Zastavme sa bratia

Toto povídání není jen o kaprech, ale také o kamarádství i rybářské stráži. Psal se podzim roku 2007 a po obrovských přípravách odjíždíme k velkému slovenskému jezeru. Byla to naše první zahraniční výprava. Mimochodem, dle slovenských kaprařských špiček, jsme si vybrali jednu z nejtěžších vod, která se v tomto státě nachází.

Po celé noci strávené v autě na dálnici přijíždíme k naší vybrané lokalitě. Nakupujeme povolenky. V „Rybárskom Dome“ se seznamujeme s místní stráží, která slibuje, že se určitě ještě uvidíme a pod vedením hospodáře vybíráme místo k lovu. Jeho ochota i ochota rybářské stráže je při nejmenším překvapující a při představě, že by v Čechách na svazové vodě s námi chodil místní hospodář po břehu, radil kam zavážet, podával informace o hloubkách i o úlovcích na mé tváři vyvolává úsměv. Když k tomu připočtu, že místní stráž vypadala jako nastoupená vojenská jednotka, se kterou jsme si podali ruce a s přáním bohatých úlovků se rozešli, už jen nevěřícně kroutím hlavou.

Protože jsme tuto výpravu absolvovali v září, lovili jsme non-stop. Nemuseli jsme se dopouštět ani nejmenších přestupků a v klidu si s parťákem Radkem užívali rybařinu. Jak už jsem říkal, byli jsme na této vodě nováčci. S povděkem jsme přijímali dobře míněné rady od domorodců, se kterými jsme se seznámili v místě lovu. Navzájem jsme se obdivovali. My je za jejich vstřícnost k cizincům a oni nás za naši vytrvalost a zarputilost, se kterou jsme řešili nástrahy této vody. Dle jejich slov jsme byli jedni z mála, kdo to nevzdal, i když naše výsledky neodpovídaly našemu snažení. Přiznávám, že naše úlovky byli mizivé a zanedbatelné. Za zmínku snad jen stojí kolegův 9kg kapr a můj jeden noční záběr, který sice byl od kapra těžké váhové kategorie, ale asi po minutovém nekompromisním tahu ryba skončila ve vázce.

Místní rybářská stráž nás chodila vcelku pravidelně kontrolovat, ale protože jsme se nedopouštěli žádných přestupků a oni se chovali opravdu profesionálně, ani jedna strana neviděla problém, i když jejich historky, které nám vyprávěli, na mě působily jako „mise v Afgánistánu“. Nejen, že mají absolutní přehled o každém člověku, který na této víc než 1000ha vodě loví, ale jsou vybaveni dalekohledy s nočním viděním a vymahatelnost jejich rybářského práva je nekompromisní, rychlá a velice tvrdá. A však ti co zde nedělají problémy či přestupky se setkávají s velikou profesionalitou i ochotou pomoci. Hovořím zde třeba o dobití elektromotoru a jiných „drobnostech“. Ovšem běda těm, kteří do detailu nerespektují zákon, pravidla, nebo rybářský řád. V tom lepším případě jsou vykázáni od vody a je jim zabavena povolenka k lovu. V tom horším, je přivolaná policie a v tu chvíli „pomáhej nám bůh“. Musíme si uvědomit, že jsme v cizí zemi a vymahatelnost našeho práva je velice složitá s mizivou šancí na úspěch.

Místní domorodci nám v tomto ohledu dávali za pravdu. Mimochodem mezi nimi a námi vzniklo silné pouto přátelství. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mezi různými kaprařskými teamy lze najít ještě takové kamarádství, když z naší republiky jsem zvyklý jen na nevraživost či naschvály. Pohrával jsem si s myšlenkou, že u nich ten ,,pravý kaprařský boom“ ještě nenastal. V tom mě utvrzovalo, že kromě pár domorodců jsme na tak rozlehlé vodě, která má potenciál 30kg kaprů rybařili převážně sami.

Při odjezdu jsme nejen sobě, ale hlavně vodě slíbili, že se určitě nevidíme naposledy. Jak jsme slíbili tak i učinili. V říjnu roku 2008 jsme se na toto jezero už jako staří známí vypravili znovu. Tentokrát už na jistotu. Vše jsme měli několik dní předem zařízeno od „místních“, včetně předkrmení místa, nakoupených povolenek a dokonce i jídla. V tomto měsíci se již neloví 24hod., ale od 4hod. do 24hod. Na říjen stále velice solidní, říkali jsme si. Alespoň se v klidu vyspíme, ale už v telefonátech, které od jara probíhali s našimi slovenskými přáteli byla jediná slova ,,bivak na bivaku“. Tak a je to tady! Říkal jsem si. Ráj je dobitý. Většina rybářů sice odtud odjížděla bez povolenek či bez úlovků, ale jasné zpřísnění pravidel nasvědčovalo a utvrzovalo mě v mé původní myšlence. Nehledě na to, že ještě k tomu všemu přibývalo krádeží rybářského vybavení. Dva samotní rybáři-cizinci jsou prý opravdu málo na sehraný a organizovaný zlodějský gang. Myslím, že jsme se krádeži našich věcí vyhnuli jen díky velké obětavosti místních přátel, kteří jezdili na noc přespávat k našim bivakům. Ještě jednou velké díky ,,chalani“.

Rybářská stráž taky přitvrdila. Sice se „snažila“ být i nadále profesionální, ale jejich jednání už bohužel hraničilo s vojenskou ofenzívou. Každý den jsme měli 1 až 2 kontroly. Obzvlášť v noci, kdy neosvětleni přicházeli či přijížděli ze všech možných směrů, prohledávali blízké křoviny a dokonce i dno v příbřežních partiích zda není někde schovaná a vyvezená „pomocná“ udice. Svá světla ať už na automobilech, nebo ručních svítilnách si zásadně rozsvěcovali až u našich bivaků, tak že nesčetněkrát vrazili do stojanů a ukotvených šňůr od našich obydlí bez sebemenšího náznaku omluvy, či čehokoliv co by jí jen vzdáleně připomínalo. Toto už moc profesionální není!

Chápu, že je to jejich práce, ale co je moc to je příliš a jestliže my platíme nemalé sumy peněz za povolenky k rybolovu, od letošního roku dokonce už v eurech, přál bych si, aby se mnou zacházeli jako s hostem, který k nim přijel trávit svůj volný čas a utratit peníze. Ne jako k vyvrhelovi, který jim přijel zmasakrovat vodu. Velice mě to mrzí, ale od roku 2007 jsem musel přehodnotit své názory a v současné době mám v hlavě, že jsme pouze „Čehůni“, kteří místním úřadům ,,pijí krev“. Nejhorší na tom je, že s touto skutečností souhlasí i moji místní přátelé, kteří byli každou noc svědci „divadla“, které nám Rybářská stráž předváděla.

A co naše úlovky? Až na jednoho 9kg kapra byli opět celkem mizivé, ale nic nevzdáváme a na podzim letošního roku znovu vyrážíme na tuto nádhernou lokalitu, kde naše přátelství i touha po úlovku je silnější než místní chtíč a zřejmě i touha po cizincově zabavené povolence, která je zajisté spojena s určitou formou osobního ohodnocení.

Ještě jednou děkuji všem místním kamarádům, Ritchimu, který nás na tuto výpravu vybavil a hlavně parťákovi Radkovi, který naše dlouhé cesty za velkými kapry vždy bezpečně odřídil a dovezl nás oba v pořádku domů.

Za CT RITCHI
Vlasta Fleňko