. do 30m) nebo lovím doslova „pod vlastníma nohama“, osvědčily se mi bez problému olova od nějakých 50 do 80 g, větší bych určitě nepoužil, neboť pro to nemám žádný důvod.

Dalším ovlivňujícím faktorem může být tvar zátěže. Je všeobecně známo, že zavalitější typy (např. Ball bomb) svojí soustřednou vahou mohou lépe působit při zabodávání háčku do kapří tlamy. Aerodynamické tvary mají zase lepší letové vlastnosti a méně se zamotávají, avšak při použití méně vážících olov, může nastat v některých případech problém. Proto doporučuji u těchto zátěží (Arleseyská bomba atd…) nasadit raději olova kolem 80 g a více. Z mého pohledu je to jistější a osvědčilo se mi to, protože když jsem použil lehčí olova, už se mi několikrát stalo, že se mi ryba vypnula těsně po záseku nebo během zdolávání.

Ještě jsem se zapomněl zmínit, že pokud vyvážím na velké vzdálenosti, používám spíše olova in-line (zátěže průběžné středem viz. 1. díl), které jsou speciálně upravené tak, aby do nich šlo zatáhnout obratlík návazce. Tyto olova lze koupit v rybářské prodejně nebo si je vyrobit tak, že na trčící trubičku z běžné průběžné (in-line) zátěže přidáme tlumič a tím docílíme stejného efektu. Při vyvážení také pozbyla na významu trubička či hadička proti zamotání, proto ji tam nikdy nedávám, ale samozřejmě to není podmínkou stejně jako použití in-line olov. K zavážení lze samozřejmě použít i olov zavěšených na klipu.

HÁČKY

I správně zvolený háček může ovlivnit úspěch či naopak. Každý z nás má jistě své oblíbené typy, kterým důvěřuje. Lze použít jak háčky s rovnou, tak i se zahnutou špičkou. Je třeba zkoušet a najít si ty pravé. Já používám jak ty zahnuté, tak ty rovné. Jediné na co kladu opravdu velký důraz, je ostrost! Je třeba si uvědomit, že se kapr má zaseknout o zátěž, proto je velká ostrost důležitá a vyplatí se kontrolovat stav hrotu háčku při každém náhozu a případně háček nebo celý návazec vyměnit. Velikost háčků přizpůsobuji velikosti nástrahy, obvykle to jsou háčky velikosti 4-6.

NÁVAZCE A JEJICH DÉLKA

I zde panuje rozpor mezi rybáři. Máme opět zastánce krátkých (12-20 cm) návazců, ale i dlouhých (20-60 cm). Myslím, že se většina kaprařů se mnou shodne, že univerzální délka je zhruba 25 cm. Od této délky by se mělo podlě mě vše odvíjet. Já to dělám následujícím způsobem. Pokud mi na revíru dobře funguje ona univerzální velikost 25 cm, tak není problém. Přicházím-li po záseku nebo během zdolávání o rybu, dělám teprve změny (buď prodloužím nebo zkrátím). Nemá myslím cenu psát o tom více, protože stejně žádný rybář nikdy nemá 100% jistotu, že používá tu nejvhodnější délku. Záleží na zkušenosti a revíru na kterém lovíme.

Ohledně barvy a typu návazcových pletených šňůrek jsem už psal v prvním díle a platí to samé jako při použití důvěryhodné montáže.

ÚNIKOVOU NEBO DŮVĚRYHODNOU MONTÁŽ?

Ještě si neodpustím na závěr malé zamyšlení nad volbou montáže. Upozorňuji, že bych byl rád, kdybyste těchto několik málo odstavců brali jako takové moje osobní doplnění, neboť se jedná o ryze můj subjektivní názor a nerad bych se stal obětí nějakého rozporu, ale schválně, třeba budete mít podobný názor na věc jako já. Jste-li tedy citliví na podobné úvahy, klidně následující text vynechejte.

Někdo možná nad takovou otázkou mávne rukou, ale jsou i tací, kteří si důkladně rozmyslí svou volbu. Já se řadím mezi ty, kterým to lhostejné není. Myslím si, že správná volba montáže v dané situaci mnohdy velice ovlivní konečný výsledek v podobě úlovků. Je třeba předem poznamenat, že se jedná o často nelehkou volbu a že si vlastně rybář nemůže být nikdy stoprocentně jistý správným výběrem. Na každém revíru jsme vystaveni různým podmínkám a jsme nuceni přizpůsobit se. Názorů ohledně montáží je opravdu nepřeberné množství a asi žádný článek nemůže být dostatečně vyčerpávající.

