Stojí to zato?

Tuto otázku si během dlouhých výprav kladu nespočetkrát, a to z několika důvodů. Často a rád chytám v těžko dostupných místech vzdálených od civilizace. Tato místa vyhledávám pro jejich klid. Jsou málo navštěvovaná, nebo dokonce vůbec. V široké oblasti nepotkám někdy i týdny člověka. Jediná forma komunikace je mobilní telefon, ale i to jen při troše štěstí, pokud je v dané oblasti signál. Právě tyto jevy jsou pro mě uklidňující, ale zároveň adrenalinové. Uklidňující z toho důvodu, že během noci, spánku, dalekých vyvážek nebo průzkumu vzdálených oblastí, se nemusím obávat o svou výbavu, ke které by se rádi dostali zloději. Krmná místa mám nerušené ostatními rybáři, k čemuž přispívám i já sám minimálním pohybem v zakrmené oblasti. Montáže převážím až po třech dnech, samozřejmě, pokud záběr nenastane dříve. A adrenalinové proto, protože vím, že široko daleko v oblasti se nacházím jen já a divoká zvěř, která po pár dnech ztrácí plachost a bere mě jako součást svého okolí. Každý krok na březích plných překážek, každý pohyb na člunu daleko od břehu důkladně zvažuji a každý úkon je jen o spoléhání sám na sebe. Případná pomoc v jakémkoli problému je v nedohlednu nebo velmi vzdálená. Jídlo, pití a krmení pro kapry mám připraveny na počet dní výpravy. Do supermarketu neodjíždím. Lov na frekventovaných a snadno přístupných místech je také náročný. Blízká civilizace nepřináší klid ani v noci, ani během dne. Několikatýdenní výprava s každodenně přerušovaným spánkem, případně celonoční bdění, není zvláštností a dá tělu pořádně zabrat. Svou výbavu je třeba hlídat. Tvrdý spánek stál mnoho rybářů i část výbavy. Po takové výpravě přichází rybář domů zničený a nevyspalý a ne odpočinutý, jak si mnohý nerybáři myslí.

Stojí to zato? Procestovat za kapry tisíce kilometrů a desítky hodin. Několik dní se z dlouhé a vyčerpávající cesty vzpamatovávat. Přicházet na neznámá a nepoznaná místa. Seznamovat se s místními poměry, a když si už myslím, že to na daném místě znám, nastává den odjezdu. Návrat na tato místa bývá ve většině případů i zklamáním. Vždyť za měsíc či za rok již neplatí to, co tam platilo před tím. Cesta za kapry je plná očekávání, přání, představ a tužeb. Cesta z výpravy bývá radostná, plná zážitků a rekapitulace, ale i smutná, nenaplněná a někdy i nenávistná bez možnosti návratu. Samozřejmě, že po několika dnech oddechu opět přemýšlím nad výzvami a plánuji následující výpravu. Přeji si, aby se úspěšná výprava opakovala a neúspěšná přechází do zapomnění, ale obě musí být poučné.

21,80 kg a 104 cm

Stojí to za to? Čekání na záběr, pověstnou jízdu nebo jen na pípnutí hlásiče bývá často nekonečné. Dlouhé hodiny, dny, týdny i měsíce čekám na záběr a kontakt s kaprem, když už tento moment nastane, dělám všechno proto, abych si toho vytouženého kapra potěžkal a zhotovil fotografii. Často se tohoto momentu nedočkám a během souboje o kapra přijdu. Buď svou chybou, nebo jen shodou náhod. Bolí to o to víc, pokud je záběr ojedinělý. Někdy kapra alespoň na moment shlédnu, a pak mizí nenávratně pryč. Takové momenty mě velmi mrzí, vždyť se nemusí opakovat delší dobu, nebo dokonce nikdy. Po úspěšném zdolání kapra, potěžkání si ho, zapomínám na všechny útrapy, únavu a tím načerpávám potřebnou energii pro další dny a týdny. Vždyť čekat na záběr dny, týdny, a pak přijít o vytouženého kapra vinou přetržené vlasce, narovnání háčku atd.. a opět čekat dobu neurčitou na záběr, prověří psychiku každého. Stoji to zato? Určitě ano!

18,5 kg

Na první letošní výpravu jsem vyrazil v březnu. V Evropě panovalo chladné a vrtošivé počasí, které trvá až do dnes, kdy píši tyto řádky. Doufal jsem, že v Itálii bude alespoň o pár stupňů tepleji než u nás na Slovensku, ale mýlil jsem se. Během celých dvou týdnů trvání mé výpravy foukal studený severní vítr a pršelo. Začal jsem lovit v hlubší části jezera. Po několika dnech bez záběru a zvěsti o kaprů v dané oblasti jsem se přesunul do části jezera s menší hloubkou vody. Záběru jsem se nedočkal ani tam. Ke konci výpravy vítr nabíral na síle, okolní hory a vrcholky pokryl sníh. Předpovědi počasí nepřinášely žádnou změnu k lepšímu, tak jsem spokojeně balil a přitom plánoval další výpravu.

15,80 kg

17,5 kg

Na přelomu dubna a května se vracím k jezeru s přáním slunečného počasí a silného apetitu kaprů. Jak se později ukázalo slunečno trvalo jen tři dny, ale apetit kaprů mě uspokojil. Obsadil jsem část jezera s mělčí vodou. Místa k lovu nacházím ve třech různých hloubkách, kde zakrmuji třemi druhy boilie – Bioenzym fish s A.C. losos, Biosquid s A.C. oliheň a Biocrab s A.C. biocrab. Bylo vysušené na kámen a já doufal, že právě jeho tvrdost odradí všudypřítomné dotěrné plotice a cejny. První záběry přicházely překvapivě rychle, již během první noci. Byly to menší kapři do 12 kg. Následující ráno jsem zbystřil po jednom pípnutí hlásiče. Dále se nic nedělo, ale po pěti minutách mi to nedalo a nasedl jsem do člunu. Chtěl jsem zkontrolovat montáž, zda ji nepomotaly menší ryby. Asi po 200 m končil vlasec ve vázkách, o kterých jsem vůbec nevěděl. Vlasec z nich jsem nemohl dostat. V průzračné vodě jsem viděl asi ve 3 m hloubce, že vlasec nepokračoval směrem k lovnému místu, ale vracel se zpět ke břehu, odkud jsem přijel. Ponořil jsem prut a klikou navijáku zachytil vlasec, přitáhl ho k hladině, kde jsem ho chytl do rukou. Metr po metru jsem se přitahoval zpět ke břehu. Po chvíli jsem měl v rukou šokovou šňůru. V tom jsem pocítil jemné potažení a usoudil, že na konci je ryba. Po chvíli jsem už zdolával holýma rukama kapra. V průzračné vodě se mihlo jeho obrovské tělo. V tom okamžiku jsem přestal vnímat okolní svět a přál si jen jedno, úspěšně ho zdolat. Bez větších výpadů a boje jsem ho podebral do podběráku. Až teď jsem si mohl v klidu prohlédnout jeho mohutné tělo. Byl to krásný šupináč s mírami 24,60 kg a 106 cm. Podobný scénář zdolávání se mi zopakoval následující ráno, ale kapr se mi vypnul. Během dalších dní jsem zdolal silné bojovné kapry, které dokonale prověřili mé náčiní značky Daiwa. Od tohoto roku jsem se stal konzultantem této značky pro Slovensko a Čechy.

Vytrvalé deště zvedají hladinu jezera až o jeden metr. Voda se rozlévá do okolí a zaplavuje mi bivak. Zvažuji, zda sbalit a ukončit slibnou výpravu, nebo vytrvat bez ohledu na podmínky. Zůstávám. Takto jsem prodlužoval výpravu až na tři týdny. Předpovědi hlásily neustále deště, tak několik hodin upravuji svůj tábor pro následující dny. Zabraňuji zničení mé výbavy. Nohy na lehátku, židli a stolečku zvedám do nejvyšší polohy, aby je nezasáhla stoupající voda. Stoupající hladina mi zasáhla už i navijáky na stojanu. Proto ho odkládám a pruty umisťuji na vidličky a rozkládám je na vhodná místa v okolí. K některým to mám více než třicet metrů. Vlasce proplétám mezi stromy. Radost mi dělají nadále časté záběry a velikost zdolávaných kaprů – 15 kg, 15,40 kg, 15,70 kg, 15,80 kg, 17,5 kg, 18,5 kg, 21,80 kg a 24,60 kg. To mi pomohlo povznést se nad tvrdými podmínkami. Tyto dny jsem se probouzel a usínal v brodících botách… Mravenci a různý hmyz hledal záchranu před záplavami a soustředil se na vrcholu mého bivaku.

24,60 kg a 106 cm

Během jednoho dne jsem zdolal dva silné mlíčáky. Určitě delší dobu nepřijímali potravu a oplodňovali jikry. Na jejich stavbu těla byli však slušnými bojovníky. Kapři přijímali moje nástrahy až do posledního dne výpravy. O to hůře se mi končilo a balilo pruty. Prostě jsem už musel končit. Za čtyři dny jsem ale měl odjet na další výpravu na Radutu…

Peter Šimonič