Rybářova zima

Je konec ledna, venku mrze až praští a každý rybář začíná být mírně posmutnělý. Jen vidina tajícího ledu a probouzející se přírody nás může zbavit této nálady. Aspoň já to tak v posledních letech mívám. Nebudu psát o nějaké nové a převratné technice nebo o novém modelu háčků, které se objevily na pultech obchodů. Nejsem žádný odborník na výbavu nebo na techniky lovu a ani žádnou zajímavou výpravu jsem v poslední době neprožil. Rozhodl jsem se proto napsat krátký článek či spíše pojednání o tomto, pro rybáře, zdánlivě nekonečném období.

Než zamrzla většina stojatých vod v okolí, dalo se i v mrazu vyrazit k rybníku a pokoušet se přelstít letargické kapry. Když jsem tak vyrazil naposledy, nedopadlo to zrovna nejlépe. Celá hladina byla pokrytá souvislou krustou ledu a já odjel s nepořízenou. Od toho dne začalo každoroční, téměř nekonečné čekání, až hladina opět rozmrzne. I ten vyřezávaný kapr, který mě tu od minulého léta vítá a přinesl mi štěstí, čeká, až mu rozmrzne domácí voda. Až znovu uvidí tetelící se hladinu rybníka ve slunečném jarním dni a až se bude moci nadechnout té vůně, která je všude kolem. Vůně, která značí začátek nové sezóny.

Na spoustě vod se v zimě prohání děti na bruslích a je na nich velmi rušno. Jinde je ale ticho a prázdno. Jen bílá krajina všude kolem. Ani všudypřítomné vrány se na podobná místa nehrnou. Není divu. Na pohled vypadají tato místa téměř mrtvá. Záměrně píšu slovo téměř, protože rybáři ví svoje. Víme, že pod tím ledovým příkrovem je stále život. Je tam svět plný tajemství a záhad, které tak rádi odhalujeme. Svět, který pouze spí a čeká na probuzení ze zimního spánku.

Při nedávné projížďce na kole u nedaleké říčky, která byla v dětství skoro mým domovem, jsem byl vcelku překvapen, kolik života jsem v tom mrazu objevil. I když na teploměru doma bylo –12 a v lese u vody dozajista ještě méně, tu a tam proběhl přes cestu zajíc, nebo jsem vyplašil volavku stojící na padlém kmeni v řece. Objevil jsem nedávné stopy činnosti bobra a dokonce jsem zahlédl malou rybu v tišině oné říčky. Snad karase, nebo malého kapra. Toho všeho si dobře všímali dravci posedávající na topolech okolo řeky a koneckonců i ty volavky, které na ledových krách v říčce zanechávaly jasně patrné krvavé skvrny. I když to byli znamení smrti, jen potvrzovali, že okolí řeky je plné života.

Na tomto úseku se sice lovit nesmí, ale zatím se to toleruje a lovím tu vcelku rád. Podle vyšlapaných míst nejsem sám, kdo tak činí. Bohužel ne všichni se k té vodě a k jejímu okolí chovají slušně. Bývá tu dost odpadků a také břehy místy vypadají jako po nájezdu barbarů. I přesto jsem tehdy dostal chuť vrátit se domů pro malý proutek, koupit červy a zkusit nějakou rybu přemluvit. Přesto, že tu bývá v tomto období roku prázdno, mě to táhlo někam mimo obvyklá místa všech „rybářů“, kteří sem chodí v létě. Někam do hlubokých částí k potopeným stromům. Někam, kde jsem alespoň tušil možnost úlovku. Stále se tu taková místa dají najít a určitě bych nějakého cejna zlákal. Třeba by se podařil i malý karas nebo kapr. I okouna jsem zde mohl s velkou pravděpodobností chytit. Dřív se tu dokonce chytali hrouzci, ale ti už tu dávno nejsou nebo je jich tak málo, že se mi žádného dlouho nepodařilo chytit. Nakonec toho rozhodování, zda mám či nemám vyrazit pro výbavu, jsem usoudil, že to nemá cenu. Než bych přijel domů, vše nachystal a dorazil zpět, byla by už tma. Až se zase pojedu projet, tak už si určitě nezapomenu vzít do batohu proutek, malou krabičku s výbavou a červíky. Je totiž více než jisté, že když uvidím živou a nezamrzlou vodu, dostanu neutuchající chuť zjistit, zda je tam dole pod hladinou někdo vzhůru. Mnozí z Vás to jistě znají, často neodolají a zajdou k nějaké blízké nezamrzlé řece s malým proutkem pokoušet štěstí. A i když v tomto období není velká pravděpodobnost úlovku, tak aspoň pro ten pocit že jsme u vody. Že jsme nezapomněli na to, jak je nám venku dobře. Jen kvůli tomu to stojí za to. Je dobře, že i když je všude bílo, u řek je stále poměrně živo. Kdyby nebylo řek, rybářova zima by byla obzvláště smutná.

Někdo může namítnout, že v posledních letech se dá rybářova dušička ukojit i na ledu a nejen na řekách, které nezamrzají tak snadno jako stojaté vody. Snad každý soukromý revír dává možnost lovu na dírkách. Nedávno jsem i já podlehl tomuto volání, když mě kamarád pozval na nedalekou soukromou vodu. Koupil jsem tedy malý proutek na dírky a druhý den jsme mohli vyrazit nasát tu atmosféru lovu na ledu. Čekal jsem poklidný lov v tom ledovém lednovém dni, ale něco mi říkalo, že to nebude pravda. Když jsme přijeli k revíru, na ledu už bylo asi 20 lidí. A to bylo úterý 8 hodin ráno. Evidentně jsme nebyli jediní, kteří si chtějí připomenout chvíle, kdy se špička prutu znenadání ohne, nebo dokonce prut vyletí z vidliček. K mému úžasu, do oběda stálo na ledu asi 60 lidí. Vzpomněl jsem si na ceduli u chatky, kde se prodávaly povolenky a kde stálo: „Prodej ryb samoodlovem“. Za několik hodin strávených v mrazu na ledu se mi povedlo chytit několik pstruhů a sivenů, kteří mi alespoň částečně pozvedli náladu. I když údělem většiny z nich bylo skončit na talíři. Až si příště budu chtít koupit pstruha, nepojedu do prodejny s rybami, ale pravděpodobně znovu navštívím nedalekou soukromou vodu a koupím si ho samoodlovem. Nicméně i přes poměrně úspěšný lov, má rybářská dušička zůstala neutěšená. Takový lov masa se nedá zaměnit s pobytem u vody na místech, kde jste pouze vy, a kde můžete slyšet jen hučení vody nebo zvuky zvěře z lesa. Když se nám v zimě na takovém místě povede chytit malého tlouště nebo cejna, je to pro nás ohromné povzbuzení a jaro se nám tak zdá být zase o kousek blíž.

V posledních letech si u vody začínám vážit jiných věcí, nežli je množství a velikost ulovených ryb. Hodně lidí si pobyt u vody plete se závody a snaží se z vody vytěžit i to, co tam není. Když jedu na kapry, nejedu za každou cenu chytit tu největší rybu v rybníce. Lhal bych, kdybych řekl, že se o to nesnažím, ale už to pro mě není hlavní důvod pobytu u vody. Vím, že nejsem zdaleka sám, kdo jezdí na ryby hlavně nasávat atmosféru. Nemyslím atmosféru soukromých revírů, které mnohdy připomínají kempy. Mám na mysli atmosféru revírů, které jsou obklopeny čistou a zdravou přírodou. Revírů, kde můžete narazit na člověka jen zřídka a kde vám dělá společnost jen kukačka, co se ozývá na protějším břehu. Všechny takové výpravy, i když jsou někdy neúspěšné, mají něco do sebe. Minimálně získáváme zkušenosti. Vždyť každá hodina u vody nám dá víc zkušeností, než celý den u počítače. Navíc u počítače nemáte ani nejmenší šanci něco chytit. A ty hodiny u vody se vám zcela jistě vrátí. Vrátí se minimálně v poznání, jak se okolí mění a jaký to má vliv na dění pod hladinou. V přírodě všechno souvisí se vším, a když si začnete všímat i zdánlivě nedůležitých maličkostí, můžete si být jistí, že se to na vašich zkušenostech a později i úlovcích dozajista odrazí.

Každý z nás má možnost udělat si rybářskou zimu podle svého. Někomu vyhovuje sbírání informací z tepla domova a jinému zase lov na dírkách. Já doporučuji všem, aby vyrazili k nejbližší řece. Běžte klidně jen tak bez prutu, ale běžte. Když přeci jen vyrazíte s prutem a náhodou nic nechytnete, budete minimálně bohatší o zážitky. A zážitky jsou přeci hlavní důvod našeho počínání. Důvod všech těch hodin strávených u vody.

Petrův zdar a ať vám zima uteče co nejrychleji!

Petr Slovák