Tento příběh začal psát sám život již před mnoha lety, když jsem jako malý objížděl se svým otcem rybníky a řeky kolem našeho bydliště. Každá návštěva se nesla v duchu jiné historky od místních rybářů. Domorodci těchto vod mi skoro pokaždé vyprávěli o kaprech, které po záseku nebylo možné zastavit, dále o zlámaných prutech a jiných patáliích. Byl jsem malý a jejich historky jsem hltal do posledního slova.
Vždy jsem snil o záběru od těch vodních obrů, kteří obydlovali tyto vody. Čas ale plynul jako voda a každý rok navíc v mém životě byl krůčkem dál od těchto vod. Čím starší jsem byl, tím více mě to táhlo na vody větší a větší, které byly a jsou vzdálené mnohdy i stovky kilometrů. Ne že bych na ty malé lokality zanevřel, ale spíše jsem se tam chodil jen tak procházet a přemýšlet, tak nějak si vyčistit hlavu. Ale při žádné z těchto vycházek mě nenapadlo koukat na vody z pohledu, který by vyhledával kapry. Tlak na tyto vody byl tak veliký, že jsem prostě nemohl věřit, že zde plave nějaký ten kapří velikán.
Bohužel i mne dostihl nedostatek času, ale o tom asi každý ví své. V tomto uspěchaném světě je čas opravdu drahá záležitost. Nezbylo nic jiného, než začít chytat kapry stylem „když ostatní končí, já začínám“. Rozhodl jsem se, že si splním ten můj dětský sen tím, že dostanu vytoužený záběr na vodě, kde jsem vlastně ani nevěřil, že je to možné. Ale bral jsem to jako obrovskou výzvu. Kolem sebe mám spoustu takových vod, ale pět z nich byly něčím výjimečné, a proto jsem se rozhodl, že zde nepřestanu lovit, dokud zde neulovím jednoho z místních legend.
Přišel čas a já stál u první z vytipovaných vod, vybavený pouze polarizačními brýlemi a dalekohledem. Takto jsem to praktikoval celý týden a to i třikrát denně, abych si udělal co největší obrázek, kde se ryby vyskytují v době, kdy já mohu trávit čas u vody. Času mám totiž opravdu málo, takže žádná z vycházek, kterou jsem zde strávil, netrvala více jak devět hodin. Po týdenním typování místa jsem přešel do fáze, kdy jsem si místo krmil vždy ráno a večer zhruba jedním kilem boilies. Věděl jsem, že voda je plná ryb násadové velikosti, takže jsem se rozhodl krmit většími průměry a to 24 mm.
Po dvou dnech jsem již nevydržel a těsně před setměním, kdy už od vody odcházel poslední děda, jsem nastoupil na místo. V břiše jsem měl peklo. Celý žaludek se mi nervozitou svíral a já nedočkavě nahodil svoje montáže. Nemohl jsem vůbec usnout. Očekávání bylo tak silné, že to prostě nešlo. Díky Bohu, únava vyhrála. Musel jsem spát, ráno mě čekalo brzké vstávání do práce. Každou hodinu jsem se budil a jen tak pozoroval pruty a doufal, že se swinger přilepí k prutu a přijde vytoužený záběr. Čas plynul a stále se nic nedělo. Byl jsem znepokojený, že ani nějaký ten dorostenec se nespletl. Připisoval jsem to tomu, že ryby asi boilie neznají a bude chvilku trvat, než mu přijdou na chuť.
Ale to, co se stalo pak, mi asi ani neuvěříte. Ani já tomu stále nevěřím. Ozval se hlásič a swinger padl k zemi tak rychle, že jsem nestíhal domotávat vlasec, abych rybu vůbec mohl zaseknout. Konečně jsem přišel do kontaktu s rybou a vůbec nemohl uvěřit tupému tahu, který ryba měla. Hlavou mi proběhly historky, které jsem jako malý poslouchal. Kolena se mi třásla a já opatrně naváděl rybu k břehu tak, abych ji nevyřízl.
Konečně jsem se dostal na šokáč. Cítil jsem, že je blízko. Rozsvítil jsem čelovku jen na minimum tak, aby mě nikdo nemohl vidět. Podběrák zajel pod rybu a já nevěřícně seděl na břehu s prutem v ruce a hleděl na kapra. Ano. Hned první záběr byl ten, o kterém jsem snil. Ryba, která předčila všechna moje očekávání. Několik rychlých cvaknutí na fotoaparát, jedno poděkováni rybě a šup s ní zpět do jejího živlu. Srdce mi buší ještě teď, když na to myslím, ale to, co se stalo o patnáct minut později, mi vystřeluje pocit štěstí a radosti do celého těla.
