K napsání následujících řádků mě inspirovalo několik krátkých kaprařských vycházek, které jsem absolvoval od začátku letošní sezóny na jedné krásné vodě nedaleko od mého domova.
Na jaře, kdy zrovna nepanovaly ideální povětrnostní podmínky, jsem podnikl několik výjezdů na jeden malebný, cca 7ha svazový rybník, kde se vyskytuje několik zajímavých ryb. Na tomto revíru se mi líbí, že se zde výbor místní organizace, konečně a zatím ojediněle, vydal moderní cestou za udržení kvality obsádky a ochrany trofejních ryb. Kapr zde má horní míru 65 cm a je povoleno odnést od vody pouze 2 kusy za týden. Horní míru má rovněž amur, štika, lín, atd. Je zde vysazeno i 5 jeseterů ruských v délkách od 100 do 120 cm, kteří jsou samozřejmě celoročně hájeni. K vodě je zakázán příjezd autem a nesmíte zde ani bivakovat. Já vím, tohle nezní zrovna ideální, ale přiznejme si jednu věc – proto zde jsou ještě nějaké větší ryby. Jinak by odtud jistojistě bylo odvezeno vše, co by uvízlo v rukou těch masa chtivých nebo ziskuchtivých „taky rybářů“.
Na těchto sedmi hektarech najdete mnoho zajímavých a členitých míst s velmi rozdílnými podmínkami k lovu. Někde je břeh vysoký a příkrý, pod nímž najdete hloubku, jinde je zase souběžný s hladinou a značí spíše mělčinu. Prakticky celý obvod revíru lemují stromy. Na jedné straně jsou to většinou topoly, na druhé jívy. Mezery mezi nimi vyplňují šípkové a trnkové keře, které sahají až k vodě, a zahalují tak tato místa tajemstvím. Nepropustí ani živáčka. Některé stromy sklánějí své větve daleko nad vodu, a vytváří tak pohádkovou atmosféru. Pokud chcete lovit z tohoto zarostlého břehu, musíte dlouho jít vysokou trávou a občas prolézt nějaké to křoví, abyste se dostali k nějakému místu. Ale ani tak nemáte vyhráno. Prakticky na každém „chytatelném“ místě máte nad sebou větve ohromných stromů, které vám znemožňují nához přes hlavu. Jestlipak odhadnete, kam chodí lovit téměř všichni rybáři? Ano, samozřejmě na druhou, přístupnější a pohodlnější stranu. Tam já jsem ale nikdy chytat nebyl. Mě fascinuje být součástí té zelené džungle a hlavně lovit bez přítomnosti ostatních.
Dno revíru není nikde nijak zvláštní nebo zajímavé. Je to taková vana s bahnitým podkladem a uprostřed staré koryto potoka. Většina rybářů nahazuje s cílem trefit se na toto koryto. Takové bylo vždy i moje snažení. Říkal jsem si, že zde není co vymyslet jiného a inovativního. Až letos na jaře mě inspiroval jeden starý rybář, který se rovněž rád prodírá tímto pralesem, aby mohl čerpat klidu od lidí. Chodí vždy na stejné místo pod starou vrbu, jejíž kmen roste kolmo nad vodu, a „normální“ rybář by zde nelovil snad ani ve snu. Tady nenahodíte ani spodem, a i kdyby se vám to povedlo, rybu stejně nezdoláte, protože manipulace s běžnými pruty je tady nemožná. On ale nahazovat nepotřebuje. Má takové kraťounké proutky v délce snad 1,5 m s poměrně měkkou akcí, na nich tak čtyřicítky navijáky s 0,30mm vlasci. Chytá na brčka, která má na vlascích uchycená klouzavě jako anglické splávky. Bavlnky, které slouží jako zarážky pro brčka, má navinuté až na cívkách navijáků, protože hned u břehu je hloubka 2,5 metru a s takto krátkými pruty by s pevným uchycením splávku nemohl pracovat. Jednou jsem si sedl nedaleko od něj a fascinovaně pozoroval, jak si počíná. On svá brčka spouštěl přímo pod břeh, prakticky je o něj opíral! K nim nasypal dvě až tři hrsti kukuřice a čekal. Za chvilku se jedno z brček rozjelo od břehu, starý pán zasekl a nekompromisně a bez dlouhého boje zdolal jednoho z místních kaprů nebo amurů. Jak jednoduché!
Styděl jsem se sám před sebou. Nikdy mě tady nenapadlo chytat takto pod břehem. Zvlášť když je tu takový klid. Přiznám se, že jsem ani netušil, že pod takto souběžným břehem s hladinou bude taková hloubka. Později jsem zjistil, že je zde vlastně větší hloubka než uprostřed revíru! Toto koryto, nebo jak to nazvat, je široké asi 4 metry a pak se dno začne opět zvedat na 1,5 metru. Stáhl jsem oba pruty, sundal 100g olova a nahradil je 60 gramovými. Levý prut jsem zanesl nalevo od mého stanoviště, montáž položil těsně pod břeh a prut vrátil do vidliček. Na kmenový vlasec jsem spustil 2 back leady, abych ho přišpendlil úplně ke dnu a potom vlasec lehce povolil.
Druhou montáž jsem se rozhodl spustit kolmo pod pravý prut tak, aby kmenový vlasec vedl po svahu pod břehem a ryby do něj nemohly narazit. Vidličky jsem přepíchl dále od vody, aby pruty netrčely nad hladinu. Bylo velmi příjemné zakrmit si u svých montáží tak přesně jako v tomto případě. Jako návnadu jsem použil několik hrstí pelet velikosti 4 a 15 mm a něco málo napůleného i celého boilies. Nemělo smysl vymýšlet nic složitého. Pokud tudy kapři proplouvají, na návnadu musí narazit. Na obě montáže jsem zavěsil po jedné 20mm kuličce boilies Uncle bait, které je novinkou pro letošní rok. Toto boilies je velmi sladké díky velkému podílu sladidla NHDC a je z něj cítit příjemná vůně ovoce a smetany. Říkal jsem si, že toto boilies je jako „ušité“ pro jarní období. Sedl jsem si co nejdále od prutů, abych žádnou svojí aktivitou kapry nevyrušil od sbírání nabídnutých dobrot. Své pohyby jsem omezil na minimum, a tak jsem splynul s okolní přírodou, jako kdybych do ní odjakživa patřil.
Zhruba po 20 minutách jsem zpozoroval, jak se vlasec na levém prutu pohnul. Bylo bezvětří, takže nebylo pochyb o tom, že to musela být nějaká krmící se ryba. Dobré znamení, pomyslel jsem si. Po dalších 10 minutách tento prut krátce pípnul a pak se brutálně rozjel. Ryba si to namířila přímo do větví nedaleko potopeného stromu a já ji neměl šanci udržet mimo jejich dosah. Kmenový vlasec nevydržel tření o jednu z větví a povolil. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že na cívky navijáků namotám více šokového vlasce a případně zaseknuté rybě nedám šanci k dlouhému úniku. Po celém převázání jsem opět umístil montáže na stejná místa a sedl si do těsné blízkosti prutů. Usadil jsem se raději na zem, abych byl na břehu co nejméně vidět, ale rovněž mohl na záběr rychle reagovat.
To čekání na další záběr se zdálo nekonečné. Přece jen, předchozí akce měla za následek rozplašení místa a potom mé následné činnosti s převazováním rybám klidu také nedodaly. Už mě bolela a dřevnatěla celá sedací část těla a měl jsem mravenčení v nohách, když se znovu rozjel levý prut. Byl jsem tak ztuhlý, že jsem po prutu nemohl ani sáhnout, ale adrenalin vykonal své a já v mžiku stál s prutem ohnutým jako luk a snažil se ubrzdit běsnící rybu, která samozřejmě mířila do větví. Vše vydrželo a já za pár chvil podebíral krásného šupináče. Byl jsem štěstím bez sebe. Ve chvíli, kdy jsem vracel svůj úlovek zpět do jeho domoviny, starý pán vstal ze své malinké židličky, pomalu přišel ke mně a tiše pronesl: „Konečně jsi to pochopil.“ Pak zase odešel a já už ho nikdy neviděl. Třeba jsme se jen míjeli, třeba začal chodit na jiné místo. Kdo ví. Každopádně jsem mu vděčný za inspiraci.
Tímto způsobem jsem zde později nachytal ještě několik krásných ryb. A nejenom zde. O tom ale zas někdy příště…
S pozdravem
Zdeněk Ipser
Tento článek byl publikován také v časopisu KaproMánie
