Zdravím všechny kapraře, věrné i ty méně věrné čtenáře tohoto webu. V posledním článku jsem zmínil to, že se s vámi podělím o své další úlovky a poznatky, takže svůj slib plním. Jarní výpravy jsem se rozhodl strávit na našich svazových řekách, a to hlavně z důvodu jarní nevydařené výpravy z předešlého roku na francouzskou řeku Saône. Rozhodl jsem se převážnou většinu mých „kapro“ hodin strávit na naší největší řece Labi. První výjezdy k vodě se odehrávaly ještě za chladného počasí, nízké teploty vody a průtoku tak velkém, že mí kamarádi o mně mluvili jako o šílenci. Kdo si ale alespoň jednou takovouto zkušeností prošel, mi dá jistě za pravdu, že to má své kouzlo. O to větší, když se podaří ulovit nějakého toho šupinatého krasavce. V tu chvíli se zapomene na zimu a ani voda, jejíž teplota sahá sotva k 5 °C najednou není studená. Za těchto podmínek je takovéto rybaření o velmi malé intenzitě záběrů a váha mnou ulovených kaprů se pohybovala v rozmezí 4 až 7 kg. Tím v žádném případě nechci říci, že není možné ulovit rybu vážící hodně přes 10 kg. Vše záleží na zvolené lokalitě, lokalizaci výskytu kaprů a dalších faktorech ovlivňujících samotný lov, ale o tom třeba někdy jindy…
Revír jsem navštěvoval téměř v pravidelných čtrnáctidenních intervalech. Pohled při příjezdu po okolí, kde nebylo živé duše, mi o to více dodával sebevědomí. První větší ulovenou rybou byl až koncem dubna lysec vážící 12,60 kg a bylo to opravdu příjemné shledání, protože jsme se spolu již zvěčnili na podzim s váhou 11,90 kg.
Mé rybaření se přehouplo do května, a to již s přibývající teplotou vody a menším průtokem přibývalo i úlovků. V druhém květnovém týdnu jsem opět stál na břehu Labe a podstupoval tu rituální dřinu s bagáží. Vždy se nejvíce těším na to, když je vše hotové, syčí konvice, zalévám kávu a usedám do křesla pobírat nerušeně tu nádheru okolní přírody, která se probouzí k životu. Zpěv ptactva a všech zvuků linoucích se údolím Labe.
Kouzlo je sice jedna a dozajista krásná věc, ale ruku na srdce, každý, i ten co říká, že u vody odpočívá, doufá, že ten vytoužený úlovek přijde. Ani u mě to není jinak. Naopak se snažím vymyslet a udělat cokoliv, jen abych kapra ulovil. Víkendové výpravy sice nejsou vhodné pro jakékoliv experimentování, nebo alespoň pro mě. Já potřebuji více času, a to hlavně z důvodu ověření svého pokusu. A tak při krátké výpravě spíše chytám osvědčeným způsobem v dané lokalitě, což bylo i při této výpravě. Jelikož na místa, kde lovím, jezdím opakovaně, tak jak se říká, už to tam znám a tím nemyslím jen vodu. Znám okolní zvuky, rámus vlaků… ale tentokrát bylo něco jiné. Byly to žáby. Neskutečným způsobem o sobě dávaly vědět a přiznám se, byly okamžiky, kdy jsem je „napodoboval“. Nakonec mě dostal spánek a procitl jsem až díky květnovým paprskům slunce, opírajícím se o bivak. Vylezl jsem z té nory ven, protáhl se a honem dát vařit vodu na kávu. Při kávě jsem přemýšlel, proč se nic neděje? Jestli je třeba málo nakrmeno, či naopak moc? Zda přehodit montáže či ne? A jak si tak dumám a rozjímám, vidím ohýbající se špičku Warrioru a následovalo vřeštění příposlechu v bivaku, který jsem nevypnul. A je to tady! Tuto chvíli prostě zbožňuji. Vzal jsem prut, skočil do lodi a honem za tím fešákem… Tyhle souboje si zkrátka užívám. Na podložce končí 11,5 kg šupináč, na kterém těžko hledat jakoukoliv, byť i starou známku zranění.
Celý ten den byl opravdu nádherný, chytal jsem první bronz a v hloubi duše doufal, že třeba ještě by mohl přijít další… však to znáte. S podvečerem se opět přihlásily žáby a já přemýšlel, jak ten víkend rychle utíká a v neděli už abych opět balil. Vždyť to bylo sotva pár hodin, co jsem dorazil. Hodiny utíkaly, měl jsem za sebou i návštěvu kamaráda Petra, se kterým jsme si postěžovali na vše možné a odcházel se slovy: „Tak ať ti ještě něco přijde.“ A přišlo. Ráno se blížilo a opět ten krásný tón, kdy se ohne prut, krátké píp a po třech, pěti vteřinách následuje nekončící ječení hlásiče. Velká ryba, vždy a pokaždé, pokud to má tento děj, je to zkušená ryba okolo patnácti kilogramů.
Tyhle souboje jsou nádherné, a tento byl opravdu nezapomenutelný. Přestože jsem zahlédl háček, že sedí v kapří tlamce tam, kde má, nespěchal jsem. Pokud už jsem v lodi a na volném Labi, je jedno, jestli mám kapra v podběráku po 100 m nebo po půl kilometru. A je to tu. Vítězství. Obrovský pocit štěstí a zadostiučinění, co tomu všemu předcházelo. V tu chvíli jsem věděl, že je to můj osobák na řece Labi. Euforie, pocity štěstí při zvážení šupináče s hmotností rovných 18 kg se zdály nekonečné, a tak jsem neváhal okamžitě tu zprávu rozeslat několika přátelům a rodině. Kapři jsou prostě nevypočitatelní. Někdy, kdybychom se, jak se říká, stavěli na řasy, je jim to jedno a ignorují vše, co pro ně chystáme a obětujeme jim. Jindy stačí sotva pár hodin u vody, nic neobvyklého jim nepředkládat a odměna se dostaví třeba v podobě osobáku na Labi, stejně jako tomu bylo v mém případě.
Přeji vám všem pohodové hodiny a dny strávené u vody a vaše vysněné úlovky, ať se stanou skutečností.
Vašek Jelínek
Pěkný inspirující článek. Chybí mi tam snad jediná info. Chytáte od jara non stop?
no ja podle nazvu doufal ze se dozvim neco o autorove osvedcenem zpusobu lovu..
superweb: Jo, abych řekl pravdu, tak když jsem ten článek zpracovával k publikaci, tak jsem si říkal to samé, co Ty. Jsem přemýšlel, proč se ten článek jmenuje tak, jak se jmenuje. Tak třeba se autor rozepíše někdy příště :).