Ani ne patnáct minut po nahození toho samého prutu někam tam do tmy přišla brutální jízda. Na prut jsem se bál sáhnout, natož rybu brzdit, ale musel jsem. Svíral jsem v ruce maximálně ohnutý prut a užíval si neuvěřitelně bojovnou rybu. Celou dobu jsem si myslel, že už nemohu chytit větší, než byla ta první, ale to, co jsem navedl do podběráku nyní, byl kolos. V hlavě jsem měl jediné. To musí být jeden z těch kaprů, co tu už před mnoha lety trápil rybáře, lámal pruty a trhal montáže. To musí být on!
Obrovská jikernačka bez jediné vady. Nedokážu popsat, jakou jsem měl radost, když jsem ji svíral v náručí. Ještě krásnější bylo políbit ji a pomalu vrátit vodě. Majestátné tělo ryby pomalu mizelo ve tmě… Seděl jsem na lehátku a užíval si ten skvělý pocit. Pomalu se rozednívalo a já začal balit s rozhodnutím, že sem se ještě vrátím.
Nečekal jsem to tak brzy, ale byla to správná chvíle uzavřít první kapitolu mého putování. Kam ale teď? Nabízely se mi čtyři vody, tak jsem přemýšlel, pro kterou se rozhodnu. Nakonec jsem vyrazil na vodu, které jsem jako jediné věřil, že by se zde mohl vyskytovat nějaký ten obr. Záhy jsem zjistil, že věřit se vyplácí.
Místo mé druhé kapitoly jsem neměl čas nějak podrobněji zkoumat, a tak jsem prostě vyrazil rovnou s pruty. Věděl jsem, že místo, kde se chystám lovit, je zarostlé travinami, proto jsem zde očekával kapry, kteří se shlukovali ke tření. V autě jsem měl kbelík se spařenou řepkou, kterou můj kolega nezdělal při jeho toulkách, a tak mi jí dal pro případ nouze. V autě byla asi čtyři dny na slunci, takže si dokážete představit zápach linoucí se přes zavřené víko kbelíku.
Bylo na čase řepku hodit do vody a toto místo bylo na ni jako dělané. Rozházel jsem ji na ploše zhruba 2×2 m a do tohoto místa jsem položil montáž s jednou plovoucí kuličkou boilie. Pozoroval jsem vodu a snažil se vyhledat kapry. Nikde ale ani vlnka! Že by tu kapři nebyli?
Otočil jsem hlavu na místo, kde jsem krmil a zahlédl velký vír. Říkal jsem si, tak přece? Vtom jsem dostal nesmělý záběr. Myslel jsem si, že to bude nějaký násaďák a tak jsem jen zlehka přisekl. Vtom si to ale ryba rozmyslela a plnou silou se mi opřela do prutu. Neuvěřitelné! Po krátkém boji jsem navedl kapra do podběráku. Nemohl jsem uvěřit tomu, že po hodině u nové vody mohu uzavřít další kapitolu. Byl jsem šťastný jako nikdy. Nečekal jsem, že zažiji něco takového na vodách, kde jsem ani nedoufal, že mohou plavat takoví krasavci.
Spousta z vás si budete myslet, že si tu vymýšlím nějaké pohádky, ale opravdu tomu tak je. Spoustu z vás uklidním díky rychle zavřené kapitole s číslem dvě. Vydal jsem se na vodu, kde jsem tušil, že si vylámu zuby. Jedná se o doslova nejtěžší vodu v západních Čechách, kde byste zprávy o úlovcích kapra nad 10 kg spočítali na prstech jedné ruky.
Měl jsem za sebou již několikátou vycházku na tuto vodu a bohužel jsem byl stále bez záběru. Štěstí mě opustilo? Tomu nevěřím. Věřím tomu, co dělám na sto procent. Věřím krmení, na které chytám, a úspěch se musí dříve či později dostavit. Je jedno jestli zítra nebo za měsíc, já se nevzdám. Mám před sebou ještě tři kapitoly, ale o tom zase příště. Bude to boj, ale slibuji, že se nevzdám!
Marek Schejbal
Tento článek byl publikován v časopisu KaproMánie