Nejprve se podíváme na vývoj montáží. Od našich dědů či ze staré literatury se můžeme dozvědět, že se často používaly sestavy udic, které rybám kladly co nejmenší odpor. Většinou to bývalo průběžné olovo a dlouhý návazec zakončený háčkem. Hlavní myšlenkou asi bylo, že ryba, která necítí žádný odpor, bere s důvěrou. Tato montáž určitě funguje a fungovat bude. Po nějakém čase však rybáři začali na této montáži nalézat některé nedostatky, které se projevovaly hlavně nedokonalými záběry. Hlavně na silněji prochytávaných vodách se stávalo, že se ryby staly více opatrné a naučily se nejprve nástrahu zkoumat. Asi to většina rybářů zná i nyní, ryba nástrahu jen „ochutnává“ a převaluje ji po dně, aniž by ji pozřela. Na našich indikátorech záběru se nám to jeví jako pouhé „ťukání“, poskakování čihátka, či pípnutí signalizátoru. Ryba prostě nástrahu zkouší a při sebemenší nedůvěře ji pustí.

Ve snaze zabránit rybám ve zkoumání nástrahy, začali postupem času někteří rybáři zkracovat návazce. Tím docílili toho, že ryby neměly takový prostor pohybovat po dně s nabízenou nástrahou. S cílem těmto „rybím hrátkám“ ještě více zabránit, začalo stále více rybářů používat kratší návazce s těžkým, napevno fixovaným olovem. Dnes je tato udice ve spojení s vlasovou metodou známá jako úniková montáž. Dobré úspěchy s únikovou udicí vedly na mnoha revírech k téměř výhradnímu používání. Samozřejmě se jednalo o různé varianty montáží, neboť rybáři vymyslí vše možné a někdy i nemožné :-). Zkoušely se různé délky návazců, tápalo se nad správnou hmotností odhozové zátěže. I háčky prošly značným vývojem. Jednoduše se zkoušelo co je lepší a improvizace jednotlivých rybářů neznala mezí. Co se ale nestalo! Po letech úspěchů s únikovou montáží se dnes často setkáváme s tím (hlavně tam, kde rybáři častěji pouští ryby na svobodu), že na průběžné – důvěryhodné udice se chytá víc ryb než na únikové. Jak z toho ven? Tak jako si předtím vícekrát ulovené ryby navykly s nástrahou pohybovat po dně, tak nyní se s ní naučili velmi jemně hýbat až do okamžiku, kdy ucítí odpor olova a poté nástrahu pustit (rybář přitom nemá ani sebemenší tušení, že se něco děje!). Jelikož použil únikovou montáž, záběr se projeví až tehdy, pohne-li se olovo (to se však vůbec pohnout nemuselo). Proto začala slavit úspěch opět i udice důvěryhodná či průběžná. Takže jsme se opět dostali na začátek. Teď ale jak tomu rozumět?

Nechci tímto článkem naznačit to, abychom nyní všichni začali chytat na průběžné udice. To určitě ne! Jen chci vyzdvihnout to, že žádná montáž není nejlepší. Je potřeba si uvědomit, že každá voda je jiná a na každém revíru se mohou častěji používat jiné montáže. Podle toho se řídit a zkusit i opačnou volbu. Používají-li na revíru všichni únikovou udici, zkusím alespoň na jeden prut udici důvěryhodnou a naopak. Není špatné také sledovat ostatní rybáře a podle toho zvolit svoji taktiku. Mimo jiné je třeba volit montáž podle toho, na jakou vzdálenost lovíme. Chytáme-li na blízko, určitě bude vhodnější montáž průběžná, kdy indikace záběru nebude ztížena průtažností vlasce či například obloukem, který někdy způsobí vítr nebo proud. Na větší vzdálenosti zase bude lepší spíše montáž úniková, protože se můžeme více spolehnout na počáteční účinek fixovaného olova (rybě se dříve zapíchne háček). Navíc úniková udice má menší sklony k zamotání při náhozu, než udice důvěryhodná. Podle těchto a určitě i jiných okolností, které přináší každá lokalita různě, se musíme řídit.

Možná si teď myslíte, že to vypadá jak kdyby byly ryby chytřejší než člověk. Jistě tomu tak není. Jenomže ryba je živý tvor a tak jako každý jiný má nějaké instinkty, kterými se řídí. Samozřejmě pokud budeme lovit právě násadové kapry, tak je v podstatě jedno, jakou koncovou montáž použijeme. Pokud se ale chystáme na trofejní ryby, které už několikrát byly na břehu a poté rybářem vráceny vodě, bude to už složitější. Neboť takový kapr, který už byl 5x chycen na stejnou montáž, už bude určitě opatrnější. Myslím, že to zatím nikdo vědecky neobjasnil, ale jsem si téměř jistý, že i tak primitivní tvor jako je ryba (kapr) se dokáže tak trochu během svého života „učit“. Je jenom na nás rybářích, jak se s tím dokážeme vypořádat. Pokud chceme uspět, musíme být vždy o krůček před rybami.

Příští díl se bude týkat helikoptérové montáže…