Touha po amurech (3. díl)

Odkaz na první a druhý díl série.

Zdarec „Amur Bando“! Tak a máme tu poslední článek ze série o lovu amura. Děkuji všem za kladné reakce a ať se vám letošní amuří sezóna vydaří!

Péče o amura

A nyní zbývá už jen pár slov a možná těch nejdůležitějších vůbec. Když už se nám konečně podaří ulovit pěkného amura je potřeba se o něj taky dobře postarat. Amur je skutečně náchylná ryba a oproti kaprovi snáší pobyt na suchu velmi špatně. Je to hlavně dané tím, jak se vydá ze sil při souboji. Všichni víme, jak urputný bojovník to je, a že vám většinou nedá metr vlasce zadarmo. A co víc, i když ho podeberete do sítě podběráku, stále se bude snažit vyskočit a dostat ven za každou cenu. Základ je amura zbytečně netrápit kvůli jedné dokonalé fotce na břehu několik minut, ale pokud možno vše zkrátit na co nejmenší dobu. Je potřeba si uvědomit, že sice bude hezké mít top fotku ve svém fotoaparátu, ale když najdete amura za pár dní plavat nafouklého na hladině, ztratí to veškerý smysl.

Důležité je si připravit místo a vybavení na focení předem a amura zbytečně nepokládat mimo podložku. Když už není jiná možnost, alespoň ho položte do mokré trávy – třeba na síť podběráku. Úplně nejlepší je ho hned po ulovení fotit, ale jestli jste třeba u vody sám, je lepší ho vložit do vážící tašky a dát na hlubokou vodu a jít si co nejrychleji připravit vše na focení. Pak amura i s vážící taškou přenesete do podložky, pár snímků a rychle zpátky do vody.

Na amurovi je snadno vidět, když je dlouho bez vody – začne červenat a otáčet se břichem nahoru. Kolikrát vidím na internetu krásnou rybu, která vypadá, že už je skoro před smrtí. Nebudu vám lhát i já to zažil, ale už pár let si na to dávám pozor. Velice důležité je amura tzv. rozplavat. To znamená, že položíte amura do vody, chytnete ho za ocas, pomalými pohyby dopředu a zpět čekáte, až začne držet sám rovnováhu. Většinou je vidět, jak vypustí přebytečný vzduch a začne normálně v klidu dýchat a začne se snažit odjet. Je to u každého amura jiné. Někdy odplave hned a jindy ho musíte rozdýchávat několik minut. Přesto je to to nejdůležitější, co musíte udělat.

V dnešní době předpokládám, že rybář, který se chce věnovat amurům, má i pořádnou podložku a podběrák a hlavně se umí chovat k rybě jako k soupeři, který si zaslouží úctu. Vím, že spousta kaprařů amury pohrdá a nadává, když přijde, ale já si myslím, že každá ryba si zaslouží úctu, ať už si ji chcete ponechat nebo ji pustit, tak vždy s respektem, jaký si živý tvor zaslouží. A nyní poslední příběh na mé cestě k amurovi přes magickou hranici.

Cesta k mému snu

Ze slepých ramen jsme se postupně dopracovali na řeku a později na pískovny, kde přeci jenom byla šance na pořádně trofejního amura daleko větší. Zvláště v našem okolí je spousta pískoven, které jsou silně zarostlé a amurům se tam dobře dařilo. Zvláště jedna pískovna mně přirostla k srdci a já se snažil potrápit zdejší velká hejna amurů. Ani nevím, kolikrát jsem se jen nechal unášet na lodi větrem a pozoroval polarizačními brýlemi ta obrovská torpéda, co postávala na hladině a slunila se.

Postupně jsem si osvojil jejich návyky a vytipoval místa, kde jsem předpokládal, že bych mohl být úspěšný. Amuři během dne cestovali po pískovně a měli pevně daná místa od úsvitu do západu slunce. Dokonce i různá hejna se pohybovala jen na určitých částech pískovny a nejezdila do míst, kde se zdržovalo jiné hejno. Každopádně jako TOP místa se ukázaly cesty mezi těmito místy a nikoliv místa, kde amuři přímo stáli, což bych předpokládal. Jeden poznatek jsem však získal a to, že krmné místo vždy fungovalo jen dva nebo tři dny a pak se amuři vypařili a na místo většinou najeli kapři.

Ten rok jsme tam nachytali krásné amury a nikdo krom pár mých známých lidí se jim tam nevěnoval. Ovšem tím, jak popularita lovu amura rostla, začalo se jim tam věnovat více lidí. Pak se náhle situace otočila a najednou zmizela hejna amurů. Až později jsem zjistil, že jedna partička rádoby kaprařů s nimi „kšeftovala“. A co hůř – byli to lidi, kterým jsem poradil, jak na ně. Tehdy jsem se cítil opravdu špatně, ale do lidí člověk prostě nevidí, a proto si dnes dávám sakra pozor, co komu řeknu a pustím.

Hned o pár kilometrů vedle se nacházela obrovská pískovna, kde se sice těžilo a chytalo se jen z kraje na kousku, ale postupně se otevřela pro veřejnost a vznikl nejlepší revír v našem okolí a možná i v ČR. Dnes je to bohužel smutný příběh toho, jak svaz přišel o vodu a je to jen VIP voda pro pár vyvolených. Zkrátka taková česká verze jezera Zajarki (pozn. redaktora: jde o revír v Chorvatsku).

Přesto jsem tehdy ještě měl možnost lovit na pár posledních, které ještě nebyly v té době soukromé. Pískovna se vlastně teoreticky dělila poloostrovem na dvě plochy a mezi nimi byl cca 400 metrový pás. Tato menší část, zhruba 20 ha, byla klidná a plná trávy a navíc zde byla jen dvě chytací místa, zbytek byl hájený. A právě tady měli amuři svůj ráj a jezdili sem hodovat a lenošit.

První výprava na tuto vodu za amury se moc nepovedla. Sice jsem nakonec překecal jedno hejno amurů, aby se zastavili na mém krmném místě, ale nakonec z toho byl jen jeden záběr a amur mně spadl pod hranou. Bylo neskutečné pozorovat, jak se na mém místě krmí několik amurů najednou a swinger se ani nepohnul.

Trvalo to asi 10 minut a mně se konečně začal pohybovat swinger nahoru a dolu. Konečně se na chvíli přilepil k prutu a já zasekl. Následoval rychlý výpad pod hladinou a já věděl, že to je amur. Celá akce trvala asi 5 minut a já sledoval svého životního amura, který dělá výpad pod hranou a bohužel se vypíná. V tu chvíli jsem byl opravdu nešťastný, ale zase jsem viděl rybu, pro kterou má cenu to tady zkoušet.

Toto místo není zas až tolik navštěvované vzhledem k množství řas, které se tu nachází. Každopádně toto místo patří k top místům z jara, kdy se ryby chystají do tření a ví to jen málo lidí. Na další výpravu jsem se vydal s Petrem, ale já musel ještě na den do práce. Ráno před prací jsem navezl na káře věci na místo. Zdejší „koupáči“ na mě koukali, kam vezu ty pytle partiklu na káře, ale hold to při lovu těchto ryb je opravdu potřeba. Rozdám instrukce Petrovi, jak mně připravit partikl a valím do práce.

Původně jsem měl v plánu večer přijet domů, dát sprchu a vyrazit k vodě, ale musel jsem ráno ještě něco zařídit a stavit se pro jídlo. Je zvláštní, že člověk stejně v noci nemůže pořádně spát a těší se, jako kdyby jel poprvé. Na samotný lov jsem měl tři dny a pak jsem jel za přítelkyní s juniorem na hory k rodičům. Petr odvedl opravdu poctivou práci a partikl se tvářil, že je to přesně dle mého gusta, ale ještě přišel čas na tuning a pomocí CSL a práškového dipu jsem ho doladil k obrazu svému.

Jde o směs, kterou mám vyzkoušenou a jen lehce upravuji podle lokality a lovu. Hlavní podíl tvoří pšenice, kukuřice a řepka a k tomu přidávám pelety na amura. Rozhodl jsem se chytat podél břehu hned za pásem travin. V minulosti jsem tam pozoroval amury, jak tam postávají.

Skočil jsem do člunu a dal jsem se do průzkumu a zjistil, že se dá lovit jen na jednom místě, které mělo hloubku zhruba 3 metry a padalo pod hranu dolů za pásem travin. Cokoliv o metr vedle znamenalo džungli a nulovou šanci na záběr. Jediná výhoda byla, že jsem mohl v klidu krmit z břehu pomocí lopatky. Mimochodem hned první den jsem jednu utopil, když se mně vysmekla z ruky. Člověk by čekal, že bude plavat, ale ono prd. Aspoň už vím, proč je na konci to očko z provazu… 🙂

Místo jsem tedy řádně prokrmil a to zhruba 40 litry partiklu, což je velký barel od Primalexu a šel si v klidu připravit montáže. O návnadě jsem měl jasnou představu a to moje oblíbené 10 mm popy scopex-ananas, které jsem několik dnů měl naložené v dipu ze směsi sladidla a aroma ananas. Takto připravenou montáž jsem zatížil bročkem zhruba 5 centimetrů nad háčkem a vše vyslal do boje do místa, které jsem si řádně prokrmil. Nic nenechávám náhodě a prut dávám do vidliček až tehdy, kdy jsi sem opravdu jistý svým náhozem, i kdybych to měl 10 krát přehazovat.

Nakonec není čas ztrácet čas! Trvalo to asi 3 hodiny a na mém místě se náhle otočil amur. Cože? A druhý, třetí a další, ale signalizátory stále mlčí a swinger se ani nepohne. Za 15 minut bylo po divadle a mně to ani nepíplo. Čekám ještě hodinu a vytahuji montáže a vše v nejlepším pořádku. Skáču do lodě a jdu zkontrolovat místo a nikde ani zrníčko. Jdu tedy znova nachystat další várku partiklu, ale tentokrát se snažím naházet vše těsně za pás travin, abych eliminoval co nejméně rozptyl partiklu.

Trochu jsem nervózní, neboť jsem na navijáky namotal nové vlasce a honilo se mně hlavou, jestlipak to ryby nevidí. Je to taková klasika, vždy když člověk začne používat něco nového, je v tom kus nejistoty, ale netrvá to ani hodinu a Delkim (signalizátor) vydává ten nejsladší ton na světě. Rychle se přesunuji k prutu a ještě než zaseknu, tuším, že jde o kapra, neboť amur většinou nezabere jízdou, a když už tak jen krátce popojede.

Měl jsem pravdu a po chvíli boje mně kapr zajíždí do trávy – je čas vyzkoušet i mé nové pruty a do kapra se opravdu opírám. Prut ohnutý, jak luk a kapr se pomalu vydává na volnou vodu a po chvíli končí v podběráku můj první kapr lehce přes deset kilo. Mezitím ani Petr nebyl na této výpravě za diváka, ale jeho cílová ryba nebyl amur, ale čistě kapr a už měl na svém kontě pár ryb přes deset kilo a dva opravdu výstavní kusy, které si rádi budeme v zimě prohlížet na počítači.

Druhý den se nic moc nedělo krom pár kaprů a šíleného vedra, ale na další den hlásili opravdu pořádné slejváky a já věřil, že to je ten pravý čas. Neváhal jsem a připravil si dostatek partiklu, kdyby se to opravdu rozjelo. Myslím, že bylo něco kolem druhé odpoledne, když se v dálce objevily první náznaky bouře a ani ne za hodinu to v brolíčku vypadalo, jako když jsme si postavili základnu uprostřed potoka.

Voda poté ožila jak mávnutím kouzelného proutku a o dvě hodiny později se ozval Delkim. Jak klasické – swinger skáče nahoru a dolů a já čekám, než se přilepí, abych měl opravdu jistotu, že to amur drží ve svých pyskách. Byl jsem mnohokrát svědkem toho, jak se nedočkavost promění v zásek do prázdna. Avšak vše sedí jak má a amur se dává do úprku na volnou vodu a to je právě další rozdíl mezi kaprem a amurem. Zatímco kapr zaparkuje do trávy ihned, amur většinou jede pryč od překážek. Nevím, jestli to je dané jejich skvělým zrakem, ale prostě je to tak.

Abych to zkrátil, tradičně u břehu proběhl největší souboj a zanedlouho jsem konečně měl v podložce svého prvního amura z této vody. Sice jsem už chytil delší, ale tento byl na svou délku suverénně nejvypasenější. Amura dávám do vážící tašky a ihned pokládám do hluboké vody. Jak se říká, úkol splněn, ale já ještě neházím flintu do žita a rychle dokrmuji na místo další várku partiklu a pelet.

Uběhla sotva hodinka a Petr mně říká, že „odchází na trůn“. Vytáhne pruty a sotva se vzdálí, mám další kontakt s amurem. Volám na něj, ale už mě neslyšel a v klidu mi mizí z obzoru. Bohužel se mně amur záhadně omotává okolo druhého prutu, a ač zkouším různé manévry, stále se mi to nedaří vymotat. Díky bohu se druhá montáž uvolňuje a daří se mně problém vyřešit.

Uvolněná závěska s olovem se omotala okolo vlasce na druhém prutu a amur byl dalších 20 metrů od břehu. Ten pocit, když jsem viděl to torpédo na hladině a nemohl jsem s ním hnout, byl opravdu skličující, ale vlastně dneska mám zas o čem vyprávět. Když se tedy konečně podařilo vyprostit montáž, začalo druhé kolo, kdy mě dokonce jednou amur vyskočil z podběráku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale vše sedělo, jak mělo a já podebral svého zatím životního amura.

To už si v klidu přicházel Petr se slovy: „Co tam děláš, ty voe?“ 🙂 Tak jsem mu jen lehce přizvedl podběrák a hned věděl, o co jde. Ještě aby taky ne, vždyť už spolu lovíme kapry přes 20 let. Amurovi chybělo jen pár deka do vysněné hranice, ale to mně vůbec nevadilo.

O měsíc později sem se vydal na protější místo. Ráno před prací jsem vše sbalil a zajel do krmiv pro partikl a valil do práce. Po směně jsem přijel kolem půlnoci k vodě a doufal, že místo bude prázdné. Naštěstí svatý Petr stál při mně a já se dal do přípravy partiklu a věcí okolo. Noc zmizela velmi rychle a já čekal, až budu moci konečně nahodit. Na místo jsem naházel dva barely čerstvého vařeného partiklu, do toho nahodil montáže a šel si sednout do křesla a čekal. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nespal, začala mně lítat hlava směrem dolů ale jen do doby, kdy sem náhle uviděl zamávat ocas amura na krmném místě.

Netrvalo to dlouho a všude byli vidět krmící se amuři. Píp píp píp a swinger zůstává viset u prutu. Následuje neskutečný souboj a na jeho konci můj první amur přes 20 kilogramů. Jsem šťastný a unavený zároveň, ale proto to přeci děláme…

Amurům zdarec

Jan Slanina

Předchozí díly:
– Touha po amurech (2. díl)
– Touha po amurech (1. díl)