Když se ohlédnu za výpravami z posledních pár let, nemohu nevidět, že na Slovensku pobývám víc než často. Možná za to může zdejší příroda, neboť je opravdu úžasná, možná srozumitelný jazyk, protože na Slovensku se na rozdíl např. od Maďarska v pohodě domluvíte, možná taky slovenské holky, které jsou podle mě z celé Evropy nejkrásnější (pokud se moje manželka dostane až k této druhé větě, zřejmě se jedná o můj poslední článek :-).

Ještě před deseti lety jsem často jezdil do Francie, Rumunska, Polska či Maďarska. Pak jsem se v roce 2006 celkem náhodou zúčastnil závodů na Liptovské Maře, která mě naprosto uchvátila. Dodnes s kamarádem Karlem vzpomínáme nejen na to nádherné prostředí na okraji Tater, ale především na báječné zachytání. Nijak jsme se nestresovali, že to jsou závody, ale stejně jako při běžné výpravě jsme se snažili chytat velké kapry. I díky tomu jsme měli tak neuvěřitelný váhový průměr, který přesahoval 10kg a chvílemi byl ještě vyšší. Ke konci už jsme to brali vážněji, snažili jsme se udržet na bedně, a pokud možno i co nejvýše. Poslední dvě noci už jsme byli zcela na pokraji sil. Dokonce jsem na vodě krátce zkolaboval, na břeh jsem se vrátil jen tak tak. Ze zdolávání se místo zážitku stala neskutečná dřina. Ovšem i tak jsme byli nadšení, a to nejen z umístění. Mnohem víc než celkové druhé místo nám v paměti zůstaly nádherné ryby. Každá z nich byla jiná. Málokde předtím i potom jsem viděl tak neuvěřitelně krásné, čisté a nezraněné kapry. Byli jsme z nich úplně vyplácání. Tady začala moje láska ke slovenským vodám.

Za rok jsme si to na tomto revíru zopakovali. Nedopadlo tak bezvadně jako napoprvé, ale to nám nijak zásadně nevadilo. Víc jsme byli skleslí z toho, že ryby, které jsme tahali, už nebyly tak čisté a nezraněné. Většina z nich nesla známky sakování, měly zašedlé hřbety a poranění z manipulace na břehu. Co víc, jak jsme se brzy dozvěděli, byly to ty šťastnější z místních mohykánů. Mnoho těch ojedinělých ryb končilo v udírnách či na pekáčích. Tlak na Maru začal být obrovský, což mě přimělo k zásadní věci. Zůstal jsem na Slovensku, ale přestěhoval jsem se na jiné revíry.
Začal jsem zkoumat další přehrady na Váhu, pískovny okolo Dunaje i obě řeky jako takové. Viděl jsem spousty zajímavých vod, přírodních scenérií a nádherných holek. A co víc, byl jsem zde od počátku úspěšný, myslím samozřejmě na rybách :-). Hned první noc při první výpravě na jednu z přehrad mi na prut vyvezený úplně na blint zabral 10kg kapr. To byla velká vzpruha do dalšího pátrání. Co víc, ještě při též víceméně poznávací výpravě jsem ulovil dokonce 17kg kapra. Byl jsem obrovsky šťastný, že se mi zde tak daří. A to jsem neměl tušení, že bude ještě mnohem lepší.

O pár týdnů později jsem zde zažil výpravu, na níž nelze zapomenout. Začala sice neslavně, když jsme se kvůli silnému větru dva dny prakticky nedostali na vodu. To nás přimělo k přestěhování do závětrnější oblasti. A tam se začaly dít věci. První ráno se mi povedl 14kg kapr. Do večera už sice nic, ale pak se to rozjelo tak, jako v opravdovém kaprařském ráji. Během pár dnů se nám podařilo ulovit mnoho kaprů od 8 do 20kg, chvílemi jsme měli průměr přes 13kg (a po celou dobu neklesl pod 10kg), což na svazovou a jinak velmi těžkou vodu je doslova pohádka. Největší rybu, která měla 19,8kg, jsem pojmenoval Kráska. Byla to bezpochyby jedna z nejhezčích ryb, jakou jsem kdy chytil. Poslední dva dny už jsme nechytali naplno, spíš jsme si to užívali. Nakonec za námi ještě přijel Rafan a během první noci chytil téměř 23kg šupináče.

Další rok jsem zkoušel i chytání na řece. Během tří dnů jsem měl jediný záběr, ovšem stál za to. Byla to i přes úplně utaženou brzdu taková jízda, že mě ani ve snu nenapadlo, že může být od ryby. Otráveně jsem vstal ze sedačky a šel se podívat, který pitomec mi motorákem nabral vlasec. Jenže jsem s údivem zjistil, že v okolí žádný člun není. Stejně se mně tomu nechtělo uvěřit. To přeci není možné, to přeci nemůže být ryba?!!! Nakonec jsem přeci jen zasekl. Můj 3,5lb prut se ohnul do luku až k ruce, ve které jsem ho u navijáku držel. Tah ryby byl opravdu neskutečný. Jelikož jsem to měl nahozené do strany do jakési zátoky (de facto za rohem), bál jsem se, že nebudu kapra mít po celou dobu zdolávání v přímém kontaktu. Proto jsem se rozhodl oklopit naviják a dojet na místo s lodí. Já vůl! Byla to obrovská chyba. Než jsem dojel na místo, ryba to vzala pryč ze zátoky přes mělčí hranu, kde byla spousta velkých šutrů, směrem na koryto. No a mezi těmi kameny skončily mé naděje. Ani šedesátka monofil, který jsem měl jako šokový návazec, jim neodolala. O velikosti ryby jsem se mohl jen domnívat.
Později na podzim už jsem byl mnohem úspěšnější. I když jsem při pětidenní výpravě chytil jen jednu rybu nad 15kg, stála za to. Bylo to neuvěřitelné, ale téměř na den stejně jako před rokem jsem ulovil svoji Krásku. Nejprve jsem si nebyl jistý, že je to ona, ale měl jsem s sebou katalog, na jehož titulce se vyjímala. Když jsem porovnal fotku s živou realitou, nebylo pochyb, že jde o stejnou rybu. Byl jsem přesvědčený, že tentokrát už bude mít přes 20kg. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ji navážil necelých 18kg, tedy o dvě kila méně. Když jsem později porovnával obě fotky, je jasně patrné, že ten první rok byla extrémně nacpaná před zimou, kdežto ten následující se zřejmě teprve začínala futrovat. Byla stále obrovská a stále krásná, ale to narvané břicho jí chybělo. I tak jsem byl nadšený, tohle se opravdu nestává často, zvlášť na tak velké vodě. Sice jsem si od té doby mnohokrát vyslechl, že jí mám někde schovanou a jen se s ní jezdím vyfotit, ale spíš to beru jako přátelské pošťuchování než vážně myšlenou narážku.

Velmi zajímavou příhodu jsem zde zažil i se svým synem Kryštofem. Bylo to v době, kdy vodou putovalo obrovské množství trav, které zde mnohdy značně ztěžují rybolov. V těchto obdobích je často obtížné rozeznat záběr, protože proud, trávy a další unášené předměty vyvolávají spoustu falešných pohybů vlasce a naopak, při jeho povolení jej okamžitě znovu vyšponují. Občas je velmi těžké posoudit, zda se jedná o záběr nebo ne. Podobně nejasná indikace záběru byla i v tomto případě. Chtěli jsme se ale ujistit, a tak jsme se rozhodli, že prut raději zkontrolujeme. Vyjeli jsme na vodu a začali smotávat vlasec. Jenže ten se díky extrémnímu proudu a naneseným travám dostal do kontaktu s druhým Kryštofovým prutem. Vlasce se do sebe smotaly tak šíleně, že se nám je ani během půl hodiny nepodařilo rozplést. Hotový gordický uzel, ani po dvanácti pivech bych to nezamotal lépe. Jediná šance byla jeden z vlasců uříznout a zkusit ho vymotat z druhého. Proto jsem vzal ten, o němž jsem se domníval, že je z prutu, na nějž nebyl záběr. Ustřihl jsem ho a začal jej od toho druhého rozplétat. Po delší době a několika dalších šmiknutích nůžkami se mi to podařilo. Jenže po chvíli jsme k našemu velkému údivu zjistili, že jsem ustřihnul právě ten vlasec, na který byl záběr. Co teď? Jedna z možností byla přihlásit se do Talentmánie či večerníčku o dvou kutilech „A je to“, další spáchat rituální harakiri, nakonec zvítězila třetí varianta, a to pokusit se najít ve vodě s pomocí kotvičky odřezaný vlasec. Ani nevím jak, ale po nějaké době se nám to podařilo. Provlékli jsme ho očky, spojili jej se zbytkem kmenového vlasce na navijáku a vydali se směrem k místu, kde byla položená montáž. Když jsme tam dojeli, bylo evidentní, že to byl opravdu záběr, protože šokový nástavec odtud směřoval přímo do nejhustší spleti větví a naplavených stromů. Ani jsem nepočítal, že by tam ještě byla ryba, jen jsem chtěl vyprostit co nejvíc vlasce z vody, aby tam nepřekážel. Podařilo se mi ho dostat ze dvou slabších větví, až jsem se přiblížil k těm největší kládám. Chytil jsem šedesátku do ruky, pořádně jsem za ní zabral, a čekal, jestli praskne háček nebo návazec. Jenže se stalo něco, co mně doslova vyrazilo dech. Bez jakéhokoli varování jsem dostal obrovskou ránu do ruky. Pustil jsem v úleku vlasec (stejně bych ho neudržel), což zase překvapilo Kryštofa, který s tím vůbec nepočítal. Ozvala se velká rána. Byl jsem v tu chvíli přesvědčen, že prasknul prut a vůbec bych se tomu nedivil, protože ten tah byl obrovský. Kryštof navíc neměl povolenou brzdu a vlasec směřoval pod loď. Dodnes nevím, co tu ránu způsobilo, každopádně veškerá výzbroj ten extrémně prudký výpad odpočaté ryby vydržela. Kapr nás ještě chvíli vozil po vodě, což byl pro Kryštofa obrovský zážitek, ale nakonec jsme jej dostali do podběráku. Krásný 19,2kg šupináč asi dodnes nechápe, jak se mohl ocitnout na břehu, když byl nejméně hodinu na odstřiženém vlasci.

Ovšem nejen úsměvné a příjemné věci jsem na Slovensku zažil. Krom občasných dohadů s vláčkaři, kteří se mnohdy ukotvili u mojí bójky jak u stromu a půl dne tu ve snaze ulovit dravce vytahovali mé udice, se mi zde během rybolovu ztratilo celkem dost věcí. Pokud to byly jen piva, které jsem chladil v potoce, nebo nějaké drobnosti, bral jsem to ještě s úsměvem. Předloni jsem ovšem přišel i o můj milovaný prut s navijákem. A to přesto, že jsem věděl, že se zde dost krade a že si musím dávat pozor. Například mým kamarádům se tu tři týdny před mojí výpravou ztratila kompletní výbava, respektive vše, co v té chvíli bylo před bivakem. Jenže finta, kterou na mě vytáhl onen zlodějíček, mě natolik překvapila, že jsem se nechal nachytat na švestkách. Bylo to pár minut po půlnoci, kdy končila povolená doba lovu. Seděl jsem nehnutě u svého bivaku a čekal, až se kolegové, kteří pobývali cca 70m ode mě, vrátí z vody, kde byli stahovat udice. Střídali jsme se právě kvůli tomu, aby vždy byl někdo na břehu. A jak tak sedím, pozoruji stín, který se ke mně zleva blíží. Mám halucinace, nebo to opravdu někdo je? Abych se přesvědčil, vstanu ze židle a nakročím směrem ke stínu. Stín se najednou zastaví a podřepne. Že by to vážně někdo byl? Abych se ujistil, rozejdu se směrem k němu. Stín se znovu napřímí a rychle vyráží proti mně. Krve by se ve mě nedořezal. Bohužel nemám po ruce nic na obranu a dokonce ani čelovku, kterou jsem zřejmě někde pohodil. „Tak čo, sťahujete, sťahujete,“ ozve se tajemný hlas, když už jsme asi metr od sebe. Trochu se mi uleví, vypadá to, že mě nejde přepadnout. „Už vás pozorujeme zopár minut a čakáme, jestli to budete sťahovat, v poslednej dobe tu máme vela pytlakov,“ říká mi onen muž v černé kombinéze a s dalekohledem na hrudi. Uf, to se mi ulevilo. „Jasně, stahujeme, kolegové už se vracejí, teď pro to pojedu já,“ říkám mu. „No dobre dobre, máte najvyšší čas, iděm pozret vašich kolegov,“ povídá mi na rozloučenou a odchází směrem ke klukům.

Nechce se mi na vodu, tak zkouším pruty vytáhnout ze břehu. První jde, smotávám jej a dávám do vidliček, ale s druhým okamžitě uváznu. No nic, kluci už jsou zpátky, tak pro něj dojedu. Když se mi ho daří vyprostit, zmocňuje se mě takový divný pocit. Nevím proč, ale něco mi tu nehraje. Opřu se do vesel a za chvíli jsem u bivaku. Bingo! Prut, co jsem dal do vidliček, je doslova a do písmene v prdeli. V mžiku je mi jasné, co se stalo. Běžím za kamarády a zjišťuji, zda také o něco nepřišli. Samozřejmě k nim žádná stráž nedošla, na dva už si netroufnul. Byl však natolik suverénní, že mě ani vteřinu nenapadlo, že by to mohla být levárna. Kdyby mně nějak vyhrožoval, tak po něm samozřejmě budu chtít předložit odznak a průkaz, ale takto jsem k tomu neměl jediný důvod. A na to on, když už mi to nezvládl nepozorovaně ukrást, zřejmě spoléhal.
Jiné věci se mi naštěstí neztratily, ale cena prutu a navijáku přesahovala dvacet tisíc, což určitě není na mávnutí rukou. Druhý den to nahlašuji na místní policejní stanici. Dozvídám se, co jsem očekával, že to zřejmě budou místní feťáci, kterých je v okolí požehnaně. Ukradnou něco v hodnotě mnoha tisíc, ale prodají za pár šupů, aby měli na další dávku. Když to vezmu kolem a kolem, mohl bych být vlastně šťastný, že jsem ty kluky šikovný alespoň trochu podpořil. Když už nic jiného, tak jsem někomu z nich výrazně zdvihnul náladu. Minimálně na chvíli, dokud ten joint působil, který si za to opatřil…

Pár měsíců trvalo, než ze mě vyprchal vztek a než jsem opět začal uvažovat, že se na Slovensko ještě někdy podívám. Přesto mi to nedalo a loni jsem byl opět tam. A hned po ránu opět problémy. Dva místní nezaměstnaní nám začali obhlížet výbavu a na všechno se vyptávat. Prostě to vypadalo jako jasný pokukování po kořisti. Proto, i když jsem měl záběr, zůstávám na břehu, abych tam s nimi nenechal kolegu samotného. Teprve po několika minutách, když odcházejí, nasedám do lodě a jedu se podívat, jestli je tam ještě ryba. Beztak není kam spěchat. Vzhledem k typu záběru, kdy se mi swinger několikrát trhavě propadl, to stejně nejspíš bude jesen nebo mrňavý kapr. Proto se s tím moc netrápím a vlasec rázně vytrhávám z několika vázek. Kdybych si myslel, že je tam větší ryba, tak opatrně použiji kotvičku, ale kvůli nějakýmu smrkáčovi? Ještě dvě tři vázky a jsem s rybou v kontaktu. Když ji přitáhnu k hladině, je mi jasný, že je to kapr a že nebude úplně malej. „Mohl by mít i patnáct,“ říkám si pro sebe. Proto, když se mi jej napoprvé nepodaří podebrat a vlny uhání mou loď pryč, neriskuji a kapra se nesnažím silou dostat k sobě. Odklopím naviják a rychle zavesluji zpět do místa, kde jsem ho zdolával. V mžiku domotávám vlasec, opřu se do ryby a napoprvé jí mám v podběráku. Když jí dávám do lodě, zdá se mi těžší, než bych čekal. Že by sedmnáct? Když dorazím na břeh, přendáme jí spolu s kolegou z menší „lodní“ do větší „břehové“ podložky. Znovu se na ní podívám a vypadne ze mě: „Ta může mít klidně přes dvacet!“ Není sice tak skvostná jako Kráska, ale je velmi zvláštní. Má obrovskou hlavu, divně zdeformované tělo a neuvěřitelně široký hřbet. Po přesném zvážení se mé očekávání naplňuje, ryba má 21,1kg. Tak to je bomba! Rychle jí fotíme, pár záběrů kamerou během pouštění a kapr pomalu odplouvá zpátky. To je jak ve snu, hned první ráno chytit takovouto obludu. Zbytek výpravy už si můžu v klidu vychutnat, teda pokud mě zas někdo nevybere věci. Na to už teď nemyslím a věnuji se výhradně rybám. Další dny mám velká očekávání, ale až na metrového 14,5kg nízkého šupíka nic, co by stálo za řeč. I tak lze moji dosud poslední slovenskou výpravu hodnotit víc než kladně.

Jak vidíte, nejen ve Francii, ale i na Slovensku můžete zažít kaprařský ráj, a mě velmi těžší, že se mi to podařilo hned několikrát. Určitě tu nejsou tak velcí kapři jako na Cassienu, Rainbow nebo na jiných vyhlášených revírech, ale já si jich vážím mnohem víc. Už jen proto, že jsem si ty revíry i konkrétní místa vybíral a prozkoumával sám, nikdo mi je nedržel, nepředal na GPS, nepředkrmoval ani mi neříkal, kdy kde jak mám chytat. O to víc mě to bavilo a pomáhalo se zdokonalovat.
Ovšem, jak už jsem popisoval, zažil jsem na Slovensku i obrácenou stranu mince. Strach o věci je na mnohých revírech na denním pořádku. Nepořádek okolo vod je mnohde příšerný, několikanásobný, než je na našich už tak „přeodpadkovaných“ revírech běžné. Tyto věci mi občas kazí jinak příjemný dojem z rybolovu na Slovensku. Ptáte se, co u mě nakonec převáží? Tipujete správně. Je víc než pravděpodobné, že se znovu pokusím překonat pekelné překážky a zažít nějakou tu příhodu z ráje. Stojí to za to!
Michal Kučera
Veľmi pekný článok 😉
pekny clanok a clovek aby sa bal ist spat :((( ale nechcel by som byt tym clovekom keby so
m ho prichytil
Zdravím,
musím uznať, že tak dobrú reklamu na Slovensko som už dlhúúú dobu nečítal 😉 Je síce pravda, že niektoré živly u nás veľmi rady kradnú rybárom výbavu (sú reviry, kde sa nemôžeš pohnúť ani meter od udíc, nie to sa od nich ešte otočiť, či sa pri nich vyspať), ale ryby tu máme celkom pekné 😉 A ako si spomenul, tak aj dievčatá 🙂 Držím Ti palce pri ďalších výpravách na Slovensko, pevné nervy a veľa záberov. Máme tu ešte pár lokalít, ktoré sa určite oplatí preskúmať